Řetězec plný beznaděje

Ocitla se v lese. Nevěděla, ani kde se tam vzala. Přes hustý les nebylo nic vidět.Dívka zaslechla podivný zvuk, co to asi je? Nevěděla a dala se do běhu. Chtěla se dostat z lesa ale dostávala se jen hlouběji a hlouběji.Větve ji šlehali do oblyčeje, až dívce tekla krev. Utíkala a už ani nevěděla před čím. Její nohy ji neposlouchaly běžely si kam chtěli, přes potůček, přes bahno, kopřivy, trní. Byla už velmi udýchaná a spocená, když před sebou spatřila zarostlý velký kámen.Bylo to divné, v celém lese nebyl větší kámen a jen tady takovej šutr. Potřebovala si odpočinou, tudíž si na něj sedla. Uvažovala o tom co se to stalo a proč zrovna ji, když přece nic neprovedla. Rozhlížela se kolem sebe všude to bylo temné a zarostlé, už ani nevěděla odkad přiběhla. Když se takhle porozhlížela znova, spatřila v lese, tam kde nebyly stromy tak hustě vedle sebe, dva černý pruhy. Připomínalo jí to koleje." Koleje??Kde by se uprostřed lesa vzaly koleje??"Divila se tomu dívka a pomalu se zvedala. Každým krokem, který byl tak pomalý a váhavý, že uplynulo spoustu času, si byla jista tím, že to jsou opravdu železniční koleje. " Jsou divné, takové černé." Říkala si pro sebe dívka. Před ní jako by se stromy oddalovali a koleje přibližovaly blíž a blíž. Když už málem byla u nich spatřila osobu. Ten člověk, pokud to tedy byl člověk, byl celý v černém a přes slunce, které svítilo divce do očí, mu nebylo vidět do tváře. Dívka se bála, zastavila a sledovala jak se osoba k ní blíží. Osoba přešla koleje už stála téměř před dívkou, když v tom se dívce zatemnilo. Omdlela.

Otvírá oči. "Kde to jsem?" ptala se sama sebe, a když se podívala pozorně zjistila že je přivázaná ke kolejím. "O pane bože co se stalo, proč tu jsem? Zkoušíš jak moc v tebe věřím? Prosím bože pomoc mi je" zarazila se v půli větě. To není možné jede vlak!
Huuu hůůůůů hu hůůůůů
"Smiluj se nade mnou, odpust za všechy hříchy, kterých jsem se dopustila!" Dívka se dokola modlila k bohu, ale nebylo to nic platné vlak ji přejel.

Ale co to?? dívka je živá, neporaněná! Je v celku a provazy jsou pryč! Zvedla se z kolejí a utíkala aby ji ta osoba zase nepřivázala ke černým kolejím. Utíkala co nejrychleji mohla, chtěla se už dostat domů. Utíkala dlouho, a proto usedla na divný velký zarostlý kámen. "Ten kámen mi přijde povědomý," pomyslela si dívka s poškrábaným obličejem. "Ano, dyť to je ten jediný velký kámen!" Zděsila se dívka. Začala se otáčet, a ano viděla mezi stromy černé koleje! Nevěděla proč ale znova musela jít k těm kolejím. Dokonce znova spatřila tu osobu! Neutíkala! Nohy ji neposlouchaly!! Zatmění.

Probouzí se přivázaná na černých kolejích. Rozpláče se" Bože řekni mi proč? Prosím zachraň mě, blíží se vlak a nyní už může být po mně!" Modlila se dívka. A znova ji přejel vlak, aniž by se dívce něco stalo. Dívka se z kolejí zvedla a dala se do běhu. Po době běhu zase narazila na kámen a vše se opakovalo znova a znova. Dívka pak už pochopila že nemá cenu utíkat. Že pořád se stane to samé. A proto ke kameni jde pomalu aby ještě pomaleji přišla za osobou, která ji vždy sváže ke kolejím. Vždy se dívka modlí, ale nyní aby ten vlak byl pravý a život ji vzal opravdu a ne jen že ji uvěznil v téhlé nekonečné smičce beznaděje strachu a utrpení. A tak i dnes dívka šouravým krokem přichází k místu, kde stojí ten velký zarostlý podivný kámen, který ten řetězec zřejmě spustil.