Rozhovory

Za okny tančila noc. Otevřeným oknem foukal do pokoje svěží jarní větřík. Vše se jevilo jako podivuhodná směsice pokřivených nálad. Dívka pod peřinou těžce oddechovala. Pozorovala hru noční tmy a ticha. Slyšela ticho. Viděla tmu. Nebo naopak. Viděla ticho ? Slyšela tmu ? Ležela. Neustálý proud všemožných myšlenek jí zatemňoval mozek. Nemohla spát. Nechtěla spát. Bála se usnout.
,,Proč nespíš ? Nad čím zase přemýšlíš ?“ zeptala se dívka, která tam ležela s ní. Věděla ,že nespí. Sledovala ji.Něco není úplně v pořádku a ona to vycítila.
,,Přemýšlím…přemýšlím.Mám velký strach.“ odpověděla dívka. Choulila se pod peřinou jak raněné ptáče, když vypadne z hnízda.
,,Prosím tě, čeho se zase bojíš ?“
,,Nevím. Zdál se mi zlý sen.“
,,Sen. Byl to jen sen.“
,,Zanechal ve mne divné pocity“ řekla dívka téměř plačtivě. Zabořila hlavu do polštáře a plakala.
,,Jaké pocity ? A nebul ! Lidem je na světě hůř než tobě. A co se tobě stalo ? Nic. Máš všechno, co sis přála, tak proč bulíš ? Vzpamatuj se ! Začínáš být histerická.“ Obořila se na ni její společnice. Nechápala melancholii své vrstevnice.
,,Divné. Srdce mé spaluje žal. Bojím se, že něco není úplně v pořádku. Něco, jakoby mi unikalo mezi prsty, ztrácelo se,“ odpovědělo smutné děvče. Duši spaloval nepříjemný pocit beznaděje.
,, Ty sama jsi divná. Dostáváš se do těch svých depresí sama. Je to jen tvá vina. Měla by ses nad sebou pořádně zamyslet !“
Mezi dívkami to začínalo vřít. Ani jedna nerozumněla té druhé, i když toužili po vzájemném porozumění. Rozdělovala je noc, vítr, který si hrál s jejich dlouhými kadeřavými vlasy.
,,Proč mne nemůžeš aspoň jednou pochopit ? Je to tak těžké ? Mé srdce jímá čaroděj, který si tam hraje jak se mu zlíbí. Mám strach. Vše ,co mne dříve těšilo mizí v dáli, topí se v řece melancholie. Nevím, jak to zastavit. A nadruhou stranu se to bojím zastavit. Nerozumím tomu.“
Obě se posadili na posteli. Hleděli si dlouze nechápavě do očí. Ani jedna neuhnula. Ten pohled byl dlouhý, předlouhý. Sačili si skrze něj říct tolik věcí. Tolik věcí, že by to nikdo nedokázal skrze své rty. Melancholická dívka prodala tvář dalním. Plakala. Nebylo to nic neobvyklého. Stávalo se jí to každou noc. A důvod ? Proč nějaký důvod ? Neměla žádný, i když jich nalezla spoustu. Spoustu a málo. Mnoho a vlastně jen jeden. Jen jeden jediný důvod.
A obhajoba opět žádná. Nechápala své vlastní pocity. Ani její společnice ji nerozuměla. A společnice ? Byla tam vůbec? Nebo se stala jen jakousi její naplněnou představou ? To věděla jen ona sama. Plakala.
,,Nebul zase. Nesnáším, když někdo bulí pro nic za nic. Kdo ti zase co udělal ?“
,,Nevím.Mám strach.Cítím se tak nějak prázdná, jakoby na mne nikomu nezáleželo.Bojím se ,že si se mnou jen hrají. Hrají si stíny nedosažitelných Bohů.Trápí mne. Ach, jak mne trápí. Bojím se , pláči. A přitom je neznám. Ať mne nechají být !!!“ stěžovala si dívka.
,,Ty jsi vážně divná. Nechápu , co tě tak rozrušuje. Vše je v naprostěm pořádku. Možná si nevěříš. Viď, že je to pravda ?“
,,Není to pravda. Spíše nevěřím těm druhým…andělům. Nebo jsou to ďáblové ? Už sama nevím.Proč nemohu mít z něčeho radost delší dobu? Radost plyne po malých kapkách a pak se vpíjí do písku a mizí, přichází beznaděj.Proč? Ach jen proč ?“ zeptala se dívka a usnula. Ráno se probudila , na tento rozhovor zbyla jen hořká vzpomínka. Do pokoje pronikli sluneční paprsky.