Lovec

Svatobor se zahaluje do stoupající mlhy. Pomalu v ní mizí, přikrývá ho jako těžký hábit a jeho rány se milosrdně skrývají. Nastává hluboké ticho a nad korunami stromů svádí slunce marný boj s bílou tmou. Mlhou občas pronikne ojedinělý paprsek slunce a činí ji ještě přízračnější. Vojáci vně Zdi se pouze oklepají a zalezou do strážnice. Tohle bude zlé. Ticho narušují pouze kapky vody, padající z listů. Celý Svatobor se stává krajinou duchů.

Tichounké oddechování, tápavé kroky – nějaký vetřelec se odvažuje narušit posvátné ticho lesa. Zastaví se na okraji rozlehlé mýtiny. Zakloní hlavu a táhle zavyje. Od vzdálených skal se k němu vrací ozvěna... nebo snad odpovídají jeho druhové? Žluté oči mu svítí loveckou vášní, už mu určitě neunikne. Vyzařuje z něho neochvějná sebedůvěra. Nastraží uši a netrpělivě čeká. Tam, bleskne mu hlavou, zleva se ozvalo zapraskání větvičky.
Opatrně se plíží hustou mlhou, vidí jen pár metrů před sebe. V žilách mu prudce tepe krev a hruď mu trhá ostrá bolest. Za ty roky, během kterých do něj zatínala své drápy, si na ni zvykl. Přesto má pocit, že je silnější. Zatřepe chlupatou hlavou. Na bolest není čas, je tu pouze on a jeho kořist.
Moje, je moje, zní mu neustále v hlavě. Na pár okamžiků se zastavil a znovu naslouchá. Má pocit, že ho kdosi sleduje. Přesto když se otočí, nikdo tam není. Zepředu se ozve tichý vzdech. Určitě je tam, ukrytá u kořenů staré borovice. Potichounku se tam blíží. Pod obrovskými tlapami se nezlomí jediná větvička, nezašustí jediný lísteček. Snad se tu zastavil i čas a Svatobor zatajil svůj dech. U paty vysokého stromu se choulí drobná dívenka. Vlkodlak nevnímá, že překročil hranice svého teritoria. Chce ji... dopředu ho žene hlad, který mu neustále sužuje útroby a touha trhat její křehké tělo na kousky.
Špičatý, bledý obličejík má ukrytý v dlaních, černé vlasy jí v těžkých vlnách padají na záda. Třese se. Tichem se nese její oddychování.
Zastaví se – dost dobře nedokáže pochopit pocit, který se jím šíří. Ten pohled na ni ho snad dojímá. Do očí se mu vkrade zmatený výraz, je tak krásná. Pouze stojí a váhá. Lidskost, po léta uzamčená v jeho nitru, se dere na povrch.
Dívka se potěšeně usměje do dlaní. Ten vlkodlak váhá, jestli ji zabít. Křehké stvoření, dosud se choulící u stromu, se zvedá.
Najednou vypadá větší, skoro stejně velká jako on. Poprvé v životě jím projede strach... a vědomí, že by mohl prohrát. A za to se ve Svatoboru platí životem. Opět se nemůže pohnout. Ta směsice pocitů ho přikovala na místě. Nakonec udělá nejistý krůček dozadu, pod tlapou mu praskne suchá větvička. A další krok zpět.
„Narušil´s hranice,“ zavrčí děvče hlubokým hlasem, který se k ní nehodí. Přes tvář jí přelétne krvežíznivý výraz. Blíží se k němu, zcela ovládána pocitem nadřazenosti.
Vlkodlak se z posledních sil brání panice. Pomalu mu dochází, na koho narazil.
„Loessian,“ zachraptí vyschlým hrdlem, staženým strachem. Odpovědí je mu upírčin zářivý úsměv. Vyděšený pohled mu padne na ostré špičáky. Otočí se, a jako štvaná zvěř se rozběhne mlhou pryč. Má jedinou mizivou nadějí – uniknout do svého teritoria. V hloubi duše se mu ovšem rýsuje krutá pravda, neuteče jí. A i kdyby, pořád jsou tu Zákony. Skoro odevzdaně běží dál.
Každý nádech ho začíná pálit. Párkrát klopýtl, a teď znovu. Utíká s vědomí, že nesmí spadnout, byl by to jeho konec. Za krkem cítí její lehký dech, páchne jako otevřený hrob. To mu dodá další sílu k zběsilému úprku.
Ani se nezadýchá. S elegancí a lehkostí přeskakuje překážky, stavějící se jí do cesty. Nevydá jedinou hlásku. Cítí jeho strach, opíjí ji.Vždycky měla ráda hry. Vítězoslavně zavýskne, když vlkodlak zakopne a nezvedá se. Má ho.
Tvrdě dopadne na zem. Tlapou mu probíhají vlny bolesti a on najednou nemá sílu běžet dál. Svaly se mu třesou vyčerpáním a on si je schopen uvědomit jedinou věc – hrál a prohrál. Cítí, jak se k němu blíží, slyší její radostný výkřik. Znovu ho ovane pach staré krve a tlejícího masa. Najednou zcela jasně cítí větvičky, které se mu zarývají do těla, vůni zetlelého listí a chlad, pronikajícímu do těla. Projede jím náhlý vztek – takhle přece nezemře! Ztěžka se zvedne, nadlehčujíc bolavou tlapu. V očích se mu zase objeví rezignovaný výraz. Sleduje její krutý škleb, vyjadřující potěšení z lovu – takové, jaké cítil ještě před chvílí on. Má pocit, že od té doby uplynuly snad celé roky. Pobaveně se zašklebí a hrdě zvedne hlavu. Alespoň zemře se ctí.
Obezřetně sleduje, jak si vlkodlak stoupá. Odvaha ti rozhodně nechybí, zašklebí se krutě, je tě skoro škoda.
Nechápavě, jako ve zpomaleném filmu, sleduje její rychlý pohyb. Reflexivně se přikrčí a prudce se po ní ožene tlapou. Na tváři se mu pomalu objevuje hořký úsměv – je konec, minul. Jeho poslední myšlenka patří tomu, že na to celá ty dlouhá léta čekal, že je to pro něj vlastně vysvobození.
S úsměvem se na něj vrhne a prokousne mu krční tepnu. Hltavě pije krev, vystřikující z rozervané rány. Skapává jí po bradě a brzy na zemi tvoří loužičku.
Už nic necítí, na tváři se mu objevuje radostný úsměv. Bolest, jenž ho pronásledovala, je pryč. Naposledy s úlevou vydechne.

Ze Svatoboru pomalu mizí mlha, která ho na pár hodin chránila. Slunce se chystá zapadnout. Jeho slabé paprsky osvítí mýtinu, ukrytou v srdci lesa. Za pár okamžiků dopadnou na tvář mladého muže.
Ze stínů se opatrně vyplíží starý vlk - starší, než si dokážeme představit. Něžně olízne mrtvému obličej a čeká. Zažil už tolik zbytečné bolesti a smrti. Cítí nesmírnou únavu a znechucení z tohohle místa, neustálým bojem o přežití je otupělý až k bezcitnosti. Přesto ho smrt přítele znovu dojímá. Nechápe, kde se ve všech bere ta krvežíznivost, nutící je k úskokům, a touha zabíjet jen tak pro zábavu.
Dlouze zavyje a vzdálené skály mu vrací ozvěnu. Smutně skloní hlavu a do suchého listí dopadne pár slz. Za mýtinou slyší kradmé kroky zbytku smečky. Ví, jaký je zvyk. Se vzteklým svitem v očích se naježí a hluboce zavrčí. Nemá šanci, ale je odhodlán bránit mrtvolu přítele do poslední kapky krve – on by udělal to samé.
Když zmizí poslední paprsek slunce za obzorem, a Svatoborem se začne krást tma, napjaté ticho přeruší první bolestivé zakňučení.