Arthur a jeho pes

V jednom malém městě, spíše vesničce, žil mladý chlapec. Lidé ho znali, avšak ani jeden s ním nemluvil. Ptáte se proč? Arthur, tak se ten chlapec jmenoval, byl velmi stydlivý, neměl rodinu ani přátele, bydlel na ulici a s lidmi se moc nestýkal, celé dny trávil se svým psem Samem. Možná, že kdyby nebylo psa, místní by se s ním bavili. Podle nich jeho pes přináší smrt. Každý člověk kromě Arthura, který se Sama dotkl, umřel. Obyvatelé říkali, že je prokletý. Chlapec tomu z počátku nevěřil, ale když se to pak několikrát opakovalo, přestal se už nadobro setkávat s obyvateli a zůstával v parku u potoka, kde měl klid.

Jednoho dne, když seděl se Samem na břehu a pozoroval tiše plynoucí hladinu řeky, uslyšel za sebou kroky. Otočil se a uviděl dívku, mohlo jí být tak dvacet let, měla černé dlouhé vlasy, které jí spadaly do obličeje, velké čokoládově hnědé oči a na sobě měla rudé šaty. Arthur nikdy neviděl tak krásnou dívku. Celou si ji kousek po kousku prohlížel. Z pozorování jej vyrušil příjemný hlas. "Můžu si přisednout?" Arthur se usmál a přikývl. Mladá žena si sedla vedle něj a opřela se o lokty. "Jak se jmenuješ?" zeptala se ho a letmo se usmála. "Arthur a ty?" "Sally. Máš hezkého psa, jaké je jeho jméno?" Arthur se zadíval na psího kamaráda a pak na dívku. "Sam. Musím tě upozornit, nemá rád lidi." Nesměl dopustit, aby se ho dotkla. Nechtěl dalšího mrtvého člověka…

Sally se na něj jen podívala a usmála se. "Ale prosím tě, tomu nevěřím, všichni psi mají rádi lidi, avšak jen ty, co jim neubližují a cítí z nich dobro." Arthur tomu samozřejmě nevěřil. Vždyť ti lidé, co umřeli, Samovi nic neudělali, tak proč? Má jí to říct? Nemá? Arthur se rozmýšlel. Ale když uviděl, jak Sally vztahuje na Sama ruku, aby jej pohladila, vykřikl: "Ne počkej!" Sally se na okamžik zarazila, ale po pár vteřinách psa přátelsky podrbala za ušima. Sam vždy při kontaktu s jinou osobou, než byl Arthur, vrčel, ale tentokrát ne. Jen poslušně seděl a pozoroval ji. Arthurovi to přišlo divné, ale neřešil to. "Víš, měl bych ti asi něco říct," řekl Arthur tlumeným hlasem. Věděl, že už je na to pozdě, ale nestačil tomu nijak zabránit. "Povídej," usmála se na něj Sally. A tak jí Arthur všechno řekl. O Samovi, o tom "prokletí", prostě o všem. Dívka zaujatě poslouchala. Když kluk své povídání dokončil, podíval se na Sally a zašeptal: "Promiň." "Třeba se to tentokrát nestane… Ale pokud ano, budu alespoň ráda, že jsem tě poznala." Arthur měl pocit, jako by Sally znal už dlouhou dobu. To se mu ještě s nikým nestalo. Sám nevěděl proč, ale plně jí důvěřoval. "Arthure, už budu muset jít, uvidíme se tu zase zítra?" "Jistě, jsem tu každý den." Usmál se na ni a zvedl se ze země. "Tak dobře, měj se hezky," rozloučila se s ním Sally, dala mu pusu na tvář a vyšla na ulici.

Když byla asi v půlce silnice, ozvalo se hlasité troubení. Ze zatáčky se vyřítil velký kamion. Arthur se šíleně lekl a pak, když uviděl, že je na silnici Sally, zakřičel: "Pozor!" Bylo slyšet jen silné skřípění brzd. Vtom na silnici vběhl Arthurův pes a skočil na Sally, ta dopadla tvrdě na zem, ale kamion se jí vyhnul. Po pár minutách ticha, kdy Arthur stál a pozoroval cestu, se Sally pomalu probrala z krátkého bezvědomí a první co ji napadlo bylo, co se stalo Samovi. Když uviděla jeho bezvládně ležící tělo na silnici a kolem něho spoustu krve, rozplakala se. Arthur k ní přiběhl a obejmul ji. Nechápal to. Sam ji zachránil před kamionem, který ji měl přejet. Nechal ji žít a sám se zabil… Sally věděla, nad čím přemýšlí, bylo jí to jasné. "Víš, třeba to udělal, abys byl konečně s člověkem, který tě má rád," usmála se na něj Sally a pohladila ho po tváři. "Děkuju Same… Nikdy na tebe nezapomenu," zašeptal tiše Arthur, vzal Sally za ruku a pomalu odešli.

Půl roku po nehodě se Sally s Arthurem vzali, odstěhovali se a žijí teď v malém rodinném domku na venkově, spolu s jejich synem Maxem a psem Samem. A pokud neumřeli, žijí tam dodnes.