Stalo se u Monsu

Idylická modrá obloha s bílými oblaky ostře kontrastovala s tím, co se dělo na zemi. Střelba, dunění děl a exploze, to otřásalo krajinou, po níž se ústup britských vojáků měnil v úprk.
Dva vojáci se usadili s kulometem v rozvalinách stavení poblíže polní cesty. Po ní projelo za rachotu několik povozů taženými koňmi, za kterými zůstal jen zvířený prach.
„To je šílený tady zůstat!“ vyhrkl Jack Charvat a přehlédl zrakem blízké okolí, kde obranu zaujali další vojáci. Současně zadunělo několik výbuchů, při nichž do výše vylétly gejzíry hlíny.
„Co se dá dělat, jsme v tom až po uši,“ mínil Henry Pearson, přičemž překontroloval pás nábojů táhnoucí se do boku kulometu. Netrvalo dlouho a britští vojáci spatřili blížící se útočící německé vojáky, načež střelba zesílila.
Vedle pobořeného domku dopadl za pronikavého hvízdání granát. Charvát s Pearsonem se přitiskli k podlaze a vzápětí je zasypaly dopadající kusy cihel a také rozlámaná prkna ze střechy.
„Do prkvančic, to bylo blízko!“ procedil mezi zuby Charvát a shodil ze sebe konec prkna.
„Bacha, už jdou!“ vyhrkl Pearson.
„Vidím!“
Kulomet se rozštěkal. Někteří němečtí vojáci se zhroutili, jiní se vrhli k zemi a opětovali palbu. V následné prudké přestřelce měli Němci brzo navrch. Nikým sice nebyl vydán rozkaz k ústupu, ale ten brzo nastal, a změnil se v útěk.
Charvát vzal obouručně kulomet a s Pearsonem se protáhli otvorem ve zdi. S nimi prchali i ostatní vojáci, z nichž někteří měli snahu krýt ostatní střelbou. Mnozí utíkající se vzápětí hroutili v palbě. Oni však měli to štěstí, že jí unikli.
„Proboha! Jede na nás jezdectvo!“ vykřikl jeden z vojáků, když se o něco později Britové pokoušeli o další obranu.
„To je náš konec!“ zkonstatoval Charvát vleže za kulometem.
„Začni střílet na ty vpravo, co jsou nejblíž!“ vyhrkl Pearson.
Poručík německého jezdectva Helmut Krieg byl překvapen, jak rychle pokračuje postup. Britští vojáci totiž doslova brali do zaječích před jejich přesilou. Pobídl koně a rozjel se jako ostatní podél cesty přes pole směrem, kde se dali tušit Britové a na něm hned uviděl několik mrtvol. Na takový pohled si už zvykl. Zakrátko se rozpoutala střelba a jeden z jezdců, co jel předním, se za výkřiku zhroutil ze sedla na zem. Přikrčil se v sedle, jenže jeho kůň se náhle vzepjal na zadní a pronikavě zaržal. Tím byl překvapen, protože to hned zopakoval a současně spatřil, že i ostatní koně se náhle začaly plašit a shazovat své jezdce. Brzo se tak splašily, že utíkaly pryč.
Ani on se v sedle neudržel a vzápětí se ocitl se na zemi. Naprosto zmatený jako ostatní ustrnul, protože v místě, kde ustupovaly v chaosu britské jednotky uviděl velký zářící mrak. Ten se sunul do prostoru mezi Němce a Brity, načež se náhle proměnil v tisíce postav, jenž začaly připomínat anděly. Krieg poklekl ochromený hrůzou a s mrazením v zádech na kolena a zcela zapomněl na bitvu. V tu chvíli se německý útok zastavil.
Na druhé straně zavládl taktéž úžas. Charvát s Pearsonem za kulometem otevřeli ústa, jelikož na obloze spatřili cválajícího bílého koně. Na něm seděl světlovlasý muž v pozlaceném brnění, který mával mečem a oba měli pocit, že slyší z oblohy volání „Victory!“
„Podívej támhle!“ vysoukal ze sebe Charvát a ukázal ve směru německých pozic, nad nimiž se vznášely tři zářící postavy, kterým volně vlálo oblečení.
„Mizíme! I nebe je nám nakloněno!“ vyhrkl Pearson a jako všichni ostatní začali spěšně ustupovat pod ochranou andělů. A tak britské jednotky unikly u Monsu zkáze.