Něco končí, nic nezačíná

Jak začít vyprávění o něčem, o čem se tak těžko vypráví. Co říci k tomu, co se vůbec nemělo stát a přesto se to stalo. Znáte ty příběhy, kdy lidé bojovali za své životy a za dobro, a nakonec se jim podařilo zvítězit. Určitě ano, kdo by je neznal, jsou jich plné knihovny. Jsou i příběhy, které končí špatně a občas se najdou i takové, které konec vůbec nemají. Těžko říct, mezi které tento patří, dokonce ani přesně nevím, jestli to příběh vůbec je. Spíše je to kronika toho, co se stalo. Varování ostatním co se může stát. Ne, už nikdy se to nesmí stát, někdo to musí zastavit. Už nikdy k tomu nesmí dojít. Ach ano, tady to je, to jsem hledal. Zkrvavený plát pergamenu.
Bylo ráno jako každé jiné. Na válečných frontách se bojovalo, na vesnicích se pracovalo, ve městech se úřadovalo. Den jako každý jiný, a přesto něčím výjimečný. Ve vzduchu panoval neklid. Nebylo to nic hmatatelného, byla to jenom předzvěst. Pocit, který tížil mnohé citlivé srdce. Zátěž, která stahovala duši k zemi a svazovala ji. Něco mělo přijít. Každá katastrofa mívá proroctví, proroctví, které se naplní a bývá varováním pro nejmocnější hrdiny světa, aby udělali všechno proto, aby se proroctví nenaplnilo k ztroskotání všeho. Ale ne tentokrát. Lidé nedostali šanci, nedostali naději, nebyli hrdinové, který by nevyhnutelnému konci zabránili. Nebyl nikdo kdo by se tomu postavil. Moudří elfové i mágové začali cítit, co ještě v životě necítili.
Ve vzduchu byla síla, síla doposud nepoznaná a přesto tak známá. Nesmí se to stát. Musíme tomu zabránit, volala bdělá srdce, ale proti čemu stojí nevěděli. Bohové pomáhejte nám, bohové zachraňte nás, volali kněží. Nic, žádná odpověď. Žádná pomoc, jenom beznaděj. Čas ubíhal, a každá minuta byla jenom zátěží, která měla rozdrtit všechno v prach. Jak spokojení a šťastní byli ti, kteří nevěděli. Sladká to byla nevědomost. Možná lepší než strach. Život šel dál, prozatím. Velké věci to není nic pro nás, my nejsme mocní čaroději, moudří elfové, nebo slavní hrdinové, nás se velké věci netýkají, nás ne. Nikdy se nás netýkali, tak proč by najednou měli? My přece pro svět nic neznamenáme. Ale patříte k němu vy blázni.
Den přešel, rychleji, než by kdo dokázal čekat, už tu nebyl. Slunce se schovávalo za obzor, ani to se nemohla dívat na ty jatka. Ten chaos a zmatek, který měl nastat. Záhubu všechno. Měsíc začal zářit. Neskýtal žádné uklidnění, žádnou naději, prostě tam byl, jako každou noc, osvětloval cestu poutníkům a za doprovodu hvězd tančil po obloze. Proč by tato noc měla být jiná než ostatní. Nikdo si neuvědomil jak rychle může přijít bouře, ale bouře to tentokrát nebyla. Nebyl hrom, nebyl blesk, nebyl déšť. Bylo ticho, klid. Žádný zvuk, jenom mlčení. Odvaha moudrých už selhala, věděli, že je konec. Padli k zemi a blouznili, příliš mnoho myšlenek i na ně. Příliš mnoho. To by neunesl nikdo, nikdo z moudrých. Proč je takové ticho? Ptali se mnozí, kteří ještě nespali. Nikdo neznal odpověď. Moudrá zvířata byla potichu. Neozývala se, ne tuto noc. Tuto noc se nesmí ozvat. Ale lidé hovořili. Najednou však už nemohli. Z úst jim nevycházel žádný zvuk, jako by byl strháván prázdnotou, která je počala obklopovat. Určitě by nikdo z vás nechtěl vidět jejich výrazy. Obličeje plné děsu, strachu, předsudků, beznaděje. Co se děje, ptala se jejich srdce, protože ústa byla němá. Pak uslyšeli. Těžko může člověk popsat zvuk, který vysává život. Jsem pouhý člověk, nedokážu to vystihnout. Ne tenhle zvuk. Byl hluboký, procházel zdmi. Proházel hluboko pod kůži. Uvázl v hlavě a nemohl ji opustit. Nebyl to žádný hlas, hlas by k vám promlouval, tohle byl jenom zvuk.
Napětí povolilo. Co se to stalo? Ano, už mohli mluvit. Ale k čemu jim byla slova, vždyť byla jejich poslední. Mysleli si, že už je konec. Nebyl. Konec měl teprve začít. Začátek konce, ano, to je ta fráze která mi tak dlouho unikala. Unikala mé pozornosti, až jsem ji teď odhalil. Začátek konce, to přišlo. Jenom jeden. Jenom jeden moudrý v tu chvíli vstal a poslal do světa zprávu. Zprávu? Ne, jen jedno slovo, pouhé jedno slovo, za které položil život. Slovo, které změnilo svět. Slovo, v kterém bylo zároveň varování, taky strach, běs a hrůza. Poslední slovo. Utíkejte!!!
Jak prosté, mohli bysme utíkat, ale kam? Kam máme běžet? Co se děje? Odpověď nepřišla, nemohla přijít, byl mrtvý. Ale jeho rada měla zajistit přežití. Jestli by se životě po této noci dalo říkat život. Lepším slovem by bylo bytí. Ano, bytí. Když přežijete, budete. Pláč. Dětský pláč. Děti plakaly, matky je svíraly v náručích a uklidňovaly, nebojte se. Hloupá rada nebojte se. Jak by se mohly nebát. Báli se všichni, proč ne ony. Je čeho se bát. Všechno bude v pořádku. Ne, nebude. Už nikdy to nebude v pořádku.
Je to tady. Světlo. V noci světlo? Ano. Noční nebe už není černé, ale bílé. Není tma. Prásk. Ozvala se rána, nebyl to zvuk, byla to rána. Světlo už nebylo bílé, ale rudé. Jak byl předtím vzduch klidný, nyní vířil. Spustila se ohromná vichřice, která po chvíli ustala. Snad to byl jenom velice silný poryv, ano, poryv větru, větru tak silného, že mnohé srazil k zemi. Ne stromy, jenom lidi. Jenom lidé padali k zemi. Jenom ti. Je to tady, už to začíná. Kde se to stalo poprvé? To už dnes nikdo neví. Nikdo nepodal očité svědectví, nebyl nikdo kdo by je podal. Snad jenom těla obrácená tváří k zemi. Jestli se tomu co zbylo dalo říkat těla. Nevíme co viděli ti, co zemřeli. Víme co viděli ti, co nezemřeli. Nic. Nikoho. Rudá barva přenechala místo černotě. Ne noci, černotě. Nebylo vidět nic. Tady je. To je on. Ten něco viděl, ten něco řekne. Co se stalo? Neřekne nám nic, zbláznil se. Moment, počkejte. Promluví, něco říká. "Tma...černá...temnota, zlo....přicházejí, lidé křičí.....tma je polyká....nééé....mne si nevezmete, ne dnes ne, ne tady...néééééé...běžel jsem, křičel, pak jsem spadl...cítil jsem něco, nevím co to bylo, ale cítil jsem to...to je...to je přece" Kdo to je, co se stalo, koho si viděl. Neodpovídá, zbláznil se. Neunesl to co viděl. My musíme přežít, on přežil aby nám to řekl, my přežijeme. Ne, počkat. Něco se děje. Podívejte, všude kolem pobíhají lidé, křičí na nás, máme utíkat. Proč? Před čím? Co bude mít za smysl když utečeme? Stojím, zastavím se, už jsem starý. Nebudu utíkat, neutekl bych, budu stát a počkám. Počkám co se stane. Blíží se to, to před tím utíkali. Nevidím to, ale cítím to, je to nevyhnutelné. Je čím dál blíž. Počkat, je tu, něco tu je, něco stojí předemnou, nebo někdo? Mluví na mě? Nebo se mi to zdá? Ne opravdu mluví. Já mu nerozumím, není to můj jazyk. Ach bože. Co to je? To je, vyjasňuje se, něco vidím, vidím. Já to vidím. Vždyť to je přece......to je....to není možné, ty si..........
Tady text končí, poslední písmena jsou rozmazaná, nestihl to napsat. Nebo snad ano? Napsal vše co mu bylo dovoleno? Napsal vše co máme vědět. Ano tak to je. Víc vědět nesmíme. Ne pro tentokrát. Proč mu bylo dovoleno všechno tohle napsat? Proč tento prokletý svitek nebyl zničen? Měl být, lepší nevědět. Ano, lepší nevědět.