Smrt ve větru

Kráčela temnou ulicí, měsíční zář osvětlovala její tvář. Výraz její tváře napovídal, že se něco děje. Cítila vztek, vztek tak silný, že sama nechápala kde se v ní bere. Našlapovala potichu, jemně se dotýkala půdy pod sebou. Vítr slabě vál a ona se cítila jako vyvrhel. Jemně se dotkla květu, kolem něhož procházela. Pod jejím dotekem jakoby vykvetl i v tu pokročilou hodinu. Tohle ji nepotěšilo. Jindy by byla radostí bez sebe, že její moc je tak silná. Ale ten vztek ji neumožňoval radovat se z pozitivních věcí. Šla pomalu, viděla před sebou postavu. Zastavila a čekala. Cítila, že je to on. Ten kvůli němuž s ní lomcoval ten nesnesitelný vztek.
Zastavil, podíval se na ni s posměchem. Ona se jen jemně usmála. Rozpřáhla ruku, vítr najednou začal sílit. Ještě jednou udělala ten samý pohyb. Vítr ji poslechl a zesílil ještě víc. Stála pevně na zemi, aniž by se pohnula. Zatímco on měl problém zůstat stát pevně na zemi.
„ Zaplatíš za to co si mi provedl!“ sykla tajemně. Nechápal co se to děje. Nemohl si dost dobře uvědomit, že to co se děje způsobila ona. Viděl jen ji, to jak jí poletují její dlouhé, tmavé vlasy kolem tváře. Její temný, klidný výraz ho děsil. Takovou ji neznal. Vlastně ji za ten rok, co se milovali neznal vůbec.
„ Zaplatíš!“ zaslechl pouze. Potom vztáhla ruku, lehce s ní pohnula do leva, vznesl se do vzduchu. Cloumaly s ním poryvy větru. Energičtěji a razantněji ukázala rukou směr, kterým měl být vymrštěn na strom v jeho blízkosti. Narazil na něj v plné síle. Vyrazil si dech, zatmělo se mu před očima.
„ Nech mě!“ stačil zavolat, než ho odmrštila pouhým pohybem pravé ruky, ještě větší silou na to samé místo. Úder byl silnější, větší a již smrtelný.
Jeho bezvládné tělo se sesunulo k zemi, poslední výdech jeho bytosti ji potěšil. Cítila zadostiučinění. Zaplatil tím nejcennějším. Neměl ji ublížit. Nevěděl s kým si zahrává.
Spokojeně kolem jeho těla prošla, aniž by hnula brvou. Její duši zaplavil mír a radost. Konečně dokázala udělat to co si dlouho představovala. Pomstila se.
Vítr utichl, příroda se jakoby vzpamatovávala z té hrůzy, jež se ji naskytla. A Ona zase kráčela temnou ulicí, rozdíl byl pouze v tom, že s ní nelomcoval ten vztek, ten strašný vztek, se kterým nešlo dále žít. Měla chuť se smát, nebránila se tedy tomu. Začala se smát s plných plic. Zvedla obě ruce k nebi, vítr se zvedl tak mohutně, že se začaly lámat větve ze stromů. Vlasy ji vlály všude kolem, ten pocit si zapamatuje navždy. Zabila člověka, a přeci cítila tu největší radost, jakou člověk může pocítit.