Naše přítelkyně v nesnázi

Je zimní studený večer. Komu by se dnes chtělo jít ven? Ale já tu čekám. Čekám na ni. Vím, že dnes přijde. Ano, dnes je ta pravá chvíle.
Sedím na cihlovém komíně. Kdesi za dlouhými lány a poli. Vítr dnes nahlas skučí. Snad chtěl by podat zprávu o tom, co se v blízké době stane. Ani měsíc dnes nevyšel. Asi se na to nechtěl dívat. Já, kdybych tak něco cítila, asi bych s tím nesouhlasila, ale co dnes? Když včerejšek je zastřený, a dávné city sotva jemná pachuť na jazyku.
Moje dlouhé černé vlasy dosahují až na zem, avšak nemají žádnou tíhu. Vlají ve větru, ale nejsou spojeny s okolním světem. Sáhnu na svůj obličej. Úzký, bledý a téměř bez výrazu. Kdybych si tak mohla vzpomenout, jak jsem vypadala předtím…
Už se blíží. Cítím její rychlý tlukot srdce, i když ji nemůžu vidět. Je rozrušená, ale pevně rozhodnutá to udělat. Moje práce se vyplatila, ale budu cítit radost, až se to stane? Ne. Nemohu.
Pamatuji si ji stále. To stříbrné zjevení. Jak za mnou přišla. Vypadala tak krásně. Všechno řekla. Neprosila. Vytrhla mé srdce navždy ze svého místa a zničila můj život. Protože smrt se neptá, smrt koná. Z dřívějších citů mi zbyla jen nesnesitelná bolest hlavy. Nic víc.
Je tady. Uplakaná dívka. Nedokáže popadnout dech, jak rychle běžela.
„Mami, tati, já se ztrestám sama, vím, že je to moje vina.“ Mezi vzlyky jí téměř není rozumět. Její hnědé vlasy jsou slepené potem a ona sama je celá špinavá. Jak se už měsíc nemyla. Od té strašné tragédie. Byla jsem s ní celou dobu. V jejích záchvatech šílenosti. Tiše jsem jí šeptala do ouška. Ponoukala k tomu zoufalému činu. Několikrát mě viděla. Jen když já sama jsem chtěla. Myslela si, že jsem halucinace. Výplod jejích představ. Nemohla věřit. Já jí svými ústy vtloukala do hlavy pořád stejnou myšlenku.
„Zabila jsi je! Víš to! Nemůžeš to vrátit! Udělej to! Zrovna teď!“
Můj vlastní hlas mi zní syčivě. Tak nelibě. Je mi špatně ze sebe samé. Proč? Nemám přece nic cítit.
„Nech toho! Nech! Ty neexistuješ! Jseš moje svědomí?! Musím… to udělat!“
Pletou se jí nohy dohromady. Přesto začne stoupat po žebříku na komín. Tak pomalu a těžce. Vzpomínám .Byla jsem u té nehody. Byly Vánoce a všechny rodiny se chystaly na nákupy.
A jedna z miliónu:
„Pojď dcerko, je čas. Netěšíš se?“ usměje se dáma vysoké postavy s krátkými blonďatými vlasy.
„Mamí, proč bych se jako měla jako těšit? Nikam nejedu! Debilní Vánoce!“
„To teda jedeš. My z mámou jsme se na Vánoce těšili. Tak nám udělej aspoň jednou radost!“
„Ale… Tak dobře no!“ Tak protivný tón by zkazil náladu každému.
Dívka v punkovém oblečení za sebou se znechuceným výrazem zabouchne dveře auta. Menší pán s lysinou smutně zakroutí hlavou a nastartuje.
„Tak co, jaký budou známky?“
„Blbý.“
„Ale slíbilas, že si je spravíš!“
„Hmmmm…“
Rozčilený otec se stále otáčí a nedává pozor na cestu.
„Pavle, prosím tě, dávej pozor!“
„Pavle!“
„Tati!“
„Co?“
Ohlušující rána. A pak ticho. Hodně dlouhé ticho…

Sirény. Z dáli. Neví, co se stalo. Sen? Ne, nechce otevřít oči. Ještě spát. Je tak unavená…

Probouzí se. Je zmatená. Tolik světla… Kde se vzalo? Postavy v bílých pláštích. Nemocnice?
„Kde to jsem? Prosím vás, co se stalo?“
„Měla jste nehodu, ale budete v pořádku. Nic to není, jen pár škrábanců. Jste teď v šoku. Musíte ležet a odpočívat.“ Doktor s ustaraným výrazem se nad ní sklání. Je nervózní. Jako by chtěl něco utajit.
„Dobře, dobře. Jsem tak unavená… Ale! Co moji rodiče? Jsou v pořádku, že ano? Prosím! Přece se jim nic nestalo?!“ Začíná propadat panice. Její oči zoufale tikají po místnosti a po přihlížejících. Doktor sklopí hlavu. Nechce se dívat do jejích očí. Viděl to už tolikrát.
„Vaši rodiče měli těžká zranění a bohužel jim podlehli. Je mi to líto. Vím, že teď nemůžete být klidná, ale snažte se prosím. Vaši rodiče by nechtěli, abyste se trápila.“
Její výraz se mění na vzteklý.
„Co je vám do toho! Vůbec nic nevíte! To já jsem je zabila“ Zoufalý smích dívky se doktorovi zarývá do srdce, ale on nemůže nic dělat.
„Vy přece za nic nemůžete. Byla to nešťastná nehoda. No tak, lehněte si. Dáme vám nějaké prášky na uklidnění“
„To určitě! To vám tak sežeru. Víte co, polibte mi prdel. Já teď jdu pryč!“
„Nikam nechoďte. Tím teď ničemu neprospějete. Kam chcete jít?“
„Já?“ uchechtne se.
„Asi chcípnout, ne?“
Utíká pryč. Rychle pryč. Jen přehlušit ten nesnesitelný hluk v uších. Jen aby jí odpustili. Ulice pořád ty stejné. Kolem spousta lidí. Žijí si svoje nesmyslné životy. Copak ji nikdo neslyší? Ne… Už nikdy.

A teď tu stojí na komíně. Křičí do větru svoje poslední prosby. Přání brzkého shledání. A hlavně odpuštění. Její slzy se v záplavě sněhu v okamžiku ztratí. A už nikdo ji neuslyší. Pro žádnou budoucnost tu pro ni není místo.
„Neprosila jsem se o život na tomhle světě! A po téhle události mám pocit, že jsem zestárla o tisíce let. Když jsem se nemohla rozhodnout předtím, rozhodnu se aspoň teď!“
Ach ne, nerozhodla jsi se. To já jsem rozhodla. Napovídala.
Naposledy se nadechne. Snad zadržuje dech jako před skokem do vody. A teď přímo.
„Skoč!"
Stačil jen můj slabý hlásek a udělala to. Tupý náraz a už nebyla. Jak je lehké skončit. To dokáže každý.
Dívám se na její mrtvé tělo. Je zvláštní. Cítím, jak se ze mě něco vytrácí. Duch? A smršť vzpomínek, v které už jsem nedoufala. Celý život mi proběhl před očima. Něco je špatně…
„Ne, tohle ne, tohle není pravda!“ To mrtvé tělo. To není ona. Neznámá dívka. Jsem to já!
Po tváři mi skane slza. Vím, že je poslední. Těch několik let se vlezlo do jediné slzy. Jak jednoduché.
V uších se mi rozezní známý hlas.
„Byla jsi to ty. Ano. Teď jsi Nikdo. Už vím, že nic nepocítíš. Jsi ta prává. Jako jsem snad byla já,“ vzdychne.
Smrt. Je to ona. Možná se divíte, jak jsem ji již poprvé poznala. Sama nevím, to prostě ucítíte. Ucítíte? Cit? Už nevím, co to je… a co na tom záleží.
Jsem to já… Já? Spíš Nikdo.