Piknik

Už konečně přijeli Slováci: „Kde jste se courali?“ „Vystydly řízky a pivo už je přechlazené!“ Nejdříve se z auta vyřítily děti. Brácha se protáhl, objal mě a pravil rozjařeně: „ Ahoj!“ Prečo si musela utekať až tak strašně ďaleko!“ „Je to sem nekonečný kus cesty a my sme sa museli ešte zastaviť u taty pre klobásky, nedal inak. “ Pozdravuje a posiela slivovicu.“

Po večeři jsme plánovali co podnikneme druhý den, než břáška do péče mi svěří neteř a synovce. Začínaly prázdniny a nám se chtělo na piknik: „Zajtra by sme sa mohli s děťmi podívať na jeden hrad, je to kúsok pri Jizere a ty si tam aspoň pred spiatočnou cestou odpočinieš, deti si tam môžu hrať a my sa v kľude pozhovárame , čo nového u nás doma - v Ochodnici.“

Vydali jsme se kousek za Mladou Boleslav na hrad, z kterého toho příliš nezbylo, kromě válcové šikmé věže a zbytků hradeb z hradního paláce. Okolí je tam malebné, trávníky posečené, všude vládne divoká zeleň . Půjčili jsme si klíč v podhradí u kastelána (v obci Podlázky v domě č.p. 42). Zaplatili jsme symbolické vstupné 5 Kč a otevřeli si braňku k nedobytnému hradu s názvem Michalovická Putna. Ten název dostal podle věže, která již na první pohled je šikmější, než-li ta pověstná, světově proslulá, šikmá věž v Pise. Důvodů zřícení se uvažuje několik - od působení hledačů pokladů, přes blesk, až po otřesy při stavbě železnice, která vede nedaleko pod svahem. Věž se sesunula o celé jedno patro a snad vydržela jenom díky čtyři metry tlustým zdím z kamene.

Byl nádherný letní den a tak jsme položili košík s jídlem do trávy, rozložili deku a děti mezitím objevily pamětní desku K. H. Máchy a dozvěděly se, že navštívil Michalovice v roce 1835. Při vysvětlování, že to byl básník, který toulal se po dávné slávě a byl velkým milovníkem starobylých hradů, jsme stoupali po schodišti, které vede do míst, kde byl kdysi padací můstek, pravděpodobně jediný vstup do věže. Jaké bylo naše překvapení, když jsme viděli na schodech sedět pár, muže a ženu, vypadající jako z minulého století, mimochodem byl to pár velmi pohledný zralého věku, který vypadal jako z obrazů z doby obrozenců. Nejspíš si sem vyšli, pokochat se a nabrat inspiraci, jako kdysi Hynek, nějací pražští umělci.

Černý voříšek barvy vlasů stříbrně prošedivělé paní, hlídal láhev s vínem a dvě nedopité číše.
S úsměvem si povídali, koukali se do očí, pak pohlédli na náš hlouček, pozvedli číše, přivítali nás a připili nám na zdraví. Stáli jsme tam v němém úžasu a připadali jsme si, jako když jsme se ocitli v době žití hradu a v uších nám znělo cinknutí času, který naplnil ticho z těch jejich číší zdobených.

První překvapeně pozdravila Markétka, pěkně nahlas, tak jak byla zvyklá, jak jsme ji to učili: „Dobrý den!“ Jurko nechtěl být pozadu a hned po pozdravu z něj vypadly otázky všetečně dětské: „ A Vy tu bývatě?“ „A kde máte strechu?“ Keď zmoknete, nebude vám zima?“ Barborka již mezitím hladila pejska a krmila jej klobáskou.

Podali jsme si s tím zázrakem ruce a beze slov pokračovali dál, podívat se průhledem mezi zdmi paláce a věží na nepříliš vzdálenou Mladou Boleslav a její dominantu, na dva tovární komíny Škodovky, kde jsme spolu s manželem v té době pracovali.

Až ty komíny nás uzemnily a vrátil zpátky na zem - do doby dvacátého století.

Hodně pohledů se v čase změní, dneska už uvidíte jenom jeden komín, dvojče zbořil nový majitel.