Uvězněná

Nevycházela jsem ven. Tiché myšlenky mě někdy navštěvovaly. Malí duchové mých snů. Zvláštní průhledné bytosti. Smáli se, brečeli, křičeli a proplouvali mými prsty jako odrazy dávných nebo budoucích citů. Oni byli má jediná společnost. Žila jsem v zavřeném domě. Jediné, co ho osvětlovalo, byly jemné paprsky světla, které se prodraly škvírami ve starých dřevěných okenicích. Všude byl prach, zažíral se mi do těla i do mysli. Seděla jsem na podlaze… nevím jak dlouho. Čas tu neexistoval, jen nekonečná samota. Můj strach byl z každého pohybu i z tichého nadechnutí. Někdy jsem psala černou tuší do vzduchu. Dávala váhu svým snům. Předla z nich příběh, až mi připadal skutečný. Občas byly ozvěny jiných životů tak blízko, že jsem se jich mohla téměř dotknout. Křičela jsem ze všech sil, ale nikdo mě neslyšel… nezachránil.
V takových chvílích jsem pociťovala největší zoufalství. Moje sny pro mě byly záchranou, vysokou zdí před realitou a okolním světem. Po dlouhé době, kdy se vystřídalo nespočet dnů a temných nocí, mě navštívila Ona. Usmívala se a zářila všemi barvami. Příjemným hlasem na mě promluvila: "To nejsou zavřená okna a dveře, co tě tu drží, to ty sama se svazuješ a ubližuješ sobě. A ty to dobře víš. Já jsem tvoje naděje, ale moje síla slábne. Musíš se odhodlat. Vykročit do života není tak těžké, jak se může zdát.“ Vychutnávala jsem si ten nový pocit. Možné bylo cokoliv. Pocítila jsem v sobě novou sílu žít. Žít, jenom žít a rozletět se. Podařilo se mi vstát a pavučiny, kterými jsem byla obrostlá, opadaly. Udělala jsem pár váhavých kroků ke dveřím. Chytila jsem kliku. Chvíli zamyšleně stála, a pak otevřela dveře. Tiše zaskřípaly a lehký jarní vánek mi pohladil tváře. Náhle tu byla volnost. Tak čirá a nepoddajná…
Otevřela jsem oči. Nic se nezměnilo. Hloupý sen. Jeden z tisíce. Naproti mně na poličce seděla má naděje. Nesmála se... v jejích očích byl žal. Naposledy jsem slyšela její hlas. „Je mi to líto, opravdu.“ A zmizela…