Zvony

Zvony ...

Zvony ...

Ten zvuk mu burcoval mozek k tomu, aby jej donutil otevřít oči,což se opravdu po chvilce stalo. Oči chvilku přivykaly šeru, které vládlo v pokoji a potom se zcela otevřely.V tu chvíli přestaly zvonit i ty zvony, které ho před chvílí vzbudily.Prohrábl si rukou vlasy a vstal z postele. Jakmile si stoupl na nohy, tak se mu celý svět pod nima zatočil a on upadl.

...

"Bože, to je bolest," říkal si, když začal nabývat smyslů.
"Asi jsem se uhodil do hlavy. A kolik je sakra hodin ? Snad to šéf pochopí," a s těmi slovy se pokusil vstát. Tentokrát již bez problémů.
Hodil na sebe v rychlosti košili, navlékl nejčistší ponožky, oblékl kalhoty a bundu a vyrazil.
Když spěchal ulicemi, tak si nevšímal lidí okolo, kteří se na něj dívali jako na přízrak.
"Asi není tak pozdě, když chodí po ulicích ještě tolik lidí," říkal si s mírnou úlevou.
Když dorazil do práce, tak i tam se na něj všichni dívali a uhýbali mu z cesty. On rychle spěchal za šéfem se mu omluvit.Už cestou si připravoval, co mu řekne.
Když se blížil k místnosti,kde má šéf kancelář, tak čím dál tím víc zřetelněji slyšel zvuky nějakého slavení.
"Hm ,že by někdo ze zaměstanců něco slavil ? To by se dalo využít. Třeba si šéf ani nevšimne, že jsem přišel pozdě," utěšoval se v duchu.
Opravdu ,oslava se konala v šéfově kanceláři, teď už neměl pochyb. Otevřel dveře a vstoupil dovnitř.
"No ,konečně je tady!" vykřikl vysoký hubený člověk v černém obleku. "Kde jsi tak dlouho ? Už jsme se Tě nemohli dočkat. Našeho oslavence!" pokračoval člověk v černém.
"Oslavence? Tak to asi bude omyl. Já nic neslavím," řekl nechápavě on. Teď se zase trochu nechápavě na něj podíval člověk v černém.
"Ale nebuď skromný.Člověk neumírá každý den.To se musí oslavit.A kór, když to potkalo tebe," odpověděl mu teď již s úsměvem.
"Mě ? A jaké umírání ? Co tohle má jako být " ptal se bezmocně.
"No, ty jsi neslyšel ty zvony ? Ty zvonily tobě ,chlapče. Ráno po probuzení jsi zemřel a od té doby tady na Tebe čekám. Jsem tvůj doprovod. Tak jdeme ? " ...

...

Zvony ...

Zvony ...