Vrátnice

„Já vás prostě nemůžu nechat jít dál,“ zopakoval Petr a rezignovaně zatížil opěradlo kolečkové židle, lokty na stole. Do těžkého horkého vzduchu hučel větrák. Slunce viselo proklatě blízko.
„A kam mám teda sakra jít?“ rozčiloval se nahý mladík splavený potem. Štvalo ho to místo. Štvala ho i ta bílá barva všude kolem – stěny, nábytek, vrátného oblečení – horší než v nemocnicích!
„Vždyť vám to říkám, nikam nechoďte! Za chvilku vás zavolají zpátky. Támhle si sedněte a čekejte.“ Naháč si sedl na bílou židli a nervózně se rozhlížel.
Petr si na ně zvyknul. Poslední dobou mu sem tyhle zatoulaný typy chodívaly často: nazí nebo v županu, zablácení, od krve, zmatení i agresivní. Nikdy neměli propouštěcí lejstra. Dřív to tak nebejvalo, pomyslel si a brčkem usrkoval ledovou tříšť. Když jsem začínal, měli v tom lidi pořádek. Ale v posledních letech je všechno uspěchaný a zmatený…
Hoch si slízával pot ze rtů a snažil se pochopit bílou kancelář. Nalevo trčely osamocené dveře výtahu, kterými přišel. Odtud vedl napříč místností bílý koberec a končil u protější zdi, kde dominovaly výtahové dveře dvoje. Okamžitě pochopil, že se musí do jedněch z nich dostat, jenže se před nima naparoval ten chytrej ouřada a jeho papíry.
Osamocený výtah nalevo cinknul a rozevřel se. Vystoupila tlustá babka v županu a s poslintaným obličejem, v ruce mačkala papír a suverénně cupitala k vrátnému. Plácla mu papír na stůl. Petr nerad odsunul skleničku a letmo sjel dokument očima.
„A to jako bylo všechno? Tfuj, dej mi laskavě něco pořádnýho!“ pištěla babka a nevrle popadla nový papír, který jí Petr vybral ze šuplete.
„Pokračujte, prosím, vlevo,“ pronesl upjatě a za ním se rozevřely dveře levého výtahu. Z jeho útrob se nesla klasická melodie Boba Dylana a babča jím odfrčela neznámo kam. Tedy pro nahého mladíka to byla neznámá. Znova přiskočil k Petrovi.
„Proč mě tam nepustíte?“ křičel, „a jaktože ta bába všechno věděla?!“
Petra už ty věčné dotazy vyčerpávaly k smrti, ťukal do stolu a ležérně civěl na naháče. „Chceš vědět, co tam je?“ Stejně za chvilku zmizí a nebude si nic pamatovat, tak co. „Stejně za chvíli zmizíš a všechno zapomeneš.“
„Jak to myslíte – zmizim? Co je to za blbost?“ Příjezdový výtah opět cinknul a vylezl namodralý muž. Nepromluvil, zmlklého naháče ignoroval, vyměnil si s vrátným papíry a po bílém koberci zamířil do pravých dveří. Valil se z nich řev písně od AC/DC. Rychle odjel.
Petr se poté podbízivě odmlčel.
„Co tam teda je?“ špitl nedočkavý mladík.
„Taková velká šatna, dalo by se říct,“ sepjal ruce. „Skladiště převleků.“
„Jedno skladiště? Jakej maj teda význam ty dva různý výtahy?“
„Dneska už nemají žádný význam,“ musel se vrátný pousmát. „Dřív mělo skladiště dvě sekce, jenže ty se časem spojily v jednu. Výtahy jsou od té doby jenom komedie.“ Už aby ten mladej zmizel.
Naháč se najednou uklidnil a ztratil všechny grimasy. „Já už budu muset jít,“ otočil se k osamocenému výtahu a zmizel v jeho tichých útrobách bez hudby.
Petr chňapl po své tříšti a hrál si s brčkem. Je to komedie, říkal si. Už dlouho je jenom jediný skladiště a proto jsem tady už taky pěkně dlouhou k ničemu. Vezmou si jinej převlek a šup zpátky, nevědomky zase hezky od začátku. Ach jo, tahle šichta vrátnýho je na mě moc dlouhá.

…
(Boruvkovi, Kácovi a Bouchymu)