Život po životě

Už jdou. Andělé s černými křídly. Zdá se mi, jakoby se vznášeli pár centimetrů nad podlahou. Bílé hábity potřísněné krví. Dlouhé černé vlasy slepené zaschlou krví spadající po ramena a zakrývající snad existující uši. Poslové smrti. Vyslanci říše mrtvých. Cítím jejich dech. Hluboký a horký, tak nepodobný lidskému. Zvedají mé bezvládně ležící tělo a odcházejí s ním do temných hlubin. Všude je tma. Slyším pouze hluboké přerývané dýchání spojené s hnilobným pachem. Tma se proměnila v pološero. S hrůzou pozoruji že na obličeji anděla není kůže. Spodní čelist chybí, horní je v rozkladu. Zčernalé zuby trčí z neexistujících úst. Oči, kterým chybějí zorničky se zlověstně otáčejí ze strany na stranu a pátrají po dalších duších. Z očí jim vytéká nažloutly hnis. Zčernalými prsty drží mé tělo v náručí. Z jeho dlaní cítím nesmírný chlad, který zaplňuje celé mé tělo a způsobuje, že nejsem schopen pohybu. Jasně vidím potůčky žhavé lávy protékající pod nohami uchvatitele mé duše. Už mě opět pohlcuje tma a já doufám, že už se z ní neprobudím.
Probouzím se na podlaze dlouhé, nízké jeskyně. S hrůzou zjišťuji že to nebyl sen. Kousek za mnou je téměř dokonale plochá stěna ze stejného kamene, jako zbytek jeskyně. Jeskyně je široká asi pět metrů. Nemohu si vzpomenout, co jsem dělal než mě odnesli andělé. Vydávám se dál jeskyní a za zvuku vlastních kroků si uvědomuji že nepociťuji hlad, žízeň ani chlad. To mě opět utvrzuje v existenci posmrtného života. Napadá mě, zdali je tohle peklo, nebo země mrtvých. Nebe snad vypadá lépe a doufám že všichni, které jsem znal jsou tam. Sevřel jsem ruku v pěst a praštil s ní do stěny. Zjišťuji, že bolest cítím. Dostávám strach, že bolest cítím pouze kvůli mučení. Uvědomil jsem si, že i když zde není žádný zdroj světla, dokonale vidím.Jeskyně se klikatila a já se vydal za jejím koncem.Najednou mě něco uchopilo za zápěstí. Instinktivně jsem se ohnal druhou rukou, sevřenou v pěst. Další příval bolesti. Můj zrak padl na něco, co nedokážu racionálně vysvětlit. Hlava onoho tvora sahá skoro ke stropu. Tělo je tvořeno jakoby hořícími balvany. Jak je možné, že jsem si ho nevšiml? Ruka, s pěti prsty tvořená z kamenných článků se vymrštila a dopadla vší silou na mou tvář. Náraz tak silný, že by rozdrtil kvádr žuly odhodil mé tělo na kamennou zeď. Ohromná bolest ochromovala celé mé tělo. S hrůzou si sahám na tvář, abych objevil pozůstatky mého obličeje. Nenahmatal jsem ani škrábanec a údivem spojeným s bolestí úplně zapomněl na onoho útočícího tvora. Vzpomněl jsem si na něj, až když zabořil své ohromné chodidlo do mého břicha a opět mě odhodil na zeď. Nemohl jsem popadnout dech, ale nedusil jsem se. Náhle mi došlo že od té doby, co jsem se zde probudil jsem nedýchal. Nemohl jsem pochopit, že jsem si neuvědomil že nedělám to, co jsem dělal každičkou sekundu už od svého narození. Slyšel jsem zarachocení, jak se ten kamenný muž pohnul. Zdvihnul jsem ruku, ve starobylém obranném gestu. Když se nic nedělo, zvedl jsem i hlavu. Jeskyně byla pustá. Nevěřil jsem, že něco tak obrovského a zjevně nemotorného se dokázalo tak rychle vzdálit. Okamžitě jsem běžel zpátky na konec jeskyně, kde jsem se probudil. I přes všechnu tu bolest, jež jsem pociťoval jsem se cítil bezpečně. Téměř okamžitě jsem usnul velmi neklidným spánkem.
Probudili mě něčí kroky. Otočil jsem se a vyděl svalnatou, rudou bytost. Oči bez zorniček byly rudé, hlava byla bez vlasů. Zato měla rohy. Snad 20 centimetrů dlouhé rohy se tyčily ke stropu jeskyně. Od pasu dolů měla bytost světle hnědé, zakroucené chlupy a místo chodidel byly kopyta. V rukou měl krumpáč a šel pomalu ke mě. Postavil jsem se a čekal co bude. Přistoupil až ke mě. Měl něco přes dva metry. Hodil mi krumpáč k nohám. Ukázal prstem na krumpáč, potom na plochou stěnu za mnou.
„A kam to mám vynášet?“zeptal jsem se a pokusil nasadit rozzlobený tón. Podařilo se.Kozel zamručel, dal ruku v pěst a chtěl mě udeřit. Naštěstí pro mě byl dosti pomalý a tak jsem stihnul uhnout. Sklonil jsem se a popadl do rukou krumpáč. Násadou jsem zvíře odstrčil a byl jsem překvapen jak to šlo lehce. Rohatec ztratil rovnováhu a upadl. Nebyl čas na rozmyšlenou a tak jsem zvedl krumpáč nad hlavu a udeřil. Onu bytost jsem trefil kousek pod levé oko. Z prasklé lebky vytékala jasně rudá krev. Démon sebou ještě chvíli škubal, potom zůstal nehybně ležet. Vypáčil jsem krumpáč z kozlovi hlavy za nepříjemného skřípání ocele o lebku. S krumpáčem od krve jsem šel dále jeskyní. Očekával jsem tu kamennou potvoru každým okamžikem. Nikdo se však neukázal. Jeskyně se dvakrát skroutila. Po druhé otáčce jsem spatřil narudlou záři šířící se jeskyní. Opatrně jsem postupoval až na konec jeskyně, kde byl kruhový průchod o průměru něco přes metr. Záře, nyní stále jasnější mi nedovolovala prohlédnout za konec jeskyně. Uvažoval jsem, jak se dostat dál, aniž bych se vystavil zbytečnému ohrožení. Nakonec měl bych také své nezranitelnosti využít ne? Průchod byl dostatečně široký na to, abych jím proletěl. Zkřížil jsem ruce s krumpáčem na rukou a rozběhl se. Proskočil jsem nohama napřed a dopadl opět na mi již dobře známý nerost. Chvíli jsem klouzal po kamenné podlaze, když najednou skončila. Spanikařil jsem. Pustil jsem krumpáč z rukou a ten spadl dolů přes okraj. Vysel jsem a ruce mi klouzaly. Nohama jsem zahrabal pod sebou a našel jsem výstupky ve skále. Vysoukal jsem se nahoru. Obrátil jsem se na záda, a pomyslel jsem si, že před malou chvílí jsem málem zemřel. Absurdní myšlenka, avšak můj mozek si stále neuvědomoval že už nežiji. Náhle sem se usmál. Jaký mozek? Jsem snad jenom duše ne? Možná ani to. Nemám vůbec tušení co jsem. Když ale nemám mozek, čím to že přemýšlím? Všechny tyto myšlenky mnou prolétly během sekundy. Otočil jsem se a ústa se mi sama od sebe otevřela. Byl jsem v obrovské místnosti. Byla asi jako zůžující se válec. Na strop jsem nedohlédl. Všude byly díry. Byly jich miliony, miliardy. Okamžitě však upoutal můj zrak zářící, červený kámen. Byl velký asi jako stodola, na hrubo otesaný, neopracovaný. Jen tak volně vysel ve vzduchu. Nic ho nedrželo. Žádné lana prostě nic. Něco do něj vletělo. Srdce se mi rozbušilo. Byly to těla. Byly to ostatní duše. Vznášeli se k tomu kameni a při letu dělali piruety. Co bylo nejhorší, oni se nehýbali. bezvládné tělo prostě stoupalo vzhůru. Všiml jsem si že vylétají ze stejných děr, ze které jsem přišel já. Co to má znamenat? Kam jdou? Odtrhl jsem zrak od té hrůzné scenérie a podíval se dolů. Byli tam tři Andělé smrti. Vlastně byli dva. Postávali vedle Anděla, který seděl nahrubo opracovaném trůnu, který se materiálně shodoval se šutrem nad ním. Římsa, na které jsem stál byla spirálovitá. Vydal jsem se tou spirálou směrem dolů, stále nespouštějíc zrak z Andělů. Sledovali mě. Sledovali mojí chůzi a něco si jakoby šeptali. Ten, který seděl na trůnu byl ale jiný. Byl o hodně větší. Byl v sedě stejně velký jako ti dva, kteří postávali vedle něj. Pomalu jsem přišel až před ně. Všichni na mě zírali se neskrývaným zájmem. Ten velký Anděl měl spoustu odlišností. Zatím co z dlaní jeho společníku vycházel viditelný chlad, jeho ruce hořely. Malým plamenem mu planuly i oči. Obličej měl pokrytý pergamenovou kůží. Bledý obličej plný vrásek doplňoval chybějící nos, po kterém zbyla pouze černá díra. Rty neměl. Měl pouze pod chybějícím nosem vodorovnou čáru. Černé, havraní vlasy, které měl stejně jako krvavé roucho společné se svými druhy mu končily na ramenech. Přišel jsem před něj a doufal jsem že promluví první. Od začátku mého sestupu k této hororové trojici jsem se snažil udržet drsný, naštvaný výraz. Když však nic neříkal, musel jsem tedy začít já.
„Kde to jsem?“ začal jsem a Andělé o stranách zatnuli své zčernalé prsty v pěst. Jejich vůdce, jak jsem si domyslil na mne upřel zrak.
„Kdo si myslíš že jsi? Myslíš si že mne můžeš oslovit?“
„Nevím kdo jsem, ale ty mi to řekneš!“ poslední slova jsem vykřičel a pán pekel se mi představil v celé své výšce. Mohutně zařval a celý na pár sekund vzplanul. Plameny z očí mu vytryskly do úctyhodné vzdálenosti.
„JAK SE OPOVAŽUJEŠ SE MNOU TAKHKLE MLUVIT!“
„Co s tím chceš dělat zabít mě?“ dodal jsem s úšklebkem a podivoval se nad tím, proč tady ještě stojím. Měl jsem chuť vyběhnout zpět do své jeskyňky a schoulit se do klubíčka na jejím konci a spokojeně dřímat. Stále se mi dařilo vzbuzovat dojem, že jsem nad věcí.
„TY MYSLÍŠ, ŽE TO NEDOKÁŽU?“ po těchto slovech opět vzplál a z jeho dlaně vyletěla ohnivá koule, která mě zasáhla přímo do hrudi. Odhodila mě na stěnu a její výčnělky se mi zabodaly do zad. Cítil jsem krev, která mi tekla po zádech. Spadl jsem na zem a podivil se kaluži krve, která se pode mnou za malý okamžik objevila. Na hrudi jsem měl vypálenou díru. Bylo cítit spálené maso a já viděl své žebra a stále tlučící, i když spálené srdce. Překvapeně jsem vstal. Nechtěl jsem, aby ten hajzl měl pocit, že vyhrál.
„Tak jo když už jsme se představili, můžeme si pokecat co říkáš?“
Dva Andělé, kteří pouze přihlíželi se vydali ke mě. Nedaleko jsem opět zahlédl svůj krumpáč. Shrbený pod tíhou mého zranění jsem se dobelhal k němu. Andělé se na okamžik zastavili. Zdálo se že mě nechávají se připravit, aby to bylo zajímavější. Pán pekel se opět usadil a vše sledoval planoucíma očima.
Andělé se blížili. Věděl jsem, že nemám šanci. Padl jsem na kolena a krumpáč opět odhodil. Díval jsem se do jejich mrtvých očí. Každý mě chytl z jedné strany pod paží. Přivedli mě před Ďábla.
„Ještě jsem nezažil, že by se někdo takhle spílal. Jsi první, který se mi postavil. Vybojoval sis své místo mezi živými.“
Andělé se mnou vzlétly přímo k podivnému kameni. Když jsem byl na půl cesty k podivně rudému, zářícímu povrchu tak mne pustili a vrátili se ke svému pánovi. Letěl jsem sám. Byl jsem už blízko a náhle se mě zmocnil strach. Co když narazím a spadnu zpátky? Nic takového se nestalo. Kámen byl podivně chladivý. Obklopoval mě. Nebo já jsem obklopoval jeho? Nemám tušení.

Všude byla spousta křiku. Bílá místnost s bandou lidí. Srdce mi poskočilo když jsem je viděl. Byli očividně živí. Únavou a celkovou vyčerpaností jsem se rozbrečel.
Všichni ti lidé byli v bílém. Přes obličej měli roušky. Jeden z nich mě uchopil a plácl mě po zadku. Podivné přivítaní řekl jsem si. Podal mě jakési ženě a já si uvědomil že nemám snad ani půl metru. Láskyplně mě vzala do náručí a šla se mnou pryč. Umyla mne. Byl jsem nahý a celý od krve. Najednou jsem pochopil co se se mnou stalo. Byl jsem reinkarnován. Doufal jsem že jako každému dítěti mi časem vymizí vzpomínky na to místo. Už nikdy se tam nechci dostat. UŽ NIKDY NECHCI ZEMŘÍT.