Deník

19. března
Nevím, jestli to byl dobrý nápad, opravdu nevím, ale už se stalo. Potřeboval jsem si přivydělat na studium. Rodiče rozvrátil osud a mně zanechal pár stříbrných drobáků v ošuntělé peněžence.. Však to znáte.
Brigádu během dne bych nestíhal a docela mě zaujal inzerát v novinách, kde jistá márnice hledala hlídače mrtvol. Abych to lépe vysvětlil: má práce spočívala v sezení na recepci pro zesnulé a hlídání prostorů před nečekanými návštěvníky. Podle mě to je práce zcela zbytečná, kdo by se také v noci chtěl vloupat do krematoria? Ale budiž.

26. března
Nechápu, proč mě to tak vzalo. Už si ani pořádně neuvědomuji, co všechno se seběhlo, ale zanechalo to ve mně velmi zvláštní pocit. Po týdnu už si pomalu začínám zvykat na zamračenou záři ponurých lamp krvácejících na bílá těla pod plentou. Na chorobný zápach rozkládajících se těl a řady namodralých končetin s visačkami vykukujícími z pod prostěradel.
Ze začátku mě děsila představa, že noc co noc schůzuji místo s milenkou v baru v zatuchlém prostředí márnice a před očima se mi míhá tucet mrtvol vysázených do pravidelných řad. Ale už si zvykám..
S úderem osmé hodiny se tu zjevuji podoben nočnímu tvoru a zamykám se na recepci. Přes desítky decibelů hudby linoucích se z reproduktorů neslyším nic. Žádné skřípání namodralých nehtů na dveře, žádné kvílení tiché meluzíny.. Ale třeba mám jen barvitou představivost a ve skutečnosti není nic slyšet.

Dnes večer se však stala ona podivná věc. Na poslední chvíli sem přivezli mrtvolu mladé ženy. Když ji táhly na vozejku kolem mě, spadla z ní plenta a odhalila záplavu loken, které obtékaly krásný obličej jako zlatý rám skvostný obraz. Rty jí hořely krvavě rudou vášní zapadajícího slunce a sváděly k posmrtnému polibku. Ve tváři měla výraz sličné princezny. Prý se nedopatřením otrávila plynem.
Užasle jsem hleděl na tu krásku před sebou, když v tom lehce pootevřela temnými kruhy podmalované oči a úkosem kočičího pohledu na mě upřela svítivou zeleň.. Z hrdla se mi vydral výkřik, ale v příštím okamžiku bych přísahal, že jsem byl svědkem nějaké iluze.
Po několika nočních směnách za sebou mnou zmáhala únava a přiznávám, že to mohl být přelud. Černí andělé mě poctili úsměvem jako nějaký vzácný exemplář duševně chorého a pak na křídlech pohřebního vozu odpluli vstříc rozpažené náruči noci.
Jenom bledý kmet měsíc se na mě chlípně usmíval. Šklebil se grimasou vyschlého starce nad temnými hroby.
Posadil jsem se zpět na recepci a luštil křížovky. Mé soustředění však ustrnulo na bodě mrazu. Roztěkanými pohledy jsem rentgenoval okolní prostředí. Na zádech mě mrazilo. Zježené chlupy mi napovídaly, že jsem někým nebo něčím sledován.

Asi po třiceti minutách jsem si povšiml dveří do vedlejší místnosti, jenž byly mírně pootevřené. Škvírou jsem zahlédl cíp bílé látky. Něco tu nehrálo. Ty dveře byly předtím zamčené! Ztlumil jsem tóny linoucí se prázdným prostorem a zaslechl drobný šramot. Prudce jsem je přirazil a dvakrát otočil klíčem v zámku. Ozvěna splašeného srdce mi divoce duněla v uších.

27. března
Moje obavy se naplnily! Pořádně nevím,co se se mnou děje! Mohly být tak dvě hodiny po půlnoci, možná i o chlup více. Nebe bylo pokryto temnou dekou a pohltilo veselé úsměvy hvězd. Všude bylo ticho, jenom na ulici místy zasípaly brzdící pneumatiky aut.
Pohlédl jsem ke dveřím do oné prokleté místnosti, jenž jsem předtím určitě uzamkl a zastavil se mi dech. Pomalu se otevíraly- ne, otevírala je čísi bělostná ruka. Zmateně a vyděšeně jsem poodstoupil o dva kroky zpět..
V tu chvíli jsem si matně nebo spíše vůbec neuvědomoval, že ona krásná je ve skutečnosti mrtvá. Ani nevím, co mě v tu chvíli napadlo. Snad, že by se kolegové záchranáři spletli a označili osobu nemrtvou za mrtvou? A ona se teď probrala z hedvábného spánku bezvědomí? Ale jedno bylo jisté! Nestála přede mnou zahnívající mrtvola, nýbrž sličná dáma. Byla to ona blondýna, která na mě jakoby mrkla, když ji včera převáželi kolem mě.
Útlé sněhové tělo měla zahalené do bílého prostěradla. Zvýrazňovalo její ženskost a jakousi, jak bych to řekl, neposkvrněnost. Plavé vlasy se jí tříštily o ramena podobny peřejím zpěněné vody. Kolem těla byla lemována matnou září tajemné Luny. Mlčela, ale měla doširoka rozevřené zelené oči a vyzývavě našpulené rty.
Chvíli jsem na ni hleděl pohledem nezkušeného školáka, naprosto vyjeveně. Zrakem se jí mihly jiskry pobavení.
,,Ehm,“ vykoktal jsem nakonec. Vrtalo mi hlavou, co bych mohl říci; ale byl jsem natolik vyjeven, že mě nic nenapadlo. Mou pozornost upoutala věc, která mi doposud unikla. Leckdo by ji mohl považovat za maličkost, ale já ne! Pohledem jsem zabloudil na ono podivné místo na krku. Na světlounké kůži se vyjímaly dvě růžové tečky.
Všimla si mého pronikavého pohledu a přes brčálové studně se mihl mrak. Prudkým gestem překryla ,,tetování“ pramenem vlasů. Z úst jí uniklo slabé zasyčení.
Než jsem se stačil znovu nadechnout, přistoupila ke mně blíže. Z těla jí sklouzl bílý háv a stála tam přede mnou jako Venuše rozpálená plamenem nebeské svíce.
Štíhlé bělostné ruce se mi ovinuly kolem šíje. Pocítil jsem bolest prudkého stisku. Přisála se ke mně rozechvělými horkými rty a vtiskla mi polibek podsvětí. Hlava se mi omámeně točila ve spirálách, domníval jsem se, že upadnu. V pohledu jí vařily rozžhavené uhlíky a já jako v horečkách vnímal jenom ty dvě uzounké štěrbiny. Pootevřel jsem ústa v napjatém očekávání.
Ona se mi však přitiskla ke krku. Přísahal bych, že mě kousla, protože jsem pocítil bolest a chladivou stružku krve. Když to spatřila, jakoby se jí protáhly špičáky, ale nejsem si tím jist. Vzápětí ode mne odvrátila bledou tvář. Cítil jsem se zavržen sluneční září a zanechán napospas noci pod nadvládou tyrana novu. Pak beze slova zmizela.. Rozplynula se podobna oparu mlhy.

3. dubna
Na několik dní jsem ochořel. Mé tělo je sužováno horečkami a zmítáno v bolestivých křečích.. Pociťuji malátnost, nemohu se postavit na nohy. Dvě rudé skvrnky na krku mi otekly a svědí. Omotal jsem si kolem nich šátek, abych je ukryl před agresivním denním světlem. Ostatně mi začal více vyhovovat soumrak a noc. Cítím se mnohem lépe než ve dne, který mě trápí jasem a nesmírně vysiluje. Zatemnil jsem si okno, aby se tu dalo alespoň trochu žít. Ale můj stav se nelepší.

7. dubna
Už jsem to nemohl vydržet! Jenom ležet v posteli v naducaných peřinách domova. Musel jsem vypadnout! Zpočátku bez jistého úmyslu, ale čím víc se slunce potápělo za obzor, lechtalo mě na dně žaludku. Horečnaté kroky mne směřovaly do márnice. V recepci za mě seděla náhrada. Zaskočil sem jeden z černých andělů a svědomitě obletoval hřbitov našich vyhaslých dušiček. Zatvářil se překvapeně, když mě uviděl. Ale dost ho potěšilo, že odtud může odletět o něco dříve. Tvrdil něco v tom smyslu, jak vypadám pobledle a že bych měl ještě zůstat doma; ale ignoroval jsem to jeho plytké šelestění křídel. Věnoval mi zmatený pohled.
Sedím tu už téměř tři hodiny. Nemohu se na nic soustředit. Stále čekám, kdy se tu zjeví má křehká kráska. Už se ani neobtěžuji pustit si hudbu. Přestal mi vadit zvláštní hluk vznášející se mrtvolně zatuchlým prostředím.
Pak se se slabým zavrznutím pootevřely dveře a mé neukojené očekávání se naplnilo. Stála tam! Bílá jako nikdy a s ledovým výrazem ve tváři. Než jsem se stačil vzpamatovat z přívalu emocí, Ona se na mě vrhla……

Deník vázaný v černé kůži vypadl ze dvou rozechvělých rukou. Čísi oči zmateně těkaly kolem sebe a arch popsaných papírů nechaly v klidu spočívat na zemi. Muž nebo spíše ještě chlapec zůstal oněměle zírat ve strnulém úžasu.
,,Proboha, Petře!“ uniklo mu potichu z úzkých rtů a polila ho vlna mdloby. S druhým chlapcem se znal ze školy. Studovali spolu ve stejné třídě a padli si do oka. Monotónně šumící třídou se často linuly prudké výbuchy smíchu ze čtvrté lavice uprostřed. Mužná Petrova ruka byla vždy ochotna podržet nejlepšího přítele Michala a i naopak. Posledních čtrnáct dní se však Michalovi jeho kamarád zdál podivně tichý a zahleděný do sebe. Při hodinách z něho nevyzařovala veselá nálada jako dříve; jenom posmutněle seděl a každou chvíli netrpělivě vyhlížel z okna. Rozhodl se proto, že Petra navštíví v pozdních nočních hodinách v práci a promluví si s ním. Nedopatřením se mu do rukou dostal deník svého přítele a ač nerad, tak si ho proti svému přesvědčení přečetl. Teď toho však nelitoval.
Upřeně přemítal a levou rukou si mnul světle hnědou kozí bradku. Pak zabrousil i o trochu výše a nervózními gesty si přejížděl po neoholeném strništi vousů.
Z oněmělé strnulosti ho vyrušila čísi ruka, jenž ho zatížila na rameni. Plaše se otočil a spatřil Petrův neuvěřitelně bledý obličej. Pod očima, ve kterých měl nepřítomný výraz, mu vytanuly hluboké kruhy.
,,A-ahoj, Petře,“ vykoktal nevěřícně Michal.
Petrovy popelavé rty se stáhly v úšklebek; duše mu nahořkla ironií…
,,Jsem rád, že jsi mě navštívil,“ pronesl po chvíli a pohlédl příteli do tmavých očí. Jakoby se snažil zachytit pomocného lana nebo mu něco mimo verbálně sdělit. Ale nakonec si to rozmyslel a sklopil zrak.
Michal nevěděl, co si má pomyslet. Ve skrytu duše tušil, co se Petrovi přihodilo. Ale existují věci, o kterých by se raději nemělo mluvit a asi ani příliš přemýšlet. Petrův prázdný pohled znovu spočinul na Michalově tváři a pak ho nečekaně objal.
,,Jsem opravdu rád, kamaráde. Vítej mezi námi,“ pronesl zúčastněně bez sebemenší stopy předchozí mlhavosti.
,,Já taky,“ spadl Michalovi kámen ze srdce.
Jako v mrákotách ucítil Petrův horký dech ovívající jeho šíj. Příjemně ho hřály polibky dráždící jeho hrdlo. Pak si uvědomil, co se děje a zmateně se odvrátil.
Spatřil před sebou Petrův planoucí obličej. Dítě noci se k němu navzdory chabému odporu znovu přiblížilo a prodlužujícími se špičáky vtisklo osudový polibek na vyzývavě obnaženou krční tepnu.