Balada policejní

Balada policejní.

Je neděle a krátce po poledni sedím na sedadle spolujezdce našeho hlídkového vozu. Nevím jak se hodí označený hlídkový vůz pro naší devět let starou rozhrkanou octavii, ale co se dá dělat. Je to ta nejlepší alternativa. Mohli nám dát na hlídku i stejně starou feldu.
Řidičem a velitelem v jedné osobě je nadpraporčík Josef Benda, kamarády zvaný Pepánek. Vzorný policista, manžel a otec nádherné dcery Kristýnky.
Zrovna spustil další část svého monologu. ,,Takový nárůst kriminality jako o tomhle víkendu, to se prostě nedá pochopit.“
Nakvašeným hlasem začal vypočítávat kolik různých násilných činů bylo spácháno jen v našem okrsku od začátku naší služby ,ale já ho skoro neposlouchal.
Proč se rozčilovat, že si asi všichni gauneři dali sraz zrovna u nás a vybrali si k tomu víkend kdy máme s Pepánkem čtyřiceti osmi-hodinovou službu. To bylo fakt zbytečné.
Asi by hned tak svůj výklad neukončil, kdyby mu do něj nevpadl signál z vysílačky: ,,Tady Javor! „
„Příjem!“ Křikl jsem do mluvítka.
Jako odpověď se ozval chrčivý hlas operačního: ,,Jeďte na severní předměstí ulice ,,Tovární. Pokus o únos asi třicetileté ženy.“
Pepánek spustil sirénu a stiskl plyn až na podlahu. Octávka vyrazila vpřed a po necelých dvou minutách byla před námi dlouhá Tovární ulice. Ale kde máme vlastně hledat tu ženu v nebezpečí?
Odpověď byla za prvním rohem. Uprostřed vozovky stál asi třicetiletý muž střední postavy s pistolí v ruce. Směrem k nám od něho utíkal strašně zakrvácený člen ostrahy podniku
podniku Metal Group. Na zemi pak kousek od něj ležela asi čtyřicetiletá žena ,buď mrtvá nebo v bezvědomí.
Kolega prudce zabrzdil a jakmile jsme zastavili vyskočil z auta.
Nikdo mne nemusel povzbuzovat k tomu ,abych ho bleskurychle následoval.
Zakrvácený chlapík k nám přiskočil a šokovaným hlasem řekl: ,,Asi před dvaceti minutami bylo z vrátnice vidět auto z kterého za jízdy vyskočila ta paní. Šel jsem se kouknout co se jí stalo. Oni zastavili o kus dál a vystoupil támhle ten.“
Při slovech támhle ten , mávl rukou k muži s pistolí a pokračoval: ,,Došel k ní o chvilku dřív než já a začal s ní dost nešetrně cloumat. Stihnul jsem říct ať toho hned nechá a on po mně skočil. Má doslova šílenou sílu i když na to nevypadá. Mlátil do mě jako do boxovacího pytle a nakonec mi sebral pistoli.“
Hlavou mi prolétlo. ,,To je dobrý. Je tady šílenec a díky tady tomu černýmu šerifovi , taky ozbrojený.“
Ale Pepánek vyndal z pouzdra zbraň a zavolal směrem k útočníkovi, zákonnou výzvu k odhození zbraně.
Až v tuto chvíli nás zaregistroval a vyrazil naším směrem. Neustále přitom manipuloval s pistolí. Teprve teď mi došlo co vlastně dělá. On se snažil zbraň natáhnout a odjistit. I na těch deset-patnáct metrů byl slyšet kovový zvuk nataženého uzávěru. Ještě odjistit a může pálit. Koukám na Pepánka , ale není zbytí, musíme střílet. Poslední pohled na útočníka. Míří na nás! Jeden , dva , tři výstřely a pak ticho.
Leží asi deset metrů od nás. Kolem jeho těla se rozlévá krvavá skvrna. Je mi jasné, že se stalo něco moc zlého. Útočník je mrtvý, ale mi neměli jinou možnost než střílet.

Běžím k ženě jejíž vypadnutí z auta, odstartovalo hrozné události. Pomáhám jí na nohy. Je zcela jistě otřesená, ale zdá se že není zraněná.
Slabým hlasem říká: ,,Potřebuji rychle odvést! Prosím!“
Obracím se na kolegu.
Jen kývne a řekne: ,,Odvez paní kam potřebuje já tady počkám na výjezdovku“.
,,Tak pojďte“.Byla má slova k neznámé
Po nasednutí do auta následovala logická otázka:,,Kam to bude?“
To co řekla mi vyrazila dech.
Chtěla odvést ke starému hradu asi osm kilometrů za městem, ale když chce jít v tomhle stavu na prohlídku historické památky proč ne.
Mlčela a já taky neměl co říci.
Po ujetí asi poloviny cesty řekla:,,Tedˇje to moc zlé! Pokud se mi něco stane. Najděte deset spravedlivých lidí a pokuste se zachránit i mne“.
Tak to je skvělý.Prolétlo mojí hlavou.Já jedu na hrad a ona patří do blázince.
Co mám dělat?
Otočil nebo pokračovat.
Cíl cesty už byl vidět
Gotická stavba zalitá sluncem.Opředená pověstmi.Právě tady prý je brána pekelná.
Klidným hlasem řekla:,,Vy jste ještě slepý,ale přece musíte vidět jak se k sobě lidé chovají.Čím dál víc si ubližují.Vraždy ,znásilnění,loupeže,desítky mrtvých na silnicích a tak pořád dál.Hrůza už vyšla z podzemí a svět se žene do záhuby“.
Ted´už to bylo všechno úplně jasné.
Je praštěná.Má sice pravdu, zločinnost roste, ale to nezavinilo žádné podzemí, ale jen lidé.Naštěstí hrad byl před námi.vysadím ji a zapomenu.
Odhodlaně řekla:,,Není jiná cesta.Podívejte se na svět mýma očima“!
Jak domluvila celý sluneční den zahalil temný mrak a já viděl jak z mohutná hradní věže stoupá hrůzný černý dým a pomalu zalévá krajinu.
,,Co to je?“vykřikl můj strachem změněný hlas.
Klidně odvětila:,,Brána temnoty je otevřená! To co je v lidech zlého nyní převáží nad tím dobrým a hrůza ovládne svět,,!
Než se mi povedlo zastavit.Jakási obrovská moc vytáhla moji spolucestující z auta a vtáhla jí do hradu. Poslední co mi utkvělo v mysli, byl její zděšený obličej.
Snažím se dostat dovnitř, ale brána je zamčená a všude ticho jako by všichni uvnitř zemřeli.Co to znamená?
Mají mít otevřeno!
Co se děje?
Pohlédnu na věž a vidím opět na malý okamžik očima zmizelé ženy.
Hustý černý dým stále zalévá svět.Co mi říkala že musím udělat?Najít deset spravedlivých lidí!
To přece nemůže být tak těžké.
Vyrazím do města, ale co se děje?
Každého koho potkám vidím očima zmizelé ženy přesně takového jaký je doopravdy.Závist,zloba,nenávist,pokrytectví,lež takový jsou lidé v ulicích.

Hledám hodinu,dvě.tři,ale zdá se že mohu hledat po celé věky a spravedlivý člověk nebude ani jeden.
Hledám a nenacházím a z věže za mými zády pořád stoupá temný dým, čmoud zániku.
Odstavím auto a jdu pěšky.
Pořád nic a najednou slyším dětský hlas:,,Ahoj strejdo“.
Otočím se.Za mnou stojí Pepánkova malá Kristýnka.
Je na procházce se školkou.Dívám se na ní ,ale je stále stejná.no ovšem to je spravedlivý člověk.
Dítě nezkažené světem.drží se za ruce se svými spolužáky.
Kolik jich je?
Horečně počítám! Opravdu deset!Tady stojí deset spravedlivých.Chytím se jedné dětské ruky a jdeme za zdrojem všeho zlého.
Cesta je dlouhá,ale nic nás nezastaví.Věž chrlý hrůzu. Mi se opřeme společnou silou do okované brány.Dvě ruce dospělého muže a dvacet rukou spravedlivých dětí hravě otevřou dveře nejtěžší.
Vidím jasnou zář a pak už jen tmu a tmu .
Konečně zase vidím.
Sklání se na de mnou můj kolega Josef Benda.Za ním pak vidím tvář jeho ženy a malé Kristýnky .Konečně chápu co říká:,,Teda tys mi nahnal strachu.Ten gauner tě střelil v tý Tovární ulici.Byl jsi dva týdny mimo“. Po chvíli odešel a já si těžce srovnával myšlenky v hlavě.Byla to hrozná noční můra.Ta žena,hrad chrlící zlo i deset spravedlivých dětí.Nic z toho se nestalo.Najednou zaklepání a do nemocničního pokoje vstoupila žena.
To není možné!Je to ona.Ta co jsem jí odvezl na hrad.
Usmála se a řekla:,,Děkuji Vám za záchranu.Už se nebudete muset dívat na svět mýma očima“.Opět milý úsměv,pak si ukazovák pravé ruky dala před své rty a odešla.
Bylo mi vše jasné.Budu mlčet!