Déja vu

Bylo krátce po poledni, když Arthura, právě pilně pracujícího ve svém ateliéru v pařížské čtvrti Le Marais, vyrušily tři prudké rány na dveře. „K čertu s tebou!“ zaklel Arthur, zkoumaje šmouhu, kterou právě nechtěně vytvořil na svém plátně. Ve stejné chvíli si uvědomil, že ve spěchu nezamkl dveře, jak bylo jeho zvykem, a že klíče jsou pořád ve dveřích. Stejně jako malíř, který se ani neobtěžoval odložit štětec a věnovat pozornost svému hostu, nově příchozí také nechal zdvořilost stranou a vteřinu po zabušení na dveře už stál v místnosti. Když se Arthur konečně odhodlal vzdát se své práce, odložil štětec na paletu, otočil se a…málem omdlel. Postava, která se z ničeho nic objevila v místnosti (k Arthurovu úžasu se jednalo o ženu, pokud ho vůbec někdo v ateliéru navštívil, jednalo se většinou o některého z jeho bývalých žáků nebo majitele domu), nehybně stála a zírala na malíře. Arthur si ji pořádně prohlédl. Měla na sobě černý kožený kabát a boty s vysokým podpatkem. Mohlo jí být tak pětadvacet, ne víc než třicet let, ale její velké černé brýle malíři odhad poněkud ztížily. Těch deset vteřin, kterých se na sebe dívali, se Arthurovi zdálo mnohem delších. Konečně ticho v místnosti prolomil hlas, který jakoby vůbec nepatřil ženě, která stála ve dveřích. Byl hrubý, nepříjemný, a Arthur poznal, že francouzština rozhodně není jejím mateřským jazykem.
„Zdravím tě, Siberte“, pronesla žena svým odsekávaným hlasem, který ji činil o deset let starší, než podle Arthurova odhadu mohla být. Nevypadala na to, že by chtěla dále pokračovat v konverzaci. Vtom si malíř, mimo skutečnosti že ta žena zná jeho příjmení, uvědomil fakt, ze kterého mu okamžitě naskočila husí kůže. Zná ji. Tu ženu už někdy viděl. Zaboha si nemohl vybavit kdy ani kde s s ní setkal, ale jedno věděl jistě. To setkání bylo nepříjemné. Velice nepříjemné. Bohužel, nepříjemné pro Arthura. Znovu se na ni zadíval a v duchu si představil, jak ji maluje na plátno. Bez brýlí, bez kabátu…nahou.
Ale to už nebyli v ateliéru. Malíř klečel před jakýmsi starodávným oltářem, na kterém byly vyobrazeny bytosti, které nikdy v životě neviděl. Před Arthurem stál obrovský dřevěný kříž a na něm…panebože, byla to ONA. Zbavena všech šatů visela přivázána na kříži s pohledem upřeným do Arthurových očí. Arthur ten moment vnímal neobyčejně silně a zřetelně („Musela mně dát nějaký svinstvo, mrcha jedna!“). Cítil zatuchlý pach podzemních kobek, ve kterých se nacházel, vzduch byl vlhký a studený vítr bičoval jeho vyděšený obličej. Vtom si uvědomil, že slyší tiché kapání. Vymanil se z jejího uhrančivého pohledu a podíval se před sebe na zem. To co uviděl, mu vzalo dech. Celou dobu klečel v kaluži krve a když se podíval na svoje ruce, tedy spíš na to, co dříve byly jeho ruce, zjistil, že ta krev je jeho. Chtěl začít křičet, ale nedokázal ze sebe vydat jediný zvuk, nedokázal se ani pohnout. Nešlo to…

Když znovu přišel k sobě, seděl na židli ve svém ateliéru v Le Marais. Ta žena tam byla pořád. A z Arthurova pohledu poznala, že si vzpomněl. Nejprve ji to překvapilo, ale poté se usmála. Na jejím výrazu bylo cosi nechutného, něco, co malíře k smrti vyděsilo. Pokusil se vstát ze své židle, ale nešlo to, nedokázal se hnout. Podíval se před sebe a jeho minulost jakoby se vrátila. Zaklepala, ale vešla bez pozvání. S jediným rozdílem: žena teď nevisela na kříži ale stála tam před ním, pořád s tím svým děsivým úsměvem. Déja vu…
Vrhla na něj poslední pohled plný nenávisti, ale i jakési úcty. Viděl ji odcházet, lehkým krokem, jakoby se vznášela. Arthur si všiml, že v pravé ruce drží stříbrnou pistoli. Popravdě, už ho to nepřekvapilo, ani nevystrašilo. Uvědomil si, že na to čekal. Ale jak dlouho? Kolik let už to je? Nemohl z ní spustit oči, ani když se u dveří otočila, namířila na něj zbraň a tiše hlesla: „Nedívej se, prosím. Bude to pro tebe lepší.“ Něco v jejím hlase Arthura donutilo poslechnout ji, sklonil hlavu a čekal.
V hlavě mu ve vteřině proběhl celý jeho život. „Zatraceně mizernej život,“ pomyslel si. Místností se rozezněl tlumený výstřel. Malíř nic neucítil, ale vůbec ho to nepřekvapilo. Od té doby, co se probral, necítil zhola nic. Neodvažoval se otevřít oči, aby se podíval, kam ho trefila a jen si v duchu říkal: „Tak mě doraz, ty děvko hnusná, dělej!“. Ale další výstřel se neozval. Uběhlo pět vteřin, deset, třicet…
Pomalu otevřel oči, všechno mu připadalo jako ve snu. Jeho pohled sklouzl od jeho nejoblíbenějšího plátna pověšeného na zdi vedle dveří, nyní zohyzděného rudými cákanci, k bezvládné postavě v černém, ležící v kaluži vlastní krve. Dobrou půlhodinu seděl Arthur přikovaný ve své židli a zíral na ten výjev před sebou. Z transu ho dostaly teprve sirény dvou policejních automobilů, které přijely před jeho dům. Arthur hbitě vyskočil ze židle, na stojan připevnil čisté plátno a s živým obrazem ve své hlavě se dal do práce.

Výstava byla v plném proudu, když kdosi Arthurovi zaklepal na rameno. „Nazdar Siberte, to jsme se dlouho neviděli!“
„Ahoj Paule, sem rád že tě zas vidím, měl jsem teď hodně práce,“ odvětil Arthur, rád, že vidí svého starého kamaráda z malířské akademie.
„Neříkej, žes celou dobu maloval Déja vu,“ zavtipkoval Paul a ukázal na vitrínu uprostřed místnosti. Snad polovina všech návštěvníků u ní stála a prohlížela si nejnovější Sibertovo dílo, na kterém byla vyobrazena žena v černém plášti. „Zajímalo by mě, za kolik ten obraz prodáš.“
„Ale no tak, Paule!,“ ušklíbl se Arthur. „Už jsem ti říkal že tento obraz nikomu neprodám, má pro mě obrovskou cenu.“
„No jo, vím, vím,“ zklamaně připustil Paul. „Jenom prostě nechápu, proč mně nechceš říct důvod, lidi ten obraz zbožňují, má obrovskou energii, je v něm něco, řekl bych, nadpřirozeného. Jo a hele, když už jsme u toho, jedna dáma se po tobě ptala, má o ten obraz zájem a nabízí za něj půl miliónu eur. Sakra, Arthure, víš kolik to je? Slíbil jsem jí, že tě přivedu. A prosím tě, promluv si s ní. Asi je trochu vyšinutá, nejspíš si myslí, že když se obleče stejně jako ta ženská na tvým plátně, bude mít větší šanci. Tamhle stojí,“ rozesmál se Paul a ukázal směrem ke dveřím na dámskou toaletu.
Opravdu tam stála - opřená o zeď, bez jediného pohybu. Jejich pohledy se střetly a v tom jediném krátkém okamžiku Arthur pocítil nekonečné zoufalství. Upustil sklenici šampaňského, která dopadla na zářivou mramorovou podlahu a roztříštila se. Chtělo se mu křičet, ale nešlo to. Jeho srdce přestalo bít. Déja vu…

Commissaire de police Jacques Farel už dvě hodiny seděl za svým stolem na oddělení vražd a probíral se hromadou papíru. Všechno co našel o Arthuru Sibertovi, seznam jeho děl, výpovědí rodiny, přátel, sousedů… Něco mu na té sebevraždě („Skutečně to byla sebevražda?,“ ptal se sám sebe celé poslední tři dny.) nesedělo. Nedokázal říct co, ale všechen svůj volný čas věnoval vyšetřovaní úmrtí známého malíře.
„Nechceš se už na toho blbýho impresionistu vykašlat?,“ zeptal se posměšně Farelův kolega, Sous-brigadier Philippe Bonneau. Komisař mladíka okamžitě zpražil přísným pohledem, který mu vzápětí sklouzl k hodinám, visícím nad dveřmi.
„Ach jo, už budu muset jít, slíbil jsem ženě, že dnes přijdu brzy,“ zívl Jacques, sklidil papíry ze stolu a vstal. Bylo krátce po půlnoci, když se ozvaly tři silné údery na dveře policejní pracovny. Oba policisté na sebe nechápavě pohlédli…