Stín minulost 13.část

Krajina potemněla, z mraků tvoří se děsuplná tvář. Není to člověk a není to zvíře, je to něco s ohromnou silou, co nespatřilo ještě žádné lidské oko. Není to v pevném stavu, jen se to tak vznáší vzduchem, vstupuje to do každého z nás, cítím to. Je to zlo, čisté, ničím nenarušené zlo. Ovládá každého z nás, nechci to, a přesto mne to přitahuje. Zlo skryté v každém z nás. Je ho spousta, je to valící se černá mlha, nicota co pohlcuje čím dál větší část lidstva. Proboha! Kde se to vzalo? Kde se lidé naučili nenávidět? Stvořilo lidstvo zlo, nebo zlo stvořilo lidstvo? Je možné nás ještě zachránit? Lide naprav se! Lidé všech zemí spojte se! Zapomeňte na staré spory, zahoďtě nenávist a bojujte proti zlu. Je tu všude kolem nás. Copak nevidíte tu špínu zde? Ať už máte vlasy dlouhé, nebo krátké, pleť černou nebo bílou, posloucháte metal nebo klasiku, postavte se do řady, vzájemně se podržte, jděte životem normálně dál, ale přitom bojujte proti té temnotě valící se kolem. Má myšlenka se rozrůstala a čím více jsem jí věřil, tím více lana poutající mne k zemi, povolovala. Temnota se začíná shromažďovat přede mnou. Zhmotňuje se do lidské podoby. Zničeho nic přede mnou stojí vysoký, pohledný, velmi elegantní muž, okolo třiceti let. Je velmi štíhlý, má nehorázně bledou pleť, má dlouhé uhlově černé vlasy, oči má ledově modré, není v nich žádná jiskra, žádné teplo jen hrozný chlad. Dívá se jimi na mne se zlověstným zábleskem a a na tváří mu hraje škleb. Kostnatýma rukama si pohrává s třetí částí medailonu. Vím jistě, že je to ona. Šel jsem k němu blíž a blíž, chlad a temnota kol mne se mne však nedotkly. Mysl jsem si zachoval jasnou nezachvácenou strachem. Stál jsem už tak blízko, že jsem se jej mohl dotknout. A najednou na mou jasnou mysl přišel strach. Strach, co mi udělá. Strach z toho, co bude, až spojím medailon dohromady. Kolena se mi začala třást, na jeho tváři objevila se vítězná grimasa. Můj strach jej posiluje, uvědomil jsem si. Je vlastně slabý. Nemá sílu, když necítí můj strach.
Dokázal jsem to. Rozplynul se. Zmizel, zbytek přívěsku však zmizel s ním. Teprve teď přede mnou vyvstávají otázky. Kdo to vlastně byl? Setkal jsem se snad s ďáblem? Já jsem jej vlastně neporazil, je sice pryč, ale odnesl s sebou poslední kousek. Nesplnil jsem své poslání. Vím, že jsem to měl dát dohromady, že by se mi osvětlily všechna tmavá místa, co v historii Amy Brooksové existují. Odpusť mi amy do ticha šeptám... Zkazil jsem to přišel na mysl strach, sice jsem jej zahnal, ale přesto tam byl, a tím jsem to zkazil. Bloumal jsem tou loukou, s potřebou vše vypovědět. Hodiny a hodiny jsem šel přímo za nosem a pak jsem spatřil další strom, další javor. Posadil jsem se u něj, hlavu složil do dlaní a vysílením usnul. Zdál se mi sen o Amy. Procházel jsem se s ní po louce, povídala mi, že nevadí, že jsem to nedokončil, hlavně že mne nepotkal stejný osud, povzbudila mne. S ní vše bylo tak jednoduché, problémy neexistovaly, zapomněl jsem na vše, na svůj dosavadní život, na svou matku, na své přátele, soustředil jsem se jen na tu chvíli. Dovedla mne do malého dřevěného domku, posadila mne na postel. S každým jejím pohybem ve mně narůstal chtíč. Sedla si na mne. Políbila mne a zmizela, vytratila se. Pak jsem se probudil tady. Nechápu jak..........., nechápu kdo......... a kdy mne sem donesl a nikdo mi to ani není schopen říct........ jsem tady tak...strašně sám.