Stín minulosti část poslední

Každý rok 21. listopadu v jedenáct hodin se otevře okno a vpluje dovnitř javorový list. Pozdrav od ní, abych nezapomněl.
Svůj příběh dovyprávěl se slzami v očích. Chytla jsem jej za ruku a řekla:
Já ti věřím.
A v tu chvíli jsem mu opravdu věřila. Jeho čokoládové oči se vyjasnily.
Opravdu? ptal se.
Ano.
Celou dobu svého vyprávění si něco kreslil. Teď mi to podal.
To je Amy. Objasnil mi.
Jeho oči se na ni něžně dívaly, na jeho rtech pohrával úsměv, jak vzpomínal.
Doufám, že jsem tě moc nevyrušila....
"Ty už chceš odejít? Já myslel, že tu se mnou chvíli zůstaneš," přerušil mne.
Tak jsem se zpátky posadila za ním. Povídali jsme si, už ani nevím o čem.
Vyšla jsem ze sanatoria do běsnící bouře. Velké kapky deště smáčely už celou ulici. Živly zase řádily. Začala jsem pochybovat o pravdě Tedova příběhu. Přece jenom je to blázen. Ale přesvědčivý blázen, na chvíli mne dokázal přivést do jeho světa. Cestou k autu jsem hledala klíčky v kabelce. S hlavou tedy skloněnou jsem utíkala k mému vozu. Omylem jsem do někoho vrazila. Vzhlédla jsem a spatřila zvláštní tvář. Viděla jsem tvář Amy Brooksové.
Teď víš, že není blázen. pošeptala mi.
Když se na to dívám s odstupem času, vidím dvě možnosti. Buď Ted Arrington není blázen a já se s Amy opravdu setkala, nebo byla jen výplodem mé poblázněné fantazie. Jak si ale potom mám vysvětlit javorový list v mém autě? Je samozřejmě možnost, že se tam dostal náhodou, ale já se po dnech plných přemýšlemí přikláním k první možnosti.
Bože můj, asi taky blázním.