Nehoda

Jela jsem autem domů z jednoho večírku. Byla noc jako každá jiná. Ještě ve 3 ráno se lidé procházeli noční Prahou a obdivovali naše památky. Všude ještě byla rozvěšená vánoční světýlka a město svítilo všemi barvami.
Jela jsem trošku přiopilá, takže jsem měla ve vědomí, že bych mohla někoho zabít. Zvláštní... Byl to nepříjemný pocit, který mě hryzal na hrudi. Mohla jsem ho zahnat pouze hlubokým táhlým nadechnutím. Po chvilce se ale zas vrátil a já jsem se dál sžírala strachem. Je neobvyklé, že jsem tento pocit cítila. Většinou lidé jsou sebevědomí a nevěří, že by někoho přejeli. Já jsem to ale vnímala jinak. Brala jsem v úvahu všechny možnosti.
Najednou mě z přemýšlení vytrhla obrovská zastřená rána. Trhla celým autem a já jsem zděšeně dupla na brzdy. Ve smyku jsem zabrzdila a hořečnatě přemýšlela co se stalo. Na chvíli dezorientována a vystrašená jsem hleděla slepě před sebe do tmy přede mnou. Pak jsem si to uvědomila. Někoho jsem srazila. Přední kapota byla promáčknutá a místy byla sedřená barva. Zpanikařila jsem. Začala jsem prudce cloumat dveřmi dokud jsem si neuvědomila, že jsou zamčené. Otevřela jsem je a vyklouzla z auta. Zastavila jsem ve prostřed křižovatky a za koly byla černá čára od pneumatik. Rozhlídla jsem se pečlivěji a můj pohled skončil na jasně osvětlením přechodu. Jak jsem ho jen mohla přehlédnout? Pár metrů od něj někdo ležel a nevypadalo to, že by nejevil nějaké známky života. Člověk se nepohnul ani se mu nezvedl hrudník, když jsem na něj začala volat. Zastavil se mi dech. Zabila jsem. Hlavou mi prolítlo, že jsem musela usnout za volantem. Přemýšlela jsem tak hořečnatě, až jsem usnula. Vyděsila jsem se ještě víc a začala jsem lapat po dechu.
Udělala jsem krok k postavě na zemi. Pak mě napadlo, jestli bych neměla ujet. Ano, dobrý nápad. Nepoznali by, kdo to udělal. Pak jsem to ale zavrhla. Co když je živá? Udělala jsem druhý krok a pokračovala k tělu. Připadalo mi to jako věčnost, než jsem k němu došla. Oslovila jsem ležícího člověka a začala se pomalu sklánět nad tím bezvládným tělem. Byla to žena, mladá. Až příliš. Odhrnula jsem jí vlasy z obličeje. Byly zkrvavené a jen těžko jsem je odlepovala z tváře. Oči měla zavřené a ústa zkřivená do hrozné grimasy. Oslovila jsem ji. Nic se nestalo. Otočila jsem ji na záda a vyzkoušela tep. Nic jsem necítila. Prohlédla jsem si ji. Měla sáčko a krátkou sukni. Přišla mi jako sekretářka, ale kdo ví. Sklonila jsem hlavu nad její ústa, jestli nedýchá. Neucítila jsem žádný slabý vánek, jenž by naznačoval, že ještě žije. Byla mrtvá. Dočista mrtvá. Zadržela jsem zvratky, které se mi kradly do krku. Dýchala jsem zhluboka, až mi do nosu vplul pach krve. Co teď?
Náhle mě chytla za ruku a prudce ji stiskla nad zápěstím. Ucukla jsem a snažila se vymanit. Držela pevně. Otevřela jasně modré oči a podívala se na mě. Pak promluvila. Mluvila rychle a chrchlavě. Téměř jsem jí nerozuměla.
„Můžeš to zaměnit. Ještě to nezačalo. Zachraň mě. Nezabij. Daruj život. PORBUĎ SE!“ Poslední slova vykřikla a já sebou cukla.
Otevřela jsem oči a viděla jsem jen míhající světla kolem. Pod rukama jsem něco měla. Ale co? Několikrát jsem zamrkala a zjistila, že jdu, jedu autem. Přede mnou jsem spatřila přechod. Na něm přecházela mladá žena v saku a sukni. Vytřeštila jsem oči a dupla na brzdu. Několikrát jsem se otočila, než se auto konečně zastavilo. Rozhlédla jsem se a zpozorněla. Žádné pomačkaná kapota ani jiná známka jakéhokoliv nárazu. Zastavila jsem před přechodem a mladá žena na mě koukala značně vyděšeně svýma bleděmodrýma očima. Poté udělala krok zpátky a utíkala pryč. Zhluboka jsem dýchala a uklidňovala se. Nezabila jsem. Darovala jsem život. Po pár minutách jsem opět nastartovala auto a zaparkovala. Domu jsem šla pěšky. Byl to zvláštní sen, který zachránil život. Prostřednictvím mě. Ještě dlouho jsem o tom přemýšlela a uvažovala. Pak jsem ale zjistila, že to nemá cenu. Nikdy nezjistím, co to vlastně bylo. Jestli jsem v mikrospánku zahlídla přechod se ženou a odvodila si, co by se mohlo stát, nebo jestli tento sen byl opravdu skutečným předpovídatelem budoucnosti.