Život

Potom všem jsem si připadala jako v tranzu.Byl obyčejný školní den,půl dvanácté,a já jsem přestala totálně všechno vnímat.Bylo to jako bych měla na očích mlečný škraloup.Míjela jsem ostatní lidi,vlastně mi přišlo jako bych šla po prázdných chodbách.Prošla sem spojovým tunelem a zorničky jsem měla rozšířené jak to nejvíce šlo,ani náznak že by se mi v tom všem světle měly zmenšit.Mechanicky jsem se vrátila do třídy a čekala až zazvoní.Všichni okolo byli jiní,nebo sem byla já jiná?Asi o pět minut později zařinčel zvonek,ale zněl jinak,vzdáleně,jako bych stála za tlustou vysokou zdí.Nějak jsem tomu nevěnovala pozornost.Čekání na učitele bylo nekonečné,trvalo to jakoby dny,týdny.Stereotypní otevření dveří,vstup učitele a ještě to povinné stoupnutí,když kantor příjde do třídy,bylu už u všech automaticky zakódováno.Ale pořád nic.Odvrátím hlavu a myšlenky od knihy a rozhlednu se po třídě.

I.
Zející prázdnota mě ohromila jako hadí kousnutí. "Proboha,kde to jsem?" moje slova zazněla do ticha.Žádná odpověď,jen ozvěna,prázdná a studená,jako led a nehostinná.Promnu si oči abych se probrala a znovu se probudila v každotýdenním vězení s názvem ŠKOLA.Ale nic.Stojím na silnici a přihlížím na šileně rozmlácené osobní auto.Okolo hluk sanitek(zase jako by za zdí)a všude pobýhají muži a ženy v pracovních uniformách ambulance.Z toho všeho běhání číší zmatek,chaos a beznaděj.Beznaděj při pohledu na zmačkaný plech po nárazu do sloupu u silnice.U auta vidím nosítka a na nich lidskou siluetu zakrytou bílým prostěradlem. "Co se tu jenom stalo?Přežil někdo?" Otázky padají jako hromy při bouřce.Kruh okolo auta se zvětšuje a zhušťuje.Lidé tu postávají a hledí na tu strašnou hrůzu.Všude střepy z předního a bočních skel.Na promáčklé kapotě jsou velké kaluže krve.Vypadá to že řidič nezvládl řízení na dešti kluzkém povrchu silnice a auto smykem strhl do sloupu a vyletěl předním sklem auta.

II.
Najednou se ozve ženský hlas z davu: "Podívejte,má otevřené oči!" Jeden ze záchranářů zaslech její výkřik a otočil se aby spatřil oči plné strachu a hrůzy,dívky která dělala řidiči v autě společnost.Saniťák k ní přiběhl a snažil se jí odepnout zachraný pás,který byl její záchranou.Pomyslel si:"jako by u každé silnice nebyl po pár kilometrech billboard s nápisem:JSTE PŘIPOUTÁNI?!"Řidič měl asi moc věcí na práci,když nebyl schopen se připoutat a teď jeho krev pokrývá asi 5 metrů čtverečných silnice.Okolo částečně žijící dívky se seběhlo asi 5 doktorů,kteří se jí snažili stabilizovat a přenést do sanitky.

III.
Najedou mi probleskne v hlavě a jako by se rozbilo zakalené sklo přes které jsem vše viděla. "Buuuuum" rána. "Buuum" další rána.Je to jako salva z kanonu a mým tělem projel elektrický výboj.Slyším jak moje srdce hlasitě tluče.Otevřu oči,které jsem ze strachu předtím zavřela,a vidím asi pět lidí,kteří se nade mnou sklánějí.Snažím se promluvit,ale okolo úst mě škrtí nějaká guma.Co to je?Vidím vrch kyslíkové masky.Nechápu co se děje a co to semnou udělali.Muž stojící hned první u mé pravice promluvi: "Slečno nemluvte,vysíluje vás to. "Zahuhlám do masky.Záchranář pochopí a sundá mi ji. "Právě jste zažila dopravní nehodu,ale budete v pořádku." Odmlčí se a dlouho neodpovídá. "Ale váš přítel to nepřežil,je mi líto snažili jsme se jak jen to šlo." "Ale já přítele nemám."

IV.
V tu chíli další rána jako z borkovnice a před očima mi projede krátký film.Jak se říká že před smrtí vidíte celý svůj život,tag já ho viděla,ale nebyl můj.

V.
Proberu se.Ležím ve škole.Vypadá to jako bych usnula na lavici.Podívám se okolo a zase nikoho nevidím.Lekla sem se že si mi ten strašný sen bude opakovat pořád dokola.Najednou uslyším zvuk houkaček.Vyhlednu z okna a vidím auto,uplně to samé jako v mojem snu a sanitky,zachranáře,nosítka s mrtvolou muže a dívku v sanitce.Okamžitě vyběhnu ven a jenom slyším: "Ztratili sme ji. "Byla to ta dívka,jejíž život jsem viděla.Zahlédla jsem první její zážitky,první krůčky,její rodinu,první polibek,první milostnou noc kterou zažila a potom jenom náraz a tmu.