Kořeny

"Co máte s Markem v plánu dnes?" zajímá se má máma a krájí rajčata na zeleninový salát.
"Jdeme běhat. Marek říkal, že našel úžasné místo, které se mi bude určitě líbit. A co budete dělat s tátou vy?" usměji se při představě příjemně stráveného odpoledne.
"Ještě nevím," také se usměje a hodí rajčata do misky.

Moje a Markovy kroky dopadaly na cestu a ozývalo se příjemné křupání prašanu. Kolem nás se vznášely obláčky páry, jak jsme při běhu funěli. Byl mrazivý den a jediné, co jsme míjeli, byly nekonečné lesy.
Marek mě zná dobře. Přesně tohle se mi líbí. Miluju zasněžené stromy, tu úžasnou atmosféru. Hned mi to připomene Vánoce a já se začnu těšit, jak malá holka. Kouzlo Vánoc je prostě skvělé.

Blesk. Bác. Plesk.
Co to je? Zmateně koukám kolem sebe a napínám uši, jestli to zaslechnu znovu.
Rup. Škub. Dup.
Najednou se v mé hlavě rozjely obrázky a utvořily dlouho řadu.
Máma, jak se chystá do kina--- táta pobízející jí, že přijde pozdě--- náš opuštěný dům--- les--- kořeny--- prázdnota.

"Gabčo, není ti nic? Vstaň prosím tě,"
"Co-cože?" koktám a konečně si uvědomím, že klečím na zemi.
"Co se stalo?" nechápu, proč jsem si klekala.
"Já nevím. Najednou jsi se zastavila, zhroutila se na zem a začala brečet. Nevěděl jsem, co mám dělat,"
Až když mi tohle řekne, si vzpomenu na rány a hrozné obrázky.
"Slyšel jsi taky podivný rány?"
"Ne, ty snad ano?"
Neodpovím mu. Jsem moc zaskočená. Co se to sakra děje?

"Doufám, že nebudu muset nasadit řetězy. V tomhle mrazu by se mi fakt nechtělo," podotkne Marek a já na to nic neřeknu.
Myslím, že by se nikomu ven nechtělo. Všude lesy, které najednou vypadaly strašidelně a tajemně, spousta sněhu a těžká tma. Nikdy se nebojím, ale teď se nemůžu zbavit blbýho pocitu, že něco není v pořádku.
"Marku, počkej!" vykřiknu, on se na mě překvapeně podívá, ale jede dál.
"Musíš se vrátit!" ječím a neuvědomuji si, že se právě chovám jako strašná hysterka.
"Dobře.. ale nevím kam,"
"Normálně to otoč, za chvíli bude odbočka na takový lesní parkoviště. Něco.. jsem viděla,"
Vím přesně, co jsem viděla, ale Marek by mi stejně nevěřil.
Jsou v pořádku, jsou v pořádku, jsou.., neustále si opakuju těch pár slov, ale nepomáhá mi to. Marek se poslušně otočil a vracel se zpět.
"Myslíš tohle? Co tam chceš dělat?" ptá se můj přítel a evidentně mě vůbec nechápe. Nevšímám si ho, vyběhnu z auta a běžím k okraji lesa, kde vidím auto mých rodičů. Po zádech mi běhá mráz a není to okolní zimou. Jak se přibližuji k autu, mám pořád větší a větší strach.

"Marku! Tak se vzpamatujte," naléhá policista, ale Marek je až moc rozrušený..
"T..to auto bylo zastrčené v lese a.. a.. celé porostlé kořeny. By..bylo rozdrcené. Gábina se k němu nakláněla. Dí..dívala se dovnitř a brečela. A ono jí to.. stáhlo jí to.."
"Stáhlo?" nechápe policajt.
"Byla najednou, viděl jsem, jak mizí.. a.. já jí nepomohl. Volala mě.. volala.." vzlyká dospělý muž a je jak v transu. Neustále opakuje jednu větu: "Nechal jsem jí tam.."

"Je to stejně zvláštní. Normálně se tři lidi jen tak nevypaří. A ještě k tomu je prý sežraly kořeny. To je hovadina."
"Jiné vysvětlení nemáme a ten chlap, Marek, je jediný svědek. Viděls v jakým je stavu? A to auto? Celé je promačkané, jak kdyby ho fakt drtily kořeny."
"Ale prosím tě..,"
"Někdy se prostě dějí divné věci.." ukončí rozhovor obtloustlý policista a otočí se k onomu lesu zády.