Setkání v kupé

Schylovalo se pozvolna k večeru. Michal si v nádražní pokladně zakoupil jízdenku a namířil si k nástupišti. Na první koleji stál již osobní vlak, přičemž letmý pohled na informační ceduli mu prozradil, že vlak bude mít zpoždění pět minut.
„Hm. Jako tradičně,“ pomyslel si, když šel podél vagonů. Tímhle vlakem jezdil za svou rodinou pravidelně a začal mít pocit, že začíná být jeho nepřímou součástí.
Vstoupil jako tradičně do třetího vagonu, což byla síla zvyku. Kupé byla skoro všechna prázdná, a tak se usadil v jednom z nich. Těšil se, že si tak na dvě hodinky zdřímne. Nesměl to ovšem s tím spaním přehnat, jelikož onehdy se málem pak probudil až ve vlakovém depu.
Výpravčí zahvízdal a zamával zeleným světlem, načež se vlak pohnul a začal se rozjíždět. Michal pohlédl na hodinky a zjistil, že zpoždění bude mnohem větší. Vytáhl tedy mobilní telefon a začal psát esemesku. Přitom se světlo v kupé náhle ztlumilo, pak zase začalo svítit naplno, aby poté opět svítilo tlumené. I telefon mu začal zlobit a nešla mu odeslat zpráva. Odeslal jí teprve až na čtvrtý pokus.
Dlouze zívl a pocítil, jak na něho padá únava, ale nechtěl usnout dříve, než přijde průvodčí.
„Je tu volno?“ zeptal se ho náhle usměvavý muž ve dveřích kupé s novinami v ruce.
„Jo samozřejmě,“ odvětil mu a zkoumavě si prohlédl oblečení muže, jenž nepatřilo k tomu, co se zrovna nosí.
Muž se usadil naproti němu a vůbec si neodložil kabát, ačkoliv v kupé díky topení vládlo příjemné teplo. Poté rozevřel noviny a začal si v nich číst .
Michalovi se začaly klížit oči a brzo je měl zavřené. Už se propadal do spánku, když ho pojednou vytrhl hlas průvodčího.
„Dobrý večer. Nějak na mě padla únava,“ vysoukal ze sebe a sáhl do náprsní kapsy pro lístek.
„Tak máte víkend před sebou. To si odpočinete, že“ řekl mu s úsměvem průvodčí, kterého z cest vlakem znal.
„No, doufám, že ano. To víte manželka a dvě děti.“
„Tak to chápu,“ pokýval hlavou průvodčí a odešel z kupé.
Muž naproti němu si stále četl v novinách, ale pak je složil vedle sebe na sedačku a zeptal se: „Nechcete si zahrát partičku šachů?“
„Co, šachy?“ zeptal se překvapeně Michal a vidina spaní ve vlaku se mu začala rozplývat.
„Ano, šachy,“ řekl stále se usmívající muž a vytáhl z kapsy rozkládací minišachy, které dal na stoleček pod oknem.
„No, já je moc hrát neumím.“
„Aha. Tak to pardon,“ pronesl omluvně muž a šachy zase zmizely v jeho kapse.
„Tak si představte, co se mi tady v tomhle vlaku stalo,“ ozval se po chvíli muž.
„To jsem zvědav,“ pronesl ne moc nadšeně Michal.
„Takhle taky pozdě večer jsem jel a měl jsem nabitou prkenici papírovejma penězma. Já ji měl v náprsní kapse kabátu, který jsem si zavěsil nad sebe. A pak na mě přišlo spaní a představte si, že mě probudilo, jak někdo nade mnou stojí. Byl to nějakéj mladík a sahal rukou do tý náprsní kapsy kabátu, protože tam viděl tu peněženku.“
„To bych to tedy pěkně hnal!“ vyhrkl Michal.
„Taky jsem hned vstal a chytil ho za ruku, v níž měl už tu peněženku. Ten hajzlík, ale vytáhnul najednou kudlu a bodnul mě do hrudi.“
„Hrome. Ještě že vás nezabil!“
„Ale on mě asi zabil. Já nežiju!“ mínil muž a vstal. Pak se smutně usmál, vyšel z kupé, ve kterém se poté naplno rozsvítilo světlo.
Michal vytřeštil oči a vzpamatoval se až po několika vteřinách. Pak rychle vstal a vykoukl na chodbičku vlaku, na níž spatřil o něco dále stát kouřící muže u okénka.
„Kam šel ten chlap, co vyšel před chvílí tady z toho kupé!?“ zeptal se hned onoho muže.
„Co? Já tu kouřím už nejmíň deset minut a nikdo tu neprošel. A už vůbec nikdo od vás z kupé nevyšel,“ dostalo se mu odpovědi.
„To není možný!“ vyhrkl a muž s cigaretou na něho nechápavě hleděl, načež zašel do svého kupé.
„Stalo se něco?“ zeptal se průvodčí, který šel chodbičkou.
„Nějakej divnej, pořád se usmívající chlápek byl u mě v kupé. Taky jste ho musel vidět. Seděl naproti mě,“ sdělil průvodčímu.
„Aha. Pojďte do kupé. Vše vám vysvětlím,“ řekl mu průvodčí. A když si sedli, tak začal povídat.
„Já tu jezdím už více jak pětatřicet let. Ten muž se pořád usmíval a chtěl si s vámi zahrát šachy, že?“
„Ano, jak to víte?“
„A byl také oblečen poněkud staromódně?“
„Ano.“
„Toho muže jsem znal, když jsem tu začal jezdit. Několikrát se mnou hrál šachy. První týden v červnu pětašedesátého jsem s ním taky takhle pozdě večer hrál šachy. Pak jsem odešel a mnohem později jsem ho v tom kupé našel bodnutého do hrudníku. Pachatele nikdy nechytili. A tu a tam začátkem června je tu ten muž, či spíše jeho duch, k vidění.“
„Proboha! Zapomněl tu noviny!“ vyhrkl zkoprněle Michal a pohlédl na výtisk novin, které měly datum 2.června 1965.
„Hm. Druhý červen. To bylo pro něho osudné datum,“ zkonstatoval průvodčí a Michal poprvé až do cílové zastávky vlaku v kupé nedokázal usnout.