Půlnoc ....

V České republice byl kdysi, ani nevíme pořádně kdy, postaven jakýsi hrad. Hrad to musel být velmi tajuplný a záhadný, neboť se o něm ani moc nemluví. Jedinou známkou jeho existence je pouhopouhé jedno vyprávění. Pravděpodobně muselo všechny vypravěče silně odradit, neboť od zveřejnění tohoto příběhu, jsme se již o tajuplném hradu nic dalšího nedozvěděli. Proč se, ale o něm nemluví? Co záhadný hrad skrývá? Je klíčem k rozluštění snad jeho název?
Lidé si ho totiž po nějaké době, co se o něm doslýchali všelijaké věci, pojmenovali Půlnoc. Prý proto, že právě v tuto dobu se na hradě děli zajímavé věci ….
Hrad Půlnoc podle vypravěčů osidloval král Mauricius se svojí ženou Isabelou. Měli spolu dceru Helenu, která, byla, ale kvůli svým hodným a laskavým rodičům rozmazlená a nafoukaná. Jako jediná princezna široko daleko měla i svojí vlastní služku. Jmenovala se Sakura a bylo to velmi ochotné a milé děvče. Jediná dívka, která ještě vydržela snášet tyranství kruté princezny. Král s královnou ji za to nesmírně milovali a byli na ni též hrozně hodní. Věděli, že s princeznou hold není lehké vyjít. Dovolili proto i Sakuře vést si na hrad svá oblíbená zvířata – kočky. Nevěděli, že to byla jejich osudová chyba.
Sakura kočky nade všechno milovala. Trávila s nimi každou volnou chvilkou. Před nimi jedinými totiž odkrývala svoji pravou tvář. Ne tu milou, roztomilou a hodnou. Tu opravdovou. Sakura totiž ve skutečnosti nebyla tak sladká jak si všichni mysleli.
Princezna Helena Sakuru od začátku neměla ráda a dávala ji to patřičně najevo. Čaj, který ji její věrná služka pracně připravila, byl vždycky moc horký. Sakura se o tom navíc mohla sama přesvědčit, neboť vždy skončil na jejich šatech. Hry, které ji Sakura navrhovala k zabavení, byly vždy příliš nudné. Šaty, které ji vybrala byly otřesné. Sakura toho začínala mít pomalu, ale jistě dost. Nikdy by si však nedovolila si postěžovat a byla pořád milá a ochotná. Své pravé pocity svěřovala svým jediným spojencům, kteří ji rozuměli – kočkám. Princezna ji už několikrát zpozorovala, jak si s nimi povídá a vždycky se ji vysmála.
„Nezlob, Helenko,“ řekla ji vždy Sakura děsivým hlasem, „Jinak si pro tebe kočičky přijdou.“ A pár koček vždycky zaprskalo a vždycky to vypadalo stejně děsivě. Helena by navíc přísahala, že zpozorovala Sakuřiny obrovské oči nebezpečně zářit. Považovala ji ještě za většího blázna, ale rodičům si stěžovat nemohla, neboť by ji vynadali a služku by ji odebrali. A kdo by ji pak čechral každý večer polštáře před spaním?
Hrad Půlnoc měl ještě jednu zvláštnost. Od té doby, co Sakura začala pracovat na hradě jako služka, se princezna začala téměř každou noc budit. Vždycky ji probudilo odbíjení hodin. Byla půlnoc. Všechna takováto probuzení byla děsivá, neboť vždycky slyšela prskání a syčení koček a děsivé hlasy velmi připomínající Sakuřiny podivné řeči.
Toho večera, kdy se Helena Sakuře vysmála, že si povídá s kočkami, bylo princeznino probuzení ze všech nejhorší. Helenu jako vždy probudilo odbíjení hodin. Kočky opět začaly prskat a syčet. V tom se princezně začalo chtít na záchod, tak, plná strachu, vystoupila z pokoje a procházejíc hradem hledala onu místnost. A opět slyšela ty Sakuřiny hlasy.
„Zlobila jsi, Helenko.“
A zaprskání.
„Moc jsi zlobila ….“
Hlasy se pořád opakovaly. Princezně se udělalo nevolno. Zatočila se ji hlava. Rozhodla se proto vyjít na věž na čerstvý vzduch.
Byl odtud navíc nádherný výhled na noční krajinu. Vítr si pohrával s jejími vlasy a Helena si to vychutnávala, neboť měla pocit, že je ještě vznešenější než obvykle. A na podivné hlasy jakoby zapomněla.
V tom spatřila něco tak děsivého, že by se ji i krev v žilách zastavila, kdyby to bylo možné. V té hrůzostrašné tmě na ni zírali dvě veliké kočičí oči. Princezna zůstala jenom omámeně zírat.
„Byla jsi zlobivá holčička, Helenko,“ uslyšela opět Sakuřin děsivý hlas.
„Sakuro, ty náno pitomá, co tu děláš?!“ vyjela na ni Helena.
Holčička, její vzorná služka, ji však hrubě chytla za obě ruce. Měla ohromnou sílu. A pořád svítily jenom její kočičí oči. Princezna podle sluchu poznala, že sem mezitím přišly další kočky. Opět se ozvalo zaprskání.
„Zlobiví lidé musí být potrestání,“ pronesla Sakura a pevným stisknutím Heleniných rukou princezně znemožnila jakýkoliv pohyb. Hrubě ji opřela o stěnu věže a předklonila ji směrem k zemi.
„Sbohem, princezničko,“ Řekla Sakura a kočičí oči ji zasvítily ještě víc. Kočky zaprskaly.
Pak se ozval jenom princeznin výkřik. Helenino tělo leželo bezvládně na zemi.
Podle vypravěčů byla Sakura prý něco jako kočičí démon. Lidé tvrdili, že na princeznu Helenu žárlila a proto ji z věže shodila. Nikdo prý o ní po onom večeru neslyšel a král s královnou se údajně ze smrti své dcery psychicky zhroutily. Hrad zůstal od té doby neobydlen a jelikož nikdo pořádně neví, co se ve skutečnosti onen večer stalo, odmítá se o tajuplném hradu Půlnoc mluvit.