Lesní lidé

Lesní lidé

„Alerode!“
,,No tak pane Alerode!“
,,Už vnímáte?“
Přímo nad mou hlavou byl do ruda rozpálený obličej profesora Araka Olivi. Tento vyučující pocházel až od dalekého jižního teplého moře a nám přednášel dějiny lesního lidu. Jeho monotonií hlas činil přednášky naprosto nesnesitelnými. Byl určitě velkým vědcem a filozofem, ale mizerným učitelem.
Zaregistroval, že ho vnímám a pokračoval sarkastickým tónem:“Chováte se jako padesátiletý žák první třídy školy pro novice! Brzy Vám bude tři sta let . Studujete na nejprestižnější škole borového lidu a co z toho! Nu předstupte před třídu a předveďte své vědění“.
Obličeje mých spolužáků byly plné úlevy, že si Arak vybral zrovna mně.
Počkal až dojdu k vyvýšenému stupínku a pak řekl:,, Teď nám popište stručný vývoj lesního lidu od samých prvopočátků.“
Klidným hlasem jsem spustil to co mi za ty dlouhé roky studií utkvělo v paměti:“ Naši praotcové se před dávnými časy oddělili od zbytku lidského rodu a zůstali žít v lůně přírody naší matky. Během let se náš věk i vzrůst přizpůsoboval životnímu prostředí a náš svět byl vzorek harmonie.Problémy přišly až s prvním dělením. Vznikl lid listnatý a jehličnatý. Pseudovědecké názory vyzdvihovaly tu jeden, tu zase druhý lid na úkor toho zbývajícího.Vše se ještě zhoršilo po roztržce mezi obyvateli žijícími v symbióze s duby a buky. Nastala řetězová reakce během níž pomalu všichni bojovali se všemi. Každý les byl svým vlastním světem a naši předci byli zasaženi slepotou vražedné záště. Od toho už byl jen krůček k vzájemným útokům. Celé kolonie lesních lidí byli zničeny otrávenou vodou, kterou ke kořenům přivedli jejich vlastní bratři. Hrůza obcházela celý náš rod. Tisíce let boje všech proti všem nám zatemnilo úsudek. A díky tomu nám ušlo, jak rychle se mění svět mimo naše državy. Lidský rod od kterého se naši praotcové oddělili rychle vyrostl a zmohutněl. Najednou mu nestačilo dřevo starých a nemocných stromů. Chtěl víc. Začal náš domov ničit neuvěřitelným tempem. Tam kde včera byly stromy bylo dnes pole a zítra poušť. Obrovské lesy mezi studeným mořem na severu a teplým na jihu byly nemilosrdně rozcupovány na žalostné cáry. Pryč byla doba, kdy praotcové mohli putovat od severu k jihu nebo naopak dle vlastní libosti. Cesta od teplého moře ke studenému se stala poutí plnou utrpení a trvala více než třicet let.“
Zde mě přerušil Arak slovy:,, To mohu potvrdit. Já sám putoval ze svého rodného olivového háje celých čtyřicet let a mohu zodpovědně říci, že budu jediným členem prastarého lidu Olivi v této zemi.“
Odmlčel se a já mohl pokračovat:,, To, že jsme byli vystaveni zničující genocidě, přimělo naše předky zastavit vzájemné šarvátky a společně hledat cestu k záchraně. Bohužel až do dnešních dnů neznáme cestu jak přesvědčit ty co žijí za branami lesa, aby neničili náš domov.“
Arak jen přikývl a řekl:,, Běžte na místo a dávejte pozor! Třeba právě Vy najdete cestu k záchraně všeho, co utváří náš svět.“
Pak se posadil za stůl a pokračoval.: ,,Vy studenti jste výkvět borového lidu. Který spolu s lidem smrkovým a jedlovým je hlavní zárukou zachování všeho co naši předci dělali po celé věky. Alespoň v této zemi. Jen vnitřní síla nám pomůže. Naši předci zkusili s útočníky bojovat,ale co zmůže naše dřevo proti železné sekyře těch, co drancují naše domovy. Snad už máme ty nehorší časy za sebou. Zdá se, že i agresor pochopil že s posledním stromem zahyne i poslední člověk. Bez rozdílu zda půjde o člověka lesního nebo toho, který žije tam venku!“

To byl úplně jiný Arak Olivi. Z monotónně mluvícího teoretika se před námi změnil v muže milujícího svůj lid, který bere velmi vážně své poslání. Mohutný potlesk zaplnil přednáškový sál. Bylo vidět jak je potěšen. Vstal uklonil se a odešel. První hodina skončila. Po přestávce je na řadě hodina přírodní nauky. Výklad povede nejváženější profesor celého sboru. Slovutný Ark Sekvoj.
Nikdo na celé škole netušil jak je vlastně starý,. On o tom nikdy nemluvil. Možná to ani nevěděl. Tak jako Arak Olivi, byl jediným svého rodu zde tak i Ark Sekvoj neměl v borovém lese žádného souputníka ze svého lidu. Mimo své věkovitosti vynikal i velikosti svého těla. Byl o dvě hlavy vyšší než kdokoli jiný. Zvuk zvonu ukončil přestávku a do napjatého ticha vešel veliký Ark Sekvoj.
Rozhlédl se po třídě a řekl:,, No třeba Vy příteli“.
Ukázal na spolužáka vlevo u dveří a pokračoval:,, Pojďte potěšit starého muže svými znalostmi“.
Oslovený žák předstoupil a Ark usedl za stůl se slovy:,,Nu, řekněte vše co víte o fyziologii našeho lidu.“
Dal si čas na urovnání myšlenek a spustil:,, Lesní lidé se na rozdíl od lidí venku živí z mízy stromů. Ke svému žití nemusíme zabíjet ani zvířata a ani rostliny. Z každého stromu si bereme jen tolik, aby nestrádal. Tomuto vztahu se říká symbioza. Trvalo velmi mnoho let, než se naše těla dokonale přizpůsobila tomuto žití. Náš lid se rozdělil podle stromů z kterých vyšel. Základní dělení je na lid smrkový, borový, jedlový, dubový, bukový a mnohé další. Každý z nás může žít v symbióze s jakýmkoliv stromem, ne jen s tím, ze kterého vyšel. Náš život v lůně stromů vedl k prodloužení našich životů. Jeho délka je odvislá od stromu z kterého pocházíme. Nejdéle žijí ti, co vyšli z cizokrajných stromů sekvojů a olivovníků. Pak následují ti z dubů a platanů. Ale i lidé boroví žijí kolem tisíce let. Během tohoto času přežijí i deset stromů. Lidé venku dle našich znalostí ničí svá velká těla nezdravou potravou, která způsobuje neustálé zvětšování. Tato hrůzná degenerace povede jednoho dne k zániku celého jejich kmene.“
Spolužák domluvil a důstojný Ark ho gestem ruky poslal zpět na jeho místo.
Profesor vstal , pomalým krokem došel k první lavici a řekl.,, Vy, kteří zde sedíte jste budoucí nadějí nejenom lidu borového, ale i nás ostatních lesních lidí. Já sám viděl za svůj život mnoho a mnoho zlého i dobrého, ale to špatné v posledních staletích převažuje. Lidé z venku nás decimují a vraždí stromy, které nám poskytují vše co k životu potřebujeme. Zdá se, že už pomalu chápou do konají a začínají se měnit. Kdo ví, co se v těch jejich obrovských hlavách děje?“
Důstojné ticho přerušil školní zřízenec .
Vpadl do učebny s křikem:,, Utíkejte! Útočí na nás!“
Vrhli jsem se jako jeden muž ke dveřím. Já vybíhal mezi posledními a můj pohled sklouzl k Arkovi Sekvojovi. Ten důstojně seděl na svém místě. Už neutíkal. Cítil, že je na konci.
Z více než tisíce pětiset studentů se útěk podařil devadesáti šesti. Jsem mezi nimi.

Závěr 1: laboratoř národního parku Šumava léto 2007.
Zpráva pro vedení parku od profesora Rudolfa Borovičky: Ke zdolání kůrovcové kalamity bylo třeba porazit i pás borovic v oblasti Větrné hůrky nad Plešným jezerem. Při mikroskopickém zkoumání ve dřevě 300 let staré borovice byl nalezen podivný útvar mezi letorosty. Zdá se , že dřevo bylo upraveno neznámým způsobem. Navrhuji další podrobné zkoumání.

Závěr 2: Vyjádření vedoucího odboru ministerstva zemědělství ke zprávě profesora Rudolfa Borovičky
Přínos objevu je z hospodářského hlediska nulový. Návrh se zamítá.
Podpis ing. Karel Sekyra v.r.