Klára a bůh

Klára a bůh
Oslnivá zář se jako široká cesta zdvíhala vzhůru, slyšela dusot a netrpělivé ržání koní, na tváři cítila jejich horký dech.
Procitla naráz vyděšená tím živým snem. Slunce stálo vysoko na obloze a Klára, oblečená jen do svých dlouhých vlasů, zmateně sbírala v paměti střípky včerejšího večera.
Seděla s manželem v malé vinárně a plavovlasý mladík s tváří antické sochy ji upřeně pozoroval. Už trochu opilá silným vínem oplatila mu pohled koketním úsměvem.
Stavros vybuchl jako sopka. Ošklivá, zraňující slova, ruka napřažená k ráně, číšník spěchající zajistit ve svém podniku klid.
Ponížení jí vehnalo slzy do očí, utíkala pryč, v té chvíli jí bylo lhostejno kam. Za sebou uslyšela kroky, které se zrychlovaly zároveň s jejími, neznámý ji dohonil a objal kolem ramen. Kráčeli ztichlou a opuštěnou pláží, potom cestou do příkrého kopce, stále mlčky a Klára znejistěla. Chtěla něco říci, cokoliv, nějak vysvětlit svou povolnost, ale položil jí velitelsky prst na rty. Zahrada, do které vešli zrezivělou brankou byla zarostlá a opuštěná, na měkké trávě u rozpadající se zdi ji sevřel do náruče.
Všechno, co se stalo pak, jakoby patřilo do Klářina podivného snu. Zdálky zazněla rytmická hudba, která jí připomněla svatební veselí. Krásná zlatovlasá nevěsta běží bíle vysypanou pěšinkou, jež vede strmě vzhůru. Utíká vstříc dychtivému objetí mladého muže, zaskřípe kovová branka a pro ty dva nastává jejich první a nejkrásnější společná noc.
Klára leží šťasná a nasycená láskou, nemá slov pro ten pocit, zmocňuje se jí únava, usíná - rychle a doopravdy.
Teď v plném světle poznala to místo. Loňského léta právě tady, v zahradě zasvěcené jakémusi dávno mrtvému bohu se poprvé milovala se Stavrosem. Jejich nádherná svatební noc a víra v nekonečné štěstí. Vzpomínka ji dojala - ne, ještě není pozdě - říkala si plna naděje. Vrátíme náš život o rok zpět a tady v místě, kde jsme si přísahali lásku až za hrob, začneme znova.
Bez dechu běžela cestou dolů, snažila se nepozorovaně proklouznout, ale manžel na ni záludně číhal v podloubí domu. Chytil ji za ramena, křičel a běsnil.
Ohavný výstup zaplašil z její mysli vzpomínku na něžného mládence, kterého kdysi milovala tak, že zpřetrhala pouta se svou rodinou i dalekou vlastí, bláhově věříc, že v téhle sluncem zalité řecké zemi najde nový domov.
Brzy po svatbě se Stavors změnil, choval se k ní
hrubě a povýšeně, jaký však div, zdejší muží jsou zvyklí být neomezenými vládci svých manželek a dcer. Zatím se bouřila, nechtěla přijmout poddanství, ale co z ní bude za pět, deset let, až zestárne do podoby zdejších černě oblečených žen s očima vyhaslýma, bez vůle, bez naděje. To raději smrt, dokud jsem mladá a hezká, říkala svému obrazu v zrcadle a zoufala si, že její krása se ztrácí a bledne.
Když slunce zmizelo za obzorem, pocítila neklid. Odolávala až do setmění, pak utíkala strmou pěšinou k zahradní brance, zdrcená při pomyšlení, že její cesta bude zbytečná. Ale čekal na ni, běžela vstříc jeho rozpřaženým pažím, znovu se jí zdálo, že slyší melodickou hudbu, na zlatých vlasech cítila, jako před rokem lehoučký bílý závoj.
Se zavřenýma očima se Klára poddává laskání a polibkům, blaženě usíná až k ránu.
Probudila se opět sama, pokoušela se vyvolat si v mysli krásu uplynulé noci, ale radost z milostného zážitku ustoupila strachu.
Stavros na ni čekal doma. Nekřičel, nebil ji, jen se díval planoucíma nenávistnýma očima. Celý den se jeden druhému mlčky vyhýbali v malém prostoru pokojíku, bylo na ní, aby prolomila to tíživé mlčení.
"Stavrosi", prosila ho v duchu, "přísahám, že za vlídný pohled, za jediné hezké slůvko v sobě zabiju tu hříšnou touhu, která se mě zmocňuje po západu slunce. Vášeň k tomu neznámému muži je jen zoufalství, vždyť já se tam objímám s tebou, vracím se do doby, kdy jsme byli šťastni a milovali se."
Pokusila se k manželovi přivinout, ale prudce ji od sebe odstrčil. Přesto se v jeho tváři mihlo dojetí a něha, avšak Klára zády k němu si vláčným pohybem rozpustila vlasy a jako ve snách vyšla z pokoje. Rudý kotouč pomalu klouzal z blankytné klenby.
V zahradě zasvěcené dávnému bohu běžela plavovlasá kráska vstříc svému osudu. Skoro už usínala v milencově objetí, když zaskřípala kovová branka. Stavros ji hrubě uchopil za paží a několikrát uhodil do tváře. Necítila bolest, jen hrozný strach z toho, co bude.
Svítalo a zlatý paprsek dopadl na cosi blýskavého v manželově ruce.
"Stavrosi, ne", vykřikla zoufale a vrhla se k němu. Čepel nože namířená proti jejímu svůdci projela hladce Klářiným tělem. Jako v mlze viděla prchat svého vraha, ruce zbrocené vlastní horkou krví vztáhla v prosebném gestu k tajemnému milenci.
Plavovlasý mladík, připomínající dokonalou mramorovou sochu, stál však bez hnutí, s očima upřenýma k nebi.
Než se se propadla do naprosté temnoty, spatřila oslnivou zář, která se jako široká cesta zdvíhala k obloze, koně netrpělivě ržáli a jejich pán pomalu stoupal vzhůru.
Na svěží trávě, kde ještě před chvílí leželo Klářino tělo, se v lehkém vánku pohupovala vysoká štíhlá květina. Její krásná hlava podobná slunci se zvolna otočila směrem k východu, kde zlatoskvoucí bůh vyjel na svou každodenní pouť.