Jahody

Trhali jsme jahody na starých německých hrobech. Byly šťavnaté; jejich šťáva se zachytávala na bradě, jak jsme si rvali do úst plné dlaně rudých kuliček. Nikdo se nad námi nepohoršoval, ani nemohl, rostly pouze v zapadlé části hřbitova, hned u zrezivělého plotu, mezi kříži, na kterých jména dávno vzal čas a fotografie vymyl do šedé šmouhy déšť.
Nevěděli jsme nic o jejich majitelích , v naší dětské naivitě nás to ani nezajímalo, v podvědomí nám zůstala pouze informace o tom, že zašlé hroby v této části, o které se už nikdo léta nestaral, skrývají kosti Němců, jež tu žili ještě před válkou.
Jak ale říkám, nezajímalo nás to ani co by se za nehet vešlo. Nejdůležitější byl objev kouzelné zahrádky. Jahody tu dorůstaly do nadprůměrných rozměrů, možná to bylo tím, že tu slunce pálilo každý den, možná něčím jiným, nad čím se nám ale nechtělo moc přemýšlet. Byli jsme ve věku, kdy člověk nahlíží na lepší stránky života, na ty, na které pak už bude otáčet stále méně, až jednou vůbec neotočí.
Slunce nám opálilo paže, tváře a kolena a vyšisovalo vlasy, jako by si z nich bralo sílu k dalšímu barvení bledé kůže. Klacky jsme projeli vysokou trávu okolo kamenného obrubníku, poklepali jsme vystouplé pahorky, jímž vévodily kříže obrostlé zelenými keři. Byl to náš rituál, opatření proti jedovatým zmijím, kterých bylo v těchto místech opravdu hodně, hlavně těch černých, jež nám připadaly nejnebezpečnější a po jejichž uštknutí by člověk dozajista umřel.
Pak jsme se sesedli do trávy, na obrubník nebo se opřeli zády o zrezivělý kříž objatý tenoučkými větvičkami se zelenými lístky a cpali se plody z červeného koberce před námi.
Ta opojná sladkost!
Zastřela všechny smysly, uši se pokryly neprostupnou blanou, oči odpočívaly za pevně sevřenými víčky, na kterých zůstal vypálený mřížový plot. Zapomněli jste, že sedíte na nepohodlné zemi plné drobných kamínků, že tady blízko je mraveniště plné krvelačných rezavých válečníků. Zůstal jen čich. Omámil mozek rajskou vůní, takže plaval v růžové krajině a chuť – chuť, která z vás udělala pouze ústa, velká ústa s ohromným jazykem a gigantickými chuťovými pohárky. A byli jsme chycení.
Ta dokonalá lest, jakou příroda připravila na zapomenutém kousku malého hřbitova a na níž nikdy nezapomeneme. Muka alkoholika toužícího po hrdle chladné skleničky budiž nám raději dána než to, co nás čekalo, když se zelený koberec přestal plnit sladkými kuličkami.
Bezradně jsme chodili od hrobu ke hrobu a hledali jsme s očima červenýma stejně jako naše droga to, co jediné mohlo uspokojivě zahnat tu strašnou chuť. Jazyk napuchlý, ústa se plnila slinami tak hořkými, že nepomohla čokoláda, křehoučké maso, právě dozrávající švestky a jablíčka, ač jsme všechno cpali do úst a snažili se z toho vysát aspoň trochu té opojné chuti, která nás měla absolutně ve své moci. Svět se barvil do červena a my jsme byli jako býci před porážkou, zuřivě útočící na rudou realitu. Scházeli jsme se čím dál tím méně, spolu s koncem sezóny hřbitovních jahod ustali naše kontakty úplně. Přátelství pro nás ztratilo smysl.
Ano, proč to neříct, zvláště po tom, co se mi jeden z nás zakousl do ruky a málem mi přerval tepnu a s očima plnýma bolesti mě sledoval a na bradě se mu zachytil červený flek, stejně jako ze šťávy z těch prokletých jahod. A každý z nás s bizardním zájmem sledoval proud krve, která odkapávala na betonovou podlahu a všichni jsme věděli, proč mi ublížil. Z touhy uhasit svou žízeň.
Byly jsme dětmi, jež okusily počátek a konec, dětmi, jež kradly úrodu ze Smrťovi zahrádky.
Od té doby uplynulo nejmíň patnáct let.Ukrutné abstinenční příznaky trvaly ještě celou zimu, ale pak částečně přešly.
Říkám částečně, protože… protože ještě dnes se ze mě stává obrovský jazyk s tisíci gigantickými chuťovými pohárky, které se smršťují a rozpínají a nutí mě jít na ten starý hřbitov, tam, kde jsou německé hroby. Držím se, i když dnes tak krásně svítí slunce a láká mě, pojď hřbitovní kvítí už odhodilo bílé okvětí – a vítr přinese syrovou vůni rozkladu, jíž prostupují sladké tóny –
Nastává čas jahod.
(6. 6. 2007)