Posedlost

Atelier zel prázdnotou. Na stolku pod oknem zmíraly zaschlé barvy a hned v křesle opodál se choulil pan domácí. Ne ten kocour, co jediný v té husté tmě jarní noci byl k zahlédnutí. Toho už polehávání omrzelo a seskočil pánovi z klína.
A... říkejme mu třeba Artur...Proč? Nebo jinak? Ne, protože to byl Artur, teď si vzpomínám.
Artur byl sám. Artur chtěl dělat v životě to, co měl nejraději, tak maloval. Vzal si půjčku a koupil si kus pozemku na venkově, kde stála malá stodola. Tam potom zbudoval svůj současný atelier. Žil, spal, jedl, tvořil a miloval se ve svém království. Jeden čas se mu dařilo - vlastně od začátku se mu dařilo; maloval ukázková díla. Taková ta malebná, co nejčastěji vytvářeli i na umělecké škole, kam chodíval. Taková, která si maloměstské rodiny dávají doma nad krb. Po roce však pochopil, že ho to naprosto neuspokojuje. Přál si aby jeho díla byla nějakým poselstvím, aby oslovila každého. Tohle přeci nechtěl. To se sice líbilo, ale dál nic a nikoho nezajímalo, proč to maloval. To nebylo rozhodně to, co ho mělo naplňovat štěstím.
Přesměroval se tedy na motivy fantasy a sci-fi, kde daleko více využil svoji představivost a své pocity. Na plátně jeho obrazu jako by se vám odehrávala celá pohádka, tak barvitě to vždy vytvořil. To si ho pak oblíbila hlavně mládež, jeho výtvory zdobily na plakátech nejeden teenagerovský pokoj. Mohl být spokojen.
Ale... To stále nebylo ono. Lidé ho znali a uznávali, zvali na všemožné akce a večírky, kde byl oblíben. Ale on vždycky rád odešel tam, kde ho nikdo nečekal. Do svého atelieru. A přemýšlel, jak to udělat, aby z obrazu opravdu sálala energie, aby měl člověk pocit, jakoby na něj ten výjev sáhl.
Nikoho neměl, nikdy se nezamiloval. Když tak seděl tu noc, sám v křesle u stolu, na němž tlely plechovky a tuby barev, došlo mu to. Nebo si alespoň myslel, že na to přišel.
Možná právě láska, ten žár srdce je to, co potřebuji, co probudí toho pravého tvůrčího ducha, říkal si. A tak hledal, do koho by se mohl zamilovat, kdo by byl pro jeho lásku a tvorbu ideálním. Nějak ho vůbec nenapadlo, že srdci se nedá jen tak poručit. Místo aby miloval, jen toužil a touhu se snažil naplnit.
Maloval poté překrásně, všichni byli opět ohromeni a oslavovali jej, že došel vlastní renesance. Jeho díla zdobila obaly CD, DVD, obálky knih a plnila galerie, kde se prodávala za nehoráznou cenu.
Ale on nebyl spokojen.
Ráno, po jedné probdělé noci, kdy měl trochu kocovinu, vyhlížel nepřítomně z okna atelieru. Bezmyšlenkovitě se zastavil očima na nedalekém kopci, který na něj shlížel od východu. Zvláštní, nikdy předtím mu nevěnoval pozornost, ale teď najednou jeho rozespalá mysl procitla, zaujal ho. Přesně za ním se v tu chvíli probudilo slunce a ta scenerie ho někde uvnitř tak překrásně pohladila.
Nečekal na nic, rychle na sebe hodil nějaké pohodlné oblečení a vyrazil si na výlet. Prošel lesem až na vrcholek toho kopce. Jak se tak prodíral mezi mladými stromky, v místech, kde jen pár kroků od něj šeptal malý potůček, narazil na podivný shluk vysokých kamenných sloupů. Našel je zcela náhodou a nevypadalo, že by do těch míst někdo chodil. Dokonce mu připadlo, že znatelně utichl zpěv ptáků, jenž ho celou cestu doprovázel. No vlastně nezpíval už ani jeden. Obklopilo ho napjaté ticho.
Sloupy tam stály tři, takové nijak zvlášť opracované, postaveny a opřeny jeden o druhý, že tvořily trojúhelník, jak se vzájemně podpíraly.
Nejprve pocítil neznámou bázeň, tu však brzy vystřídala zvědavost. Prošel rozhodně kapradím přímo k nim. Poté opět zaváhal, když pozvedl ruku, aby se jich dotkl. Nenašel na nich nic, žádné symboly, jak bývají na obřadních menhirech, přesto bylo jasné, že tu nestojí náhodně. Chvíli si je prohlížel ze všech stran a nakonec si pod ně stoupl, pod střechu, kterou nahoře jejich spojení tvořilo.
Hm, teď by se mohlo něco stát, pomyslel si. Třeba se propadnu do jiné dimenze, nebo se mi zjeví anděl či ďábel. Nahlas se zasmál té hlouposti. Dostal při tom ale rozvernou náladu a tak si řekl, že trojka je vlastně magické číslo a používá se v mnoha pohádkách a pověstech a tak by si třeba mohl aspoň zkusit něco přát. Sice absolutně nevěřil, že by to mělo nějakou moc, dokonce se tomu znovu zasmál, a říkal si že je fakt už totální zoufalec, ale nedalo mu to. Přání měl jen jediné....Tvořit!
Nestalo se nic, jen začalo pršet. Tak se sebral a vrátil se co nejrychleji domů. Procházka ho značně zmohla, že už se ani nenajedl a mířil rovnou z koupelny do postele. Usnul v atelieru a zase sám. Ne, sám vlastně ne. V křesle oddechoval spokojeně bílý kocour. Ten spánek byl hned od začátku nějaký divný.
"Jdi a maluj!" Splašeně se posadil a zamával kolem sebe rukama. Někdo nebo něco na něj zakřičelo, znělo to jako rozkaz. A když otevřel oči, měl pocit, že všude kolem jsou pavučiny. Vzápětí mu na těle vyvstal lepkavý pot. Položil se a chtěl se znovu pokusit o spánek, ale nedalo se. Když zavřel oči, v mysli mu vyvstávaly různé obrazy. Takové bleskové vize, co se rychle střídaly a obsahovaly hlavně útržky vzpomínek. Divoce dýchal a nedokázal potlačit ten hrozivý neklid, jenž jím cloumal. Ještě chvíli s tím zápasil, když v tom to samo ustalo. Teď by mohl klidně spát, jenže ho přešla chuť. Vstal. Věděl, co udělá. Dal se do práce.
Zmocnila se ho žhavá posedlost, něco nepopsatelného, něco nadpřirozeného, a přesto prosycené živelnou přirozeností divokých tvorů. Štětec byl jako hudební nástroj, křehký a přesto tak mocný, který jako by sám dýchal a hrál dokonale do rytmu. A plátno? Plátno mu připomínalo živou bytost, její hebkou kůži, kůži nahé ženy, vlahou, voňavou, jemnou a toužící po dotyku.
Všechno jako by se propadalo do jiného světa, světa barev a her, kde každá věc dostává jinou podstatu. Místy jako by spíše on byl prostředkem vůle štětce a plátna.
A barvy? Ty se mu samy nabízely; nemusel přemýšlet, kterou jak namíchá, jaký odstín s čím do tónu. Všechno to viděl, ještě dříve než začal míchat a malovat. Vedla ho prapodivná, posvátná energie, nevnímal ji však jako cizí, vnuknutou - božskou či ďábelskou, ale jako své vlastní probuzení. Uhodil do něj blesk chtivé, kreativní vášně, nedalo se mu ubránit nebo před ním utéct. A přesto že se zdálo jako nebetyčná hloupost před ním utíkat, věru tu důvod byl. Jako se oheň, když se dostane do nezkrotné síly, může nekontrolovatelně rozšířit a vše pohltit, i tady, zdálo se, chybělo mezí.
Byla to posedlost.
Tři dny nejedl, pil, jen když se mu dělaly mžitky před očima, nevnímal však žádné známky slabosti.
Zrodilo se v něm dravé zvíře, ženoucí se za kořistí, na níž závisí jeho život. Nešlo o majetek, prestiž a slávu, vznášelo se to v něm a nad ním a kroužilo v tom daleko víc.
Ale byla to posedlost.
Šílenství slasti při milování, kdy se toho druhého nemůžete nabažit. On se nemohl nabažit téhle nebeské práce. Kdy každé místečko těla toho druhého se vám zdá posvátné, každý tah štětcem byl jemu svátostí.
Vyvrcholilo to úplňkem. Poslední tah... Ne, ještě jeden... Tady a tady, ať ten stín je co nejpřirozenější. Víc už se ani nedalo. Celý se roztřásl slabostí a štěstím. Byl hotov.
Poodešel kousek dozadu. Ještě jeden krok, aby měl v zorném poli jen své dílo. Ještě se udržel na nohou, když ho spláchl vodopád světelné euforie. Byla to krása. Sem směřoval celý svůj život.
Podlaha byla tvrdá, nehostinná, studila a všude ho tlačila. To už ale nestačil vnímat. Po tváři mu klikatě sjela třpytivá stužka. Vláha jeho oka, symbol dojetí duše.
Co na tom plátně ale vlastně bylo? ptáte se jistě. A záleží na tom?