Mrazivá hráz

Neví proč, ale najednou si začala připadat strašně sama. Seděla v nevelkém pokoji obklopená čtyřmi stěnami, pod průsvitnou pokožkou byly vidět jemné žíly a do duše se ji vkrádal ten starý známý pocit nostalgie zahalený do hedvábné sítě pavučiny. Všude bylo ticho a klid, obrovská pustota, jež se rozprostře po obrovské bitvě. Na zemi v bahně ležely krvavé vzpomínky zalité kalichem slz. Za špinavou okenní tabulkou, skrz kterou se do místnosti prodíraly oslabené jarní paprsky, se tyčil strom. Jak směšně působil ten fakt. Na tvrdém betonu ležela mrtvá těla, bezvládná, zbídačená, ledově ztuhlá, bez úsměvu a nedaleko od nich vznikal nový život. Krev, jež rozpraskaná půda vsákla, se dostávala do podzemních pramenů a jejich prostřednictvím se dostala do studánek, kde se smíchávala s vodou a vznikal čirý nápoj plný síly, života a energie.

Mít alespoň pár kapek té zázračné tekutiny, božské many… V nemocnici dítě leží, víčka ztěžklá, duši čistou má. Velké tmavé oči v pohublém obličeji, rámovaným ostře trčícími lícními kostmi, jsou plné výčitek a utrpení. Každé ráno sedívá chlapec za obrovským šedým oknem, skrz něj nakukuje do skutečného světla plného zdánlivého života a vyprchávající víry. Neustále vyhlíží jednu osobu, tu nejmilejší, mu nejhodnější. "Kdepak je moje maminka? Kdypak přijde?" ptá se naléhavým hlasem jedné ze sestřiček. "Určitě brzy. Možná už zítra." Odpověď, jež slýchá den co den. Vždyť zítra už bylo včera, předevčírem, před měsícem… Zase zítra? Vždyť zítra už možná budu mrtvý? Co když ji už nikdy neuvidím??? Drobná postavička se začne otřásat pod úpěnlivými vzlyky. Tak moc to zraňuje… v bílém pekle čas plyne jinak než za skleněnou tabulkou. Nezpívají tu ptáci, neroste tráva, jediné, co zde pramení je zoufalství, bezmoc a strach.

Už ne, netrap ho, prosí dívka, jež má vlasy smáčené od dešťových kapek. Dlouhé temné slepené pramínky vlasů se jí mírně kroutí. Opatrně, rozvážnou chůzí přistoupí k oknu a položí na něj svou rozpálenou dlaň, třemi prsty zaklepe a upoutá tak pozornost nešťastného stvoření, nad kterým by se i kámen ustrnul, ale život ne. Život je mnohem tvrdší než jen kus horniny. Chlapec zvedne v naději hlavu a soustředí svou pozornost na obrysy nejasné postavy kdesi vdáli. Z posledních sil přiloží svou kostnatou ruku obtaženou tenoučkou blánou kůže na pošmourné sklo. Lidské teplo se prodírá skrz tenkou vrstvu a zaplavuje chlapcovo nitro. Únavou přivře oči, na řasách se mu třpytí ještě zbytky soli a za semknutými víčky vidí obraz nejmilejší. Na tváři se mu rozprostře blažený úsměv.

"Martínku," zašeptá dívka za sklem téměř neslyšitelně.

"Maminko, maminko ty jsi přišla," ozývá se z druhé strany slabý dětský hlásek. Ale já nejsem tvoje maminka, pomyslí si hořce. Najednou se dětská dlaň sesouvá bezvládně dolů, jako by z ní vyprchávala veškerá energie. Na bílém parapetu se choulí hubené tělíčko vyčerpané z boje s těžkou nemocí. Hrudník se pod tenkou vrstvou látky neznatelně nadzdvihuje. Dýchá, dosud žije! Martínek se octl v zajetí milosrdného spánku, který posiluje. Snad ten mu pomůže získat sílu. Snad vzpomínky a sny, které rozjasňují do úsměvu jeho tvář, mu pomůžou v tom úpěnlivém boji s tak silným soupeřem jako je sama smrt.

A ta zvláštní dívka? Ta se teď znovu ocitá na betonové zemi, uvězněna v pochmurné místnosti. Ochuzena o část své životní energie, kterou ztratila při pohledu na nevinnou bezmoc. Nedaleko ní leží mrtvá těla zalitá vlastní krví a hrdě vzpřímený strom se jí vysmívá do očí…