Cesta zpět 1.díl

Seděla naproti mně v němém nesouhlasu. Její hnědé vlasy, slepené potem a hlínou, jí padaly do čela. Byla mladá, mohlo by jí být tak dvacet let. Možná ale mladší, protože život na ulici člověka vysaje. Bála jsem se pohledu do jejích očí. Jako kdybych je viděla již tisíckrát. Oči poznamenané bolestí a zoufalstvím.Vím, že kdybych viděla svoje, možná bych spatřila to stejné. Dívka začala cosi mumlat, nerozuměla jsem ani slovo. Znělo to jako nějaká písnička, taková ta, kterou slýcháte v dětství a dodává vám naději. Z jejich úst však zněla tesklivě jako věci ztracené v nenávratnu. Můj pohled se dotknul jejích očí.Ta temnota a hloubka, jako kdyby zažila již tisíce životů a přesto nekonečná prázdnota. Snažila jsem se nevšímat si jí a soustředit se na zbytky svých sil. Nevím na co, ale budiž. Zamřížované klece všude kolem osvětlovaly jen slabé žárovky. Mohla jsem vidět tmavé krčící se postavy všude okolo a jejich prázdné pohledy. Náhle se ozval vzdálený výkřik. Nevěnovala jsem tomu pozornost, určitě zas někoho vedli z mučení. V celé věznici bylo až děsivé ticho. Sem tam jste mohli slyšet tichý chraplavý šepot nebo sténání. Velký prostor neosvětlovalo nic jiného než světlo slabých žárovek. Dozorci byli zvláštní lidé, jestli to tedy byli lidé. Nikdy jsem žádného neslyšela promluvit ani slovo. Nosili dlouhé černé pláště s kápí a ty rysy obličeje, které byli vidět, se zdály být u všech stejné. Nahánělo to strach. Cítila jsem únavu. Nebude na škodu, když si na chvíli zdřímnu… tady mě stejně nic nečeká. Aspoň na chvíli se vydat do světa snů… třeba tam na mě něco hezkého čeká…
Ležela jsem na zelené trávě a lehký vánek se mi opíral do tváří a jemně je chladil. Všude byly rozkvetlé stromy a květiny. Nějaká zahrada, ano já jí znala, byla to moje zahrada. Najednou mě zamrazilo a tělem mi proběhl nepříjemný pocit. Ohlédla jsem se za sebe a uviděla dům. Byl opravdu krásný. Bílý, jako nově natřený, s dřevěnou terasou plnou květin. Z jeho oken jako by se usmívalo samo slunce. Pocítila jsem pocit úlevy a bezpečí a automaticky, jako bych to dělala už léta, jsem vzala klíč z vázy a otevřela dveře. Neměla jsem to dělat, jako kdyby se něco prolomilo. V domě byla náhle tma a vlezlá zima. Zatřásla jsem se a viděla, že i venku se všechno změnilo. Kam jen oko dohlédlo byla pustá žíznivá krajina s ohnutými suchými stromy. Do těla se mi vkrádal žal i když jsem neznala důvod. Pokusila jsem se rozsvítit, ale proud zřejmě nefungoval. Zakopla jsem o nějaký nábytek: „Au!!“ Můj hlas zněl v okolním tichu velice zvláštně. Chvíli jsem se zastavila a zaposlouchala se. „Nemůže být přece úplné ticho,“ pomyslela jsem si. A opravdu něco jsem slyšela. Tichý zpěv. Tak tesklivý…
Panebože já ho znám. Je to zpěv té dívky. Najednou se se mnou všechno zamotalo. Tohle byl sen, ale jako to mohu vědět, co je vlastně realita. Byla jsem zmatená. Lapala jsem po dechu. A pak jsem si to uvědomila, já jí rozumím. Předtím jsem nevěděla, co její bláboly znamenají, ale teď ano. Z jejích úst se táhl ten stesk ještě zesílený. Ráda bych vám řekla, o čem ta píseň je, ale slova nestačí a kdo neuslyšel, tak neuvěří…
Nevím, jak dlouho jsem ten zpěv poslouchala… byla jsem jako zhypnotizovaná. Jako by čiré zoufalství mělo sílu zastavit každý lidský krok a snad obměkčit i Boha, když bude třeba. Z transu mě probudila její náhlá změna hlasu. Už nezpívala, křičela. Křičela na někoho jménem: „Sally,Sally!! Pomoz mi prosím! Odpusť mi, já ti nechtěla ublížit!! Pojď!! Zachraň mě!!“ Potom už to nebyla slova, jen kvílení. Nevěděla jsem, kdo to byl, ale nějak mi to přišlo důležité. Věděla jsem, že jestli se jí něco stane, zemřu i já. Nevěděla jsem, co mě k tomu závěru, ale byl zničující. Srdce mi teď silně bušilo. „No tak uklidni se, najdi ji po sluchu.“ Začala jsem zhluboka dýchat. Rozhlédla jsem se, což bylo docela zbytečné v okolní tmě. Nevím přesně, jak jsem ji našla, ale prošla jsem hodně místností. Dům se zdál nekonečný. Místnosti byly roztodivné, raději jsem se nezastavovala. Některé byly plné prchavého stříbrného prachu. Jiné absolutní a jaksi hmotné temnoty. Prošla jsem dokonce i jednou, která měla více prostorů. Nebudu lhát a řeknu, že jsem byla vyděšená k smrti. Konečně jsem k ní dorazila. Byla v malé místnosti a nohy měla v okovech. Jinak se ale zdála v pořádku. Neviděla jsem jí do obličeje…Sklonila jsem se k ní. Nevěděla jsem, co mám říct. Pohlédla jsem jí do očí, ale měla je prázdné. Civěla na mě bílým bělmem a z úst jí začala kapat krev. Začala se příšerně smát, až mi to trhalo uši. Křičela: „Co sis myslela, mě nedostaneš!!! Já jsem tě dostala, doběhla jsem tě!! Já jsem vítěz!!!“A opět ten pronikavý smích…

Vzbudila jsem se a kolem mě byla jen tma. Ne, vlastně nebyla…jen jsem nemohla otevřít oči.