Cesta zpět 2.díl

Vzbudila jsem se a kolem mě byla jen tma. Ne, vlastně nebyla… Jen jsem nemohla otevřít oči. Slyšela jsem kolem sebe nějaký hovor. Byl úplně cizím jazykem, i když já vlastně ani nevím, kterým jazykem mluvím… Hovor byl velice napjatý a jeden hlas jsem poznávala… Někdo blízký. Chtěla jsem promluvit nebo alespoň otevřít oči… pohnout se! V duchu jsem křičela, ale nebyla jsem schopna ničeho. Zvuky umlkly… pomalu jsem se propadala zpátky... tisíce hlasů na mě volalo: „Čekáme na tebe již dlouho, pojď k nám, s námi je krásné bytí!“ Jako by mě neviditelné ruce obtočily kotníky a táhly dolů… nebo snad nahoru? Přestávala jsem se orientovat. Silou vůle jsem se vymanila a ocitla jsem se na něčem vlhkém. Byla jsem venku, asi jsem seděla na zemi. Špatně se mi dýchalo, vzduch byl prosycený ohněm a kouřem… Otevřela jsem oči. Kolem byla spousta lidí. Tančili kolem ohně v nějakém starodávném obřadu. Vzývali snad bohy, aby jim nadělili déšť. Byl tam šaman v šíleném obleku ze zvířecích kůží a barevného peří… zmítal se v tanci, snad v objetí nějaké drogy. Všude kolem byly lesy tak hluboké a temné, že by se v nich člověk mohl ztratit navždy. A šelmy, co číhaly na nevinné oběti mohl zastavit jen mocný oheň, pradávný to ochranitel lidské rasy. Lidé tančili kolem šamana, byli uhranutí, chycení v pasti snad samotného stvoření… Rozhodla jsem se podívat se blíž. Prodírala jsem se mezi keři a větve mě šlehaly do tváří. V nose mě štípal pach kouře. Jeden z mužů náhle ustal v tanci a blížil se ke mně. Začala jsem se třást zimou, ale hlavně strachem…Muž přistoupil blíž… Byl celý pomalovaný a v očích měl zvláštní jas. Vlasy měl černé a dlouhé splývající s okolní tmou. Usmál se. „Pamatuješ si na mě?“ušklíbl se. Chtěla jsem utíkat. Znala jsem ho. Ale proč jsem tady? Co to všechno má znamenat? Kam zmizel můj život? Byl nějaký někdy? Přestal se usmívat... Jeho zelené oči na mě hleděly teď lítostivě. „Takže ne, to je mi líto,s tále si pamatuju ty chvíle, jak jsme spolu seděli na mostě a poprvé jsi mne políbila. Myslel sem, že spolu zůstaneme navždy,“ provinile se usmál. „Jo, byli jsme velmi mladí, ale stejně to bylo krásné, skoro jak z nějakýho béčkovýho filmu,“zasmál se. “Ano, některé věci stály za to, bohužel už je to pryč,“ povzdychla jsem si. Na mysli mi vytanula vzpomínka, ale za okamžik se proměnila v prach. Píchlo mě u srdce. „Něco přece musí stát za to,“ pomyslela jsem si. Chytil mě za ruku. “Myslím, že tady se můžeme pro vždy rozloučit, ty to musíš zvládnout sama, já už se nemohu vrátit, ale ty ano, věř tomu, prosím.Každý má naději. Věřím ti,“ řekl povzbudivě. Otočil se a odcházel pryč. „Počkej kam mám jít?? Co mám zvládnout, musíš mi to přece vysvětlit!!! Paule počkej!“ Naposledy se ohlédl a v očích mu zajiskřilo…
Probudila jsem se. Tentokrát ve své cele. Tohle byla realita. Žádné květiny, ohně, pomíjivá svoboda. Pouze studené zavřené klece. Tajemná dívka stále seděla naproti mně. Voda odkapávala ze starého rezavého vodovodu velice monotóně. Zvedla jsem se a pomalými kroky jsem se k němu dobelhala. Napila jsem se chladné vody. Měla odpornou kovovou pachuť. Po věznici se začaly rozléhat rázné kroky. Přicházel On. Byl hlavní. Ten, na kterého se nezapomíná. Vysoký muž v černém obleku, strohý a přísný. Vyzařovala z něj jakási elegance. Doufala jsem, že nepůjde do naší cely. To by nevěstilo nic dobrého… Ale ne, blížil se sem…prosím, dejte mi chvilku klidu….