Evelin

Před starým oprýskaným domem v jednom zapadlém městečku v severní Anglii stály dvě dívky. Jedna vysoká s dlouhými blond vlasy a druhá menší tmavovláska. Byl teplý letní večer a dvě zřejmé kamarádky se něčemu velice smály, nakonec se rozloučily polibkem na tvář. „Tak ahoj, Margaret, večer ti zavolám a pořádně toho Mika probereme.“řekla s úsměvem blondýnka, rychle se otočila a odcházela. Margaret jí zamávala a zmizela v šedivých domovních dveřích.
Dívka s dlouhými lehce zvlněnými vlasy, se kterými si nyní pohrával vítr, měla starobylé jméno, Evelin. Kráčela vzpřímeně k vyšlapané cestičce vedoucí do lesa. Její radostný výraz se po zabouchnutí Margaretiných dveří změnil ve velice ustaranou a zahloubanou tvář. Kdo ví o čem mohla přemýšlet. Měsíc svítil velice ponuře a tak hustá tma by se dala i krájet. Evelin postupovala hlouběji do lesa a při každém jejím kroku prasklo několik tenkých větviček. Listí vysokých stromů jemně šumělo a někde v hloubi lesa ťukal datel. Když byla hlouběji v lese, začala se pomalu se spouštět mlha, která ještě zdůrazňovala onu ponurou atmosféru a proto dívka přidala na kroku. Náhle tmu prořízl ostrý výkřik. Evelin narazila hlavou do něčeho mokrého teplého a měkkého. „Oh můj bože, co to je?“ pronesla a vyděšeně se na onu věc podívala. Musela dát ruku před pusu, aby znovu nevykřikla. Před očima se jí kývala oběšená, ošklivě pořezaná mrtvá kočka.Oči měla děsivě vypouklé a z pusy i z jiných částí těla jí odkapávala krev. Evelin byla naprosto ohromená, naposledy se té kočce podívala do oči a pak rychle utíkala pryč. Přemýšlela jak někdo tohle mohl udělat, žádné zvíře si přece nezaslouží takovou smrt, navíc aby ho někdo pověsil uprostřed pěšinky! Dospěla k tomu že to mohl udělat leda nějaký duševně narušený člověk. V tu chvíli ji napadl její kamarád Mike, který jednou v opilosti chtěl skočit z prvního patra. Při té myšlence se pousmála, ale zároveň jí přeběhl mráz po zádech. „Jak vůbec někoho může napadnout sebevražda? Snad když se někdo tak strašně moc trápí, že není jiné východisko nebo..“ zarazila se, protože pěšinka končila u břehu jezera.
„Odkdy je tady nějaké jezero?!“ pomyslela si. Staré vrby, které lemovaly jezero, zašustily a hladina se lehce zvlnila poryvem větru. Evelin tam jen tak stála a ohromeně zírala na jezero, bílé lekníny, které se na něm pomalu plavaly, i na měsíc, který jasně zářil nad celou touhle scenérií. Z ohromení jí vytrhlo až vzdálené dlouhé zavytí nějakého zvířete. Otočila se a vydala se nazpět stejnou lesní cestičkou. Byla strašně zmatená. „Odbočila jsem snad někde špatně? Vždyť chodím touhle cestou již několik let. Asi to je tou strašlivou mlhou, musela jsem nějakou odbočku přehlédnout.“pomyslela si. Podívala se na mobilní telefon, aby zjistila kolik je hodin. Telefon ukazoval půlnoc a žádný signál. „Jak je to možné? Od Margarety jsem odcházela v 9. A ten signál? Jak hluboko jsem v lese? Vždycky mám signál!“ přemýšlela a začínala se jí zmocňovat panika. Po cestičce už skoro utíkala, rozhlížela se jak nejvíc to šlo, ale po žádné odbočce ani památku. Až dorazila k místu, kde bývala kočka. Ted tam však visela jen prázdná zkrvavená smyčka. Asi jí někdy sundal a pohřbil, pomyslela si. Zdálky, ale blíž než předtím, se ozvalo hlasité zavytí. Evelin sebou cukla a rozběhla se opět po pěšině dál, běžela tak dlouho, že už opravdu musela být zpátky u Margarety domu. Ale dům nikde, jen temný les a ani žádné odbočky. Dívka si sedla na zem a začala vzlykat a brečet. Panika jí úplně pohltila Těžké slzy se jí kutálely z jejích krásných modrých očí a promočily jí tričko. Najednou nedaleko od ní jemně zapraskaly větvičky, jak se k ní někdo blížil. Přestala brečet, vstala a rozhlížela se. Nikoho neviděla, ale v v zádech pocítila něčí pohled.
Otočila se a uviděla, že za ní stojí velký špinavý pes s hrozivě vyceněnými zuby, ze kterých odkapávaly smradlavé sliny. Vyděšeně se zajíkla a začala couvat. Pes neustále vrčel a pomalu přistupoval k Evelin. Dala se na rychlý útěk lesem až ptáci poděšeně vzlétaly ze stromů s hrozivými skřeky a větvičky jí švihaly po obličeji i po odhalených částí rukou a nohou. Zuřivý vlčák utíkal za ní a pěna mu stříkala od pusy. Evelin, které docházely síly, přehlédla tlustý kořen a s velkým žuchnutím zakopla. Vlčák ji dostihnul a silně se jí zakousnul do nohy, již tak odřené od prodírání lesem. Evelin bolestně vykřikla a z očí jí vytryskly slzy agonie. Pes jí táhnul opačným směrem než běžela a každý jeho tah jí způsoboval nevýslovnou bolest. Z posledních sil popadla klacek, který ležel opodál a praštila ho do hlavy. On vyjekl a pustil ji. Evelin vyskočila a znovu se dala do běhu. Její pronásledovatel se za chvíli oklepal a vyrazil s ještě hrozivějším vrčením za ní. Neuběhla ani pár metrů a uviděla v dálce světlo. Jak nejrychleji to šlo běžela k němu i když v zádech cítila ostrý psí pach. Tlukot jejího srdce, rychlý dech a praskot větviček, to bylo jediné co se v temném lese ozývalo. Když doběhla ke zdroji světla, čekalo jí velké zklamání. Byl to jen odraz měsíce na hladině toho ponurého jezera. Ale jistá změna tam byla. Před jezerem stál statný muž, v jedné ruce držel tlusté poleno a v ruce druhé, zvláštní tmavou krvavou věc, kterou hodil s hlasitým žbluňknutím do jezera. Pes, který nyní stál kousek za Evelin, hlasitě zavyl. Dívka sebou leknutím škubla a běžela k tomu muži. Ten se prudce otočil, takže mu na kratičký okamžik pohlédla do tváře. Pod rozcuchanými vlasy jí pozorovalo pouze jedno oko, obličej byl velice zjizvený a rty měl pokřivené v děsivém úsměvu. Rychle zvedl ruku s polenem a než Evelin stačila cokoliv udělat, praštil jí nevýslovnou sílou do hlavy a jí se zatmělo před očima. Někde v dálce opět zavyl pes.
Probudila se s nevýslovnou bolestí v lýtku a v zátylku. Cítila jak leží na něčem strašně tvrdém a studeném. Dýchalo se jí velice špatně a cítila, jak se jí cosi zařezává do rukou a do nohou. Pomalu otevřela oči a pokusila se vykřiknout, bohužel páska na rtech jí to znemožnila. To co viděla jí nevýslovně děsilo. Ležela ve skleněné rakvi s železným dnem na dně jezera, svázané ruce i nohy. Děsivější však bylo, že vedle ní se vznášela ke dnu přivázaná mrtvá kočka a další dvě ženská těla. Jedna dívka, asi v jejím věku, měla hlavu skoro oddělenou od těla, v očích nevýslovnou hrůzu a některé nehty na rukou byly odtržené. Již byla mrtvá asi delší dobu, protože byla značně nafouklá a zmodralá. Druhá dívka tu byla jistě kratší dobu, neboť nafouklá ještě nebyla, ale zemřela pravděpodobně jinou smrtí, jelikož měla vydloubnuté obě oči a lebku měla hodně prasklou. Evelin se při tomto pohledu opět strašlivě rozvzlykala. Bylo jí jasné, že nemá šanci dostat se ven a pravděpodobně se brzo udusí, ne-li utopí. Na dně jezera rostlo spousta podivných rostlin a chaluh, které se vlnily a vlnily, stejně jako těla obou mrtvých dívek přivázaným za nohy ke dnu, aby nevyplavaly na hladinu. Světla, tam dole bylo pramálo, měsíční paprsky se tam moc nedostaly, avšak stačilo to na to, aby si Evelin mohla prohlédnout všechna strašlivá tajemství jezera. Přestala brečet a snažila se vyklouznout se svých pout. Bohužel zbytečná námaha a ubírání kyslíku. Pouta byla pečlivě zavázána. Proto se pokusila hlavou rozbít sklo. Bušila a bušila, ale sklo bylo tvrdé a neoblomné. Nakonec se jí podařilo převrátit rakev a sklo se rozbilo. Nadšeně se pokusila plavat, ale provazy byly ukotvené k železné části rakve, která byla připevněná k velkému kameni. Evelin se mermomocí snažila svléknout provazy až se jí náplast na rty odlepila a ona křičel a křičela.Na hladinu vyplulo mnoho bublinek. Začala se dusit, tahala za provazy tak silně, div se jí málem neutrhly ruce a nohy. Děs se jí zrcadlil v očích. Začalo se jí opět stmívat před očima a z posledních sil zatáhla za provaz, žádný účinek. Pomalu klesala na dno ke dvou mrtvým osamělým dívkám. Naposledy ztěžka zalapala po dechu a její mrtvé tělo dopadlo na dno. Někde nad hladinou se měsíc schoval za mrak a vrby smutně zašustěly.