„Já tě varovala!“

„Já tě varovala!“

Hlas – Proč jsi tady? Co chceš v mých lesích?

Lovec – Kdo jsi? Nemohu se hýbat!

Hlas – Proč jsi přišel?!

Lovec – Zabít vlky. Mordují náš dobytek, trhají ho na kusy a ...

Hlas – Mlč! Vy sami ho zabíjíte. Zavřeli jste ho do ohrad, vzali mu sílu, vůli a šanci. Šanci na útěk, na život. A teď ji berete i ostatním. Vlci nezabíjí dobytek pro zábavu, mají hlad. Hlad, protože v lesích už není dost zvěře, kterou by mohli lovit. Už není ani dost lesů, kde by mohli lovit!

Lovec – Kdo jsi? Ty jsi neviděla ta ubohá zvířata. Byla slepě pozabíjena a nechána na místě. Některá ještě dožívala, když je farmáři našli, svíjela se v bolestech. My jim dali domov, vlci ho ničí!

Hlas – Kdo jsem? Já jsem příroda! Jsem všechno kolem. Tráva, koruny stromů i ptactvo cvrlikající v nich. A věz, že dáš-li si ke snídani ovoce, jsem i v něm. Říkáš, že jsou vlci krutí, pak jsem i já. A ano, možná jsem, to co ti povím, je v pravdě kruté! Ovšem měj na paměti, že to vše je jen lidskou rukou činěno. Kdysi, kdysi i ve vás dřímala část mě, dávno však již vyprchala. Vzdálili jste se mi, jako loď vzdaluje se břehu. A nyní, nyní vám ani to nestačí. Zabíjíte mě jak vrah svou oběť.
Ať vlci udělali cokoliv dobytku, není to nic v porovnání s tím, co mu činí člověk.

Lovec – Jak to myslíš? Člověk dobytek potřebuje, tak…

Hlas – Mlč a poslouchej!
Skutečné zvíře umírá v čelistech jiného, dravec pak padne v boji s větším dravcem, kdo přežije, skoná na čas v tichu lesa. Co je však za smrt pod noži vašich strojů, pod broky vašich zbraní a koly vašich vozů? Zvíře loví, aby přežilo. Loví čestně a jen když musí. Vy však vraždíte nadbytečně a nečestně. Ano, takhle zmírá tvůj potřebný dobytek. Umírá v lázni, v lázni své vlastní krve. Sami ho zabíjíte a vlk, když si také přijde urvat díl, to pak je on ten zlý.
Odejdi lovče. Tento les nezničíš. Tento ne! Dokud tu budu, nikdo se ho ani nedotkne. A já neodejdu!

* Ta poslední slova vyšuměla v listí stromů. Muž byl volný, opět se mohl hýbat a nyní přemýšlel. Přemýšlel, zda propuknout v bezhlavý úprk či dokončit své poslání.
Z křoví vyšel vlk. Bylo rozhodnuto. Zamířil, vystřelil a ještě jednou. Krátké zakňučení a vlk padl mrtev k zemi.
V korunách začal šustit vítr a snad strach si pohrával s lovcovým sluchem.
„Já tě varovala!“ šumělo to listí. Nyní převážila první možnost, muž prchal z lesa. Náhle se mu noha zvrtla, po kameni sklouzla, a on se sunul k zemi, jako ten vlk předtím. Tohle se mu nikdy nestalo. Omámeně zíral na kámen. Až příliš blízké vlčí zavytí ho z omámení vytrhlo. Bylo však již pozdě. Marně se natahoval po zbrani, marně volal, nedával a klel. Vlčí smečka se blížila a byla hladová. Jako poslední slyšel slova přírody doznívající ve větvích: „Já tě varovala, já tě varovala.“ *