Magie

Šoup, šoup. Šoup, šoup, šoup; šoup, šoup.
„Po vaší levé ruce vidíte portrét zakladatele rodu...na pravo vidíte nábytek v biedermaierovském slohu...“
Měkké pantofle návštěvníků hladce šustily o kamennou podlahu chodeb, hlas průvodkyně se monotónně rozléhal místnostmi. Se svěšenými rameny se loudala za skupinou a snažila se neusnout.
Zámek pěknej, ale proč to kruci musí být taková nuda?
Tyhle školní exkurze. I obyčejná procházka brzo začla zapáchat vzděláním, co potom prohlídka zámku?
Zastavila se u monstrózního portrétu na zdi. Byl to nějaký prapředek místního rodu.
Vsadím se, že měl alespoň šest křestních jmen, ušklíbla se kysele.
Stařec s bílou parukou na ni z obrazu zíral pohledem masového vraha. Byl oblečený ve strohém černém oděvu, vrásčitou rukou svíral hůl se stříbrnou hlavicí.
Přesně ten typ, kterýmu říkáte strýčku a pak s níám po nocích děsíte mladší sourozence.
Ticho.Šoupavé kroky návštěvníků už dávno utichly v dálce chodby. Odtrhla oči od portrétu a vyrazila za spolužáky. Měkké kročeje se rozléhaly chodbou a přetínaly pruhy světla pozdního odpoledne. Dřevěné obložení zlatorudým leskem soutěžilo s třpytem zdobených svícnů. Šla zdánlivě nekonečnou chodbou a přemýšlela.
Kolik už to tu zažilo takových večerů?
Stála u dalších dveří a byla už vážně zoufalá. Nevěděla kudy dál. Dokonce ani nevěděla, kudy přišla. S povzdechem zadoufala, že za těmihle dveřmi už je východ a položila ruku na těžkou kliku. Koutkem oka zachytila ciferník hodinek a polil ji chlad.
Tři čtvrtě na sedm. Do háje.
V šest kastelánka naposledy prošla chodbami a zamčela vchody. Zámek se ukládal ke spánku. a ona zůstala tady, lapená jako moucha v lahvi.
To je jak z lacinýho románu, sakra!
Nakonec ty dveře otevřela. Vzápětí vydechla úžasem.
Otevřel se před ní rozlehlý sál. Strop se strácel kdesi vysoko. Každičká stěna byla zaplněna knihovnami. Řady a řady knih se táhly podél zdí, občas přerušované vysokými okny. Zlatorudé zvětlo západu slunce se rozlévalo po dřevěných podlahách, rozsvěcovalo ohmatané hřbety knih, pokoušelo se roztočit zlatou kouli starého glóbu.
„Nádhera, viď?“
Leknutím nadskočila. Rychle se otočila a uviděla svého společníka. Vytáhlý mladík stál u jejího levého ramene a hleděl na prostor knihovny.
„Co tady děláš?“ zeptala se ho ostře.Ani si té otázky nevšiml. Zavřel dveře a dlouhými kroky vyrazil do sálu. Váhavě vyrazila za ním.
Aspoň tu netrčím sama.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ otočil se k ní chlapec.“Mé jméno zní Kryštof.“
Změřila si ho pohledem.
Divný jméno, divný hadry, celej je divnej.
Doopravdy. Jeho oblečení se nedokázala zařadit, vzbuzovalo v ní divný pocit.
„Eliška,“ odpověděla nakonec.
Široce se na ni usmál. „Není to nádhera?“ vykřikl a rozpřáhl paže, jako by chtěl celou místnost obejmout. Zdálo se, jako by celý zářil, když očima přejížděl řady a řady knih.
„Je jich tu tolik, tolik!“ Přiskočil k jedné z polic a opatrně vytáhl jeden svazek: „Koperník!“ Něžně ji uložil zpět, popoběhl o kousek a vytáhl jinou: „Shakespeare! Dante!“
Jemně třetí knihu otevřel. Listoval křehkými stránkami a hladil je konečky prstů. Oči mu zářily, Eliška měla pocit, že už už musí začít příst.
S úsměvem se k ní otočil. „Slyšíš? Slyšíš je?!“
Cvok, pomyslela si. A potom je doopravdy zaslechla.
Byl to tichý šepot, plynoucí jako nekonečná řeka. Bylo to jako naslouchat tisíci předčítajících hlasů, milionu otáčených stránek
Knihy vyprávěly. Vyprávěly své obsahy, svou historii, myšlenky, pocity lidí, kteří obraceli jejich listy.
Mladík na ni rozzářeně pohlédl.
„Mají v sobě kouzlo. Magii,“ zašeptal. „Největší síla, jakou kdy člověk stvořil. Dokážou změnit cokoli. Minulost. Přítomnost. Budoucnost.“
Pohledem přejížděla regály. Západ slunce už pohasl a knihovnu halil soumrak. Knihy však zářily, vydávaly své vlastní světlo, podobné zlatému ohni.
Zachvátila ji posvátná úcta. Knihy, knihy, tisíce knih.
Staré bible, pergamen vázaný v kůži. Rozsáhlé encyklopedie osvícenství, desítky tlustých svazků. Napínavé příběhy romantismu.
Kryštof ji chytil za ruku. Táhl ji k policím. Potom bral do ruky knihy, jednu za druhou: „Podívej! Tuhle znáš? Viktor Hugo, Chrám matky boží v Paříži!“
„No jo, to je ta o Quasimodovi a Esmeraldě, že jo?“
„Stendhal, Červený a černý.“
„To neznám, o čem to je?“
„ Ne? To je přece...“
Vyprávěl jí o knihách. O čem jsou, kdo je napsal, kdo je koupil, kdo je vlastnil,kdo je nenáviděl, kdo je miloval...Kniha za knihou, hodina za hodinou, čas jako by stratil důležitost i vládu. Pohybovali se stovkami let, dny trvaly hodiny a hodiny zase dny.
A pak najednou vyšlo slunce.
Stála uprostřed knihovny, sama. Za okny se probouzelo podzimní ráno, krásné a čisté jako kapka rosy.
Přemýšlela jestli se jí to všechno nezdálo.
Pak si uvědomila, že v náručí drží knihu, vázanou v červené kůži. Podívala se na ni. Obálka jí zlatými písmeny sdělovala, že se zabývá historií místních pánů.
Otevřela ji a na prvním listě přečetla heslo rodu: In libris magia est. V knihách jest magie.
Usmála se. Najednou si byla jistá, že někde v jejích stránkách najde zmínku o hraběti Kryštofovi.
Stála u zaprášeného regálu v antikvariátě. Zvenčí se přes zmatnělá skla moc světla nedostalo. Nevadilo jí to. V rukách držela útlou knížečku a něžně otáčela jejími stránkami. Byl to deník. Jeho dávno mrtvý autor v něm psal básně, o sobě, o lásce, o strachu, o smrti.
Smutně se usmála. Mrtví dál tvými listy vyprávějí své příběhy. Ano, v knihách je doopravdy magie.