milenci

Procházím se v tajemném, ale krásném leso-parku. Pomalu se přibližuji k budově- opuštěné krásné budově. Když k ní dorazím, zkouším otevřít dveře. Klika povolila a jdou otevřít. Pomalými ladnými krůčky vcházím do obrovské haly s velkým proskleným lustrem. Je to tu zázračné. Procházím halou a rozhlížím se tu. Najednou slyším, jak se dveře začínají zavírat. Klika zaklapla, ale já si toho moc nevšímám a koukám se dál po kouzelné hale. Náhle slyším z vyššího patra nějaké zvuky. Přejdu ke schodišti a jdu se podívat nahoru. Ploužím se ladnými krůčky chodbou až dojdu k místnosti, z níž zvuky vycházejí. Otevřu dveře a s překvapením zjišťuji, že je to koupelna. Porozhlížím se po ní, nikdo tu není. Náhle začala téct voda do vany. Lehce se leknu, ale říkám si, že to nic není a vodu vypnu. Zadívám se do zrcadla a náhle za sebou uvidím nějakou matnou postavu. Vydám se za ní do vedlejšího pokoje. Když vejdu do pokoje, uvidím na stěně portrét- portrét, který mi byl tak podobný! Na portrétu je žena. Má dlouhé prstýnkové černé vlasy, jenž jí spadají až k pasu a průzračné modré oči. Dlouhé, až na zem spadající, černé korzetové šaty, jenž jsou prošity rudým hedvábím. Na krku má nádherný diamantový náhrdelník, k němuž má i náramek a náušnice. Dokonce má i stejné znamínko na krku!!! Všimnu si, že pod portrétem stojí stoleček se zlatou skřínkou. Přejdu k ní a ze zlaté skřínky vyndám diamantový náhrdelník s náramkem a náušnicemi. Neodolám a nandám si je. Porozhlížím se po místnosti. Napravo od portrétu je pověšeno zrcadlo a nalevo od něj stojí skříň. Místo k zrcadlu se vydám ke skříni. Otevřu jí. Jsou v ní pověšené ony šaty, pod nimiž jsou položeny černé střevíčky. Neodolám a sundám ze sebe své oblečení a navléknu si ty šaty a na nohy si dám ony střevíčky. S překvapením zjišťuji, že mi oblečení je akorát i střevíčky jsou v mé velikosti. Rozpustím si své černé lokny a vydám se k zrcadlu. Když se do něj kouknu, oněmím úžasem. Vypadám do detailu stejně jako žena na portrétu! Moc dlouho se tím nezabývám, jelikož jsem zvědavá, co dalšího tento přenádherný dům skrývá za svá další tajemství. Ještě předtím než vyjdu z pokoje, věnuji ještě jeden, poslední pohled na onen portrét. Je zajímavý. Ani v této situaci nedokáži popsat, jak je krásně, do detailů nakreslený. Už vycházím z pokoje a procházím chodbou. Za sebou slyším záhadné zvuky. Vydám se za nimi, jsem moc zvědavá, co to může být. Vcházím do místnosti, jenž je podobná té předcházející. Ale na stěně je tentokrát portrét, na němž je vyobrazena podobizna muže. Ten muž na portrétu má černé krátké vlasy a tmavé, uhrančivé oči. Ten muž, ten muž je do detailů stejný jako muž, o kterém se mi zdávají už dlouhá léta sny! Je to on! Vím to! Náhle začínám cítit chladivý pocit, jenž se začíná stupňovat. Uprostřed místnosti, přímo přede mnou, se začíná zhmotňovat postava. Konkrétně postava muže. Vysokého, hubeného muže. Ach můj bože! To je on! Opravdu! Zjevil se přede mnou muž z obrazu a mých snů. „Lásko, jsem moc rád, že už jsi dorazila.“řekl milým a krásným hlasem. „Já…ano…já…už jsem tu.“odpověděla jsem a na tváři se mi vyčaroval úsměv. „Pojď za mnou, lásko.“ Napřáhl ke mně svou ruku a já mu podala tu svou, abychom mohli jít spolu ruku v ruce. Když jsem ho za ní vzala, věnoval mi krásný, něžný polibek. Jdeme dlouhou chodbou, v níž jsou krásné lustry se svíčkami, ale jsou zhasnuty. Dovnitř svítí jen oknem měsíční svit. Šaty se v něm krásně lesknou. Náhle vcházíme do menšího pokoje. Uprostřed stojí stůl, na němž je připraveno jídlo a na kterém je uprostřed položen rozsvícený svícen. Okolo stolu je takových svícnů několik. Zdi jsou zdobeny nádhernou nástěnnou malbou. Přecházíme místností až ke stolu. „Posaď se Angello, lásko moje!“ vyřkl a pokynul mi k židli, nad kterou stojí. Sedám si a on si sedá vedle mě. Chvíli čekám, co se bude dít dál. Bere do ruky můj talíř a dává na něj připravené jídlo. Podává mi talíř s jídlem se slovy „Tvé oblíbené jídlo lásko.“ Přijmu od něj talíř a jako své díky mu dám polibek. „Děkuji ti Andreasi.“ Na svůj talíř si nabere také jídlo. V mém překvapení, ještě než začneme jíst, si přisedne ještě blíže a vezme mě za ruku. „Dobrou chuť lásko.“ „Tobě také miláčku“ odpovím mu a on mi věnuje nádherný pohled. Ach můj bože! Je tak sladký! Pořád se na něj musím dívat! Nemohu z něj zpustit oči. Mám pocit, jako bych ho znala dlouhé věky. Mé srdce jsem mu dala na stříbrném podnose. Dojídáme poslední sousto večeře. Složím příbor a vložím pod něj ubrousek, jímž jsem si otřela ústa. „Jak ti chutnalo lásko?“ „Bylo to výtečné, děkuji miláčku.“ „To jsem rád, že ti to chutnalo lásko.“ Jak dořekl svá slova, vstal od stolu a já vstala a šla k němu. Něžně se přitiskl k mému tělu a do ucha mi něžně zašeptal slova, která vyzněla tak plná lásky! „Miluji tě Angello.“řekl tichým hlasem, že ho nebylo skoro rozumět. Ale já rozuměla. „Také tě miluji, Andreasi.“ Zašeptám zas já jemu do ucha. Potom, co jsem mu to dořekla, přiblížil své rty k mým a začal mě líbat. Nejdříve lehce, ale pak něžně a s vášní. Jeho sladké rty, jenž se s plnou něžností dotýkají těch mých. Jeho horečnaté polibky, mohla bych je cítit pořád dokola a dokola. Jenže však po chvíli toho trvání zas své rty od sebe oddálíme. Vezme mě za ruku. „Pojď za mnou, princezno.“řekl a já ho vzala za ruku a šli jsme. Jdeme asi nějakou tajnou chodbou. Docházíme do nějaké malé místnůstky s pohovkou a postelí. Posadíme se na postel a povídáme si dlouho do noci. A tak se to opakuje každý den. Dnes, když zas zmizel, se procházím po budově. Jsem moc smutná. Už jsem se rozhodla! Chci být s ním! Pořád a navždy s ním! Jdu chodbou až do koupelny. Vstoupím do ní a zapnu si vodu, aby začala stékat do prázdné vany. Zahlídnu nad umyvadlem malou, bílou skřínku. Otevřu jí a začnu se v ní přehrabovat. Našla jsem to! Vyndám ze skřínky žiletku a přecházím pomalu místností až k napuštěné vaně. Vypínám kohoutek s tekoucí vodou a pomalu vcházím do vany. Lehce si do ní lehnu a krátkými ladnými pohyby rukou, v níž mam žiletku, přetnu žily na jedné ruce a tak to udělám i s druhou rukou. Krev mi vytéká z rukou a vodu pomalu barví do ruda. Už umírám a brzy už budu jen s tebou, lásko. Teď už se v tomto domě nezjevuje jen jeden duch, ale dva. Muž se ženou, zamilovaní. Andreas a Angella, on a já. Miluji tě! Tančíme spolu po nocích v opuštěných sálech. Dva zamilovaní milenci.