Bojím se

Pomalu padá soumrak a já jsem sama. Přichází… A ten zneklidňující pocit ho doprovází jako věrný přítel. Je to On. Už zase vidím tu štíhlou vysokou postavu zahalenou do dlouhého šedého pláště, jak tiše přichází. Dokonce i ptáci přestali zpívat, vítr přestal vát a i listí na stromech utichlo. A svět se skoro zastavil, jakoby někdo podržel čas. Přistoupil ke mě. Koukáme si vzájemně do očí, oba mlčíme. Jen to deprimující ticho promlouvá za nás. Ty jeho zelené oči jako by mě chtěly přímo pohltit do sebe. A ten jeho ubíjející pohled se ani nedá popsat. Ráda bych uhnula pohledem, ale nemůžu. Jeho oči jakoby mě hypnotizovaly. Přitahují můj pohled jako magnet. Je v tom určitě nějaká nelidská síla, myslím si, ale nedávám na sobě nic znát. Cítím jeho slabý dech. Je příliš blízko na to, abych jej nevnímala. Nejraději bych utekla před jeho posměšným a tolik nesnesitelným úsměvem, jenže to nejde. Najednou mi docházejí síly a jakoby mi někdo nohy zalil do vosku. Já nemůžu utéct. Jsem tak bezmocná, říkám si tiše a jen ozvěna tiše zašumí v mé hlavě. Já se mu vlastně nijak nemůžu bránit. Má mě teď ve své moci. Je silnější než já. Jsem v pasti, ze které není úniku. Propadám mu do jeho moci. Už mu jakoby patřím. Je to šílené, chce se mi vykřiknout. Jenže to On je šílenec. Je tím přímo posedlý. Ano, to je přesně On. A to si ještě tak hrdě říká Strach…
Kdykoli jsem mu chtěla utéct, běžel za mnou. Když se otočím, stojí tam. Schovám se, ale On si mě vždy najde, i v té nejlepší skrýši. Pozoruje mě. Je se mnou na každém kroku. On je jako stín, pořád stojí tiše za mnou, nepotřebuje se mnou mluvit, avšak všechno o mě ví. To ticho mluví za vše. Vždy v nečekané chvíli mě vyděsí. Pronásleduje mě jako nějaké zvíře. Jako predátor, který žene svou oběť savanou. A v nečekané chvíli na mě skočí, přepadne mě. Jsem s ním jako v kleci, ke které nikdy ani neexistoval klíč. Připadám si jako bych byla svázaná železnými lany. Ovšem bez jakékoli naděje, že mě někdo rozváže. Nedá se to vydržet! Chtěla bych křičet o pomoc, ale nikdo by mě neposlouchal. Připadá mi to jako nějaká noční můra. Jenže každý se probudí i z toho nejhoršího snu. Probudí se, otevře oči, setře si pot z čela a pomyslí si, že všechno byl jen sen. Ale ne. Toto není jen sen! To je realita. Až moc krutá realita, řekla bych. Ale kdo by mě tu poslouchal? Nikdo, jen On. A o to vážně nestojím. Jeho jméno nechci ani vyslovit. Vím, že je tu teď se mnou, a že se mi posmívá. Slyším ten jeho skřípající smích. Skřípe mi v uších, nedá se tomu vyhnout. Pořád a pořád jej slyším jako ozvěnu. Jako by chtěl pobouřit mou mysl. Nebuď tak hloupá, postav se mu! opakuji si stále znovu a znovu. Ale nějak se mi nedostává odvahy, abych se postavila takovému nepříteli. Je to, jako kdybych šla do předem prohrané války.
Vždyť je to můj nepřítel, ale i přesto mě zná lépe než-li moji přátelé. Je to zloděj mého klidného spánku. Vzal mi pohodu duše, klidné svědomí, celkovou psychickou vyrovnanost. Ale co mi oplátku dal? Jen stísněný názor na svět, třesoucí se ruce, nervozitu, vyděšený pohled v očích, černé myšlenky a špatné svědomí? To mi za to opravdu nestálo. Čím jsem si to jen zasloužila, ptám se ho. Jenže On mi neodpovídá. Jen listí v korunách něco tiše zašumí nade mnou. Vzhlédnu k jejích korunám a přemýšlím o tom, co si asi myslí. Má fantazie se teď pohybuje ve vyšších sférách. Jsem tak blízko těm velikánům, jen natáhnu ruce a dotknu se jejich krásných kmenů. Vyzařuje z nich jistá energie a já mám tu čest ji přijmout, co hrdlo ráčí...
Jak já jsem dětinská, myslím si, takto přemýšlet o stromech. Jsem hlavou někde v korunách těchto velikánů a nevnímám realitu… Ale ono je to tak krásný a uklidňující pocit, na chvíli jen zapomenout na ten svět dole, a vzlétnout do korun těchto staletých dubů. Je to něco víc, připadám si najednou tak volná. Jsem svobodná jako nikdy předtím… Jenže pak se stává něco, co se snad ani nikdy stát nemělo. Padám dolů, moje tělo zachvátil ten deprimující pocit. Má osobnost se zase vrací do všedního světa. Dole mě někdo čeká. Je to samozřejmě On. Stojí nade mnou a směje se mojí naivitě.
Už se ho bojím. Straním se samoty, protože vím, že jsem na něj sama. Nic nezmůžu a nikdo mi nepomůže, abych se jej zbavila. Bojím se temných zákoutí, protože i tam se skrývá On. Právě tam mě čeká, aby mě mohl opět vyděsit. Nechodím do tajemných a prázdných uliček, neboť to je to správné místo, odkud na mě může zaútočit. Obávám se noci, protože právě On vstává a probouzí se k plnému životu, když já usínám. Ve spánku, té sladké mdlobě, se nemůžu už vůbec bránit. Mám strach ze tmy, protože ve tmě jen neuvidím přicházet, nebudu vnímat jeho pohyby a nebudu moci reagovat. Vyhýbám se cizím lidem i zvířatům, protože se kdykoli může převtělit, a já jen nepoznám mezi davem lidí. Nesnáším ticho, protože pak jen slyším jen skřípající smích, jak skuhrá v mé mysli. Nerada usínám, jelikož pak se mi do snů vkrade On a udělá mi i z toho nesladšího snu noční můru.
Ale nejvíc se bojím ho! Tolik se ho bojím, nemůžu kvůli němu normálně myslet a nemůžu spát. Bojím se, že přijde a přesto jej plně očekávám. Kdyby se neukázal, nepomůže mi to. Budu se bát o to víc. Obávám se chvíle, kdy On zmizí, něco se stane a On tu nebude. Bude to další důvod, proč se bát. Vždyť On už do mojeho života patří. Musí tam být. Je to sice černá část mojí duše, jenže patří tam. Moje mysl je jako dětská skládačka. Vše se vším souvisí, musí to do sebe zapadat. Nic nesmí chybět, jinak by to prostě nevyšlo. A kdyby přece jenom zmizel, zůstalo by tam prázdné místo. Ta skládačka by nebyla úplná a to by byl další důvod ke strachu. Myslím, že už přecházím do krajnosti šílenství. Ale já se opravdu bojím! Mám strach. Strach ze Strachu…