Člověk strážný

Nevím, co psát. Nevím, co říct. Nechávám jen plynout unavené myšlenky, jak se jim chce. Létají, skáčou, plují v moři ubíhajícího života, kdo ví kam. Nechte je běžet. Nestnažte se je zachytit - stejně se vám rozplynou pod rukama.

Pluji v nebi na jediném hebounkém obláčku už nejmnéně statisíce let. Mým úkolem je sledovat dění tam dole na Zemi a každých deset let podávat zprávu mému Nejvyššímu, Učiteli a Otci v jednom. Splním-li svůj úkol, možná se stanu člověkem.

Stovky let jsem v monotónním běhu života tam dole nic zajímavého nespatřila. Nepočítám války, revoluce a násilí. Tím se nezabývám. Pozoruji obyčejné lidské životy, duše a srdce dobrých lidí. Ale nedlouho tomu, co jsem se stala svědkem jedné zvláštní události.

Podzim již shodil listí ze stromů. Matka příroda padlo do náruče barevné fontány života. Vše kolem vonělo podzimem. Stal se součástí lidských srdcí. Unaveně jsem se obrátila na obláčku a pozorovala shůry nějaký malý parčík. Na lavičce seděli dva lidé, chlapec a děvče -celý život před sebou...SEděli ve vzájemném objetí. Mlčeli. Každý hleděl někam jinam. Možná už nevěděli, co říct. Nebo jži nechtěli mluvit ? Něco každopádně nebylo úplně v pořádku. Zajímalo mne, proč stále mlčí. Proč ani jeden z nich alespoň tomu druhému neřekne něco od srdce.Proč jenom mlčí ? Seděli tm už roky a stále tiše. Propojila jsem své srdce s jejichm snažila se poslouchat duší, abych mohla podat zprávu svému Nejvyššímu. Už mne čekal.

Neměli si už co říci, nevěděli o čem mluvit. Přesto se stále měli rádi. Toužili po sobě. Mlčeli ,ale každý z nich by si rád s někým plně popovídal. Vypozorovala jsem ze svého statisíceletého bdění, že jiné páry toto řeší rozchodem. Oni nemohou. Proč ? Proč jsou spolu a trápí se ? V tom si mne povolal můj Nejvyšší...

,,Pověz mi..Copak jsi za posledních deset let viděla ?" zeptal se mne jako obvykle. Vyslechl můj příběh o dvou lidech.
,,Proč spolu tedy zůstali?" zeptal se mne znova. Věděl vše, jen mne zkoušel. Musím projít svoji zkouškou, abych se mohla stát člověkem.
,,Nikdy nedojdou opravdového naplnění života a lásky. Jejich souznění bude vždy něco chybět. Přesto jeden nemůže druhého opustit. Čekají na něco, co nikdy nepříjde.Kdyby jeden druhého opustil, zemřou. Oba zemřou.Jejich láska je prokleta a dána osudem. Musí být spolu, však bez velké radosti" odpovídám.

Náhle chlapec pohlédl na věž kostela. Něco dívce pověděl, políbil ji na tvář a odešel. Dívka tam zůstala úplně sama. Posmutněla. Chlapec ji chyběl. Věděla, že ona jemu ne, ikdyž on má potřebu se s ní scházet, ani neví proč.musí se scházet, jinak oba zemřou. Za pár dní se vrátil, s úsměvem na rtech, ale smutnýma očima.Nemuseli nic říkat, ale věděli vše.
,,A nebylo by lepší zemřít ? Nač takové trápení? " zeptal se Nejvyšší.
,,Ó můj Nejvyšší ! Nebylo. Je lepší trpět tiše s někým, ne jako bloudivá duše na cestě temnotou hledat spasení ,které nikdy nepříjde. Když jeden druhého opustí a zemžřou, každý z nich začne bloudit ve věčné temnotě. vím to. Tohle alespoň...jsou spolu a přesto nejsou. Když si ponesou svůj kříž, jejich čas se pak naplní v nebi.Nesmí je nic rozdělit, ani jiná láska. Žádný z nich nesmí usnout v objetí jiné lásky. Musí zůstat spolu -navěky. Nesou si prokletí.
,,Správně, tak tak.Právě jsi anděli splnil svůj úkol.M"žeš se tedy stát člověkem. Nastal tvůj čas"

V tom sjem si něco uvědomila. Někdo musí tichou lásku těch dvou střežit. Nemohou zůstat bez ochrany.Stát se může v podstatě cokoliv.
,,Ne můj Nejvyšší ! Nemohu se stát ještě člověkem, dokud ti dva budou žít. Spojila jsem se s jejich dušemi a naslouchala jejich zmatení, musím je teď hlídat, být andělem strážným. Je to můj úděl"
,,Jsi skutečným anělem.Na tvoji oběť tady v nebi nezapomeneme, ale rozmysli si to dobře. Přemýšlej. Možná je ještě jiná cesta" odvětil Nejvyšší.
Pozorovala jsem tichý párek milenců. už ani hryl ásky jim nic neříkali.ale malá jiskra by se našla. A pak mi to došlo...
,,Dítě, ó můj Nejvyšší, dítě ! Počnou-li spolu syna či dceru, stane se jejich vykoupením. Každý v něm spatří starosti i radosti, pak bude moci jeden druhého opustir, protože oba budou s radostí žít pro to dítě. A možná -naopak je právě dítě ještě více stmelí dohromady, najde pro ně nové rozhovory a jejich žívot se konečně naplní"

Splnila jsem úkol. Za devět měsíců se stanu člověkem - strážným člověkem.