Popsaná lednice

Popsaná lednice

Lednice počmáraná lihovkou padala ze dvanáctého patra k zemi. Vypadalo to, jako by si panelák odplivnul z okna. Svištěla dolů a její černě popsané stěny otáčely svoje slova vstříc betonu. Vaše poctivá dušička určitě často vykřikuje, že není podstatné, jak slova vypadají a znějí, ale že to skutečně důležité se ukrývá až hluboko pod jejich slupkou. Jistě se pyšníte velmi bystrým a mazaným charakterem, všechna čest. A nemýlíte se; ta důležitá skutečnost se tísnila uvnitř lednice a každou chvíli měla rozdrtit své dětské tělíčko o chodník.
Dopadne za úterního východu slunce.
Vraťme se ale o dvanáct hodin zpátky, kdy se teprve schylovalo k té nejdivnější noci Lubošova samotářského života.

Jen si to řekněte nahlas – ‚samotářský‘… Už jen to slovo vám prozrazuje, že v Lubošově případě by nebyl problém z kterékoliv noci udělat tu nejdivnější, jenže tohle zjevení by určitě zacloumalo i otrlejšími mozky, než jaký má pod lebkou dvaačtyřicetiletý vdovec. Obraz samotáře totiž neznamená Macháčka v Seattlu, takoví mají k samotě hodně daleko.
Kuchyň tichého bytu ve dvanácté vrstvě paneláku sice nebyla nijak zvlášť prostorná, přesto v ní už půl roku stály dvě lednice. Čas Lubošovi přikázal seznámit se s novou, mladší a atraktivnější chladničkou, ale protože starou spolubydlící miloval přes desetinu století, nedokázal se jí zbavit.
Luboš toho večera vypsal svou lásku ex-ledničce na tělo. Když se vrátil ze skladu, kde odškrtával seznamy krabic, zabouchnul dveře prázdného bytu a jako odpověď slyšel jen pískání v uších a šumění světla z televize… (společník). Klíče s rachotem dopadly na stolek a kuchyňská futra se mu ihned vetřela před oči. Proseděl v kabátu šedesát minut uprostřed místnosti pod obnaženou žárovkou a zíral na křivky spotřebiče bez proudu.
Pak s lupnutím spadlo víčko z lihové fixy a Lubošova žilnatá ruka tím černým knotem oplodňovala pobledlé tělo. Zkaženě nažloutlým oparem všude okolo monotónně vrčela druhá lednice (kdesi v rohu?), hekala a pískala jako podklad toho obcování s posedlostí… Psal jí po bocích a klečel u počmáraných nohou, česal její vlasy z tekoucích slov, jež výřečnou délkou naznačovala ramena. Za zdmi kuchyně dupaly vychrtlé postavy s ucpanými saxofony; Luboš slyšel úpornou snahu zarvaných korkových špuntů, cítil za krkem jejich sliny, ale halucinace s výsměchem ignoroval…
Po třech hodinách nebylo na kůži ledničky už žádné místo pro vytetování dalšího monologu. Luboš sklapnul, přestal mluvit, naposledy ji políbil a civěl na hrudník, kde vyčnívala ta největší písmena:

„Jak dlouho jsi věřil?“

Na dřevěné židli seděl čelem ke dveřím lednice. Ustupující chmýří na Lubošově hlavě se zachvělo a on cítil, jak se mu žebra derou do srdce. Špičatá kost prorvala narudlý sval, vystříkla z něj krev a odehnala pryč okolní zdi, aby uvolnily místo saxofonistům, kteří přes špunty nemohli hrát. Stáli kolem jako při ceremonii v černém prostoru a námahou se jim vzdouvala prsa.
Zíral na slova a dveře se bez zvuku rozevřely; v útrobách poklidně seděl malý kluk. Poličky a všechny vnitřnosti byly pryč a to dítě se krčilo mezi stěnami uvnitř čistého těla, jako potomek bez poskvrny, který nezná než svou dělohu. Ostražitě sjel Luboše pohledem.
„Co tady děláš?“ procedil Luboš, zaskočený starou návštěvou. Než klučík promluvil, vlákno žárovky chraplavě zakolísalo.
„Povídám si s Bohem,“ řekl sebejistě kluk s koleny pod bradou.
„Jsi přece mrtvý,“ odmlčel se vyzývavě Luboš. „Už dvacet let.“
„Na mrtvolu se cítím docela dobře.“
„Sakra vždyť jsem tě zabil!“
První ze čtyř saxofonistů se při slábnoucí ozvěně posadil na zem a vyrval z nástroje špunt. Zdi kuchyně dávno zmizely a nahradilo je černé nic… na scéně jen podlaha s lednicí vycpanou klukem, Luboš přilepený na židli, svatozář žárovky a čtyři hudebníci v rozích. Věříte, že kdesi tepe hudba, jenže ji přes veškerou snahu neslyšíte.
„Nezabil,“ navázal hoch, „právě v tom vězí problém. Tys neměl ani tu odvahu mě zabít, ačkoliv potom by všechno bylo mnohem jednoduší pro nás oba, to víme moc dobře. Nedokázal ses mě zbavit; ani horký, ani studený, a to je horší než smrt sama… Proč jsi nás nechal takhle potupně shnít?“ syčel a mučil Luboše, „proč?!“
Sedící saxofonista vsunul paži až po loket do hrdla zlatého nástroje a vytáhl z něj srdce zmokřelé krví. Chtěl zahrát, ale ven chlístaly pouze další cákance rudé tekutiny.
„Jak bych to mohl udělat?“ zmatkoval Luboš, „všechna naděje by byla v háji, kdybych tě zabil; člověk se nesmí vzdát svého dítěte…“
„Nesnaž se mi tu namluvit něco o naději. Hodil jsi mě do kobky svázaného v řetězech, jenže já nejsem žádný poeovský kocour; kdybys skousnul pravdu a přestal nás oba klamat, mohli jsme uvolnit místo jiným.“
„Za jakou cenu,“ zamumlal viník, namáhavě se zvedl ze židle a líně se kolíbal do rohu druhého hudebníka. Vzal si od něj saxofon. „Tak moc jsem si přál s tím něco udělat, ale nešlo to…“
„Dvacet let jsem čekal, až si mě zavolá Bůh; to podle tebe má cenu?“
„Má to cenu!“ zařval Luboš a rozmáchl se saxofonem po žárovce nad lednicí. Kusy sklíček se rozsypaly kolem a kuchyň teď ozařovalo jen matné světlo linoucí se z klukovy lednice. Ze staré odpojené lednice. „Má to cenu…“ hlesnul ještě a pohodil zlatý plech zpět k nohám hudebníka.
„Jak dlouho jsi tomu věřil?“ vyptávala se chlapcova silueta zatímco Luboš znovu klesl do židle. Stín sedící v těch paprscích mu svým vrčením protínal hlavu. Druhý saxofonista také odstranil špunt z vráceného nástroje a vytáhl zevnitř novou žárovku. Natáhnul se po kabelu visícím ze stropu a zašrouboval ji, načež se vrátil na místo.
„Celou tu dobu, nikdy jsem nepřestal věřit. A teď jsi tady…“
„Jenže je pozdě. Sice mluvím, ale už nedýchám.“
„Tak proč jsi vlastně přišel?“ nechápal Luboš, oddychoval jakoby za oba a chlapec stále nehybně trůnil uvnitř popsaného těla. Oba mlčeli v místnosti bez zdí a se čtyřmi saxofonisty, jeden od krve, tři nehybně stojící v dosahu žárovky.
„Každá duše si musí před odchodem promluvit se svým Bohem. To proto aby uvědoměle přijala význam smrti. Lidé jsou totiž omezení, zajímá je pouze první část existence a zbytku se bojí.“
„Nech těch nesmyslů. Chceš mi říct, že ty hlouposti vypsaný na ledničce jsou pro tebe něco jako slovo boží?“ šklebil se.
„Ty jsi mi dal život.“
„Ale nedal jsem ti žádnej smysl.“
„Jenže jsi byl jediný, kdo mi ho vůbec dát mohl,“ pronesl kluk hlasem stále monotónnějším, stále mrazivě chladnějším.
„A proto mám být Bůh?“
„Ne dokud neposvětíš smysl mojí smrti.“
Elektřina vrčela vzduchem a Luboš si kousal jazyk. Pak upřel oči na dítě: „Moje víra tě nezabila. Jestli se mě snažíš zničit, tak to se ti nepovede, skrčku.“
Třetí saxofonista nervózně přešlápl z jedné nohy na druhou.
„Tvá víra mě ani nezachránila.“
„Sklapni!“ rudnul zase Luboš. „Nejsem ničí Bůh ani Smrt; filosofie tady nic nevyřeší. Zeptej se třeba tady pánů saxofonistů –“ skákal už Luboš sarkasticky kolem lednice. „Tak co, Lui, vypadám jako otec lidstva?“ Ale Lui ani nepolkl a netečně hleděl před sebe.
„Vypadáš spíš jako blázen,“ konstatoval hoch s pozdvihnutým obočím, jelikož on viděl pouze Luboše. „S kým to mluvíš?“
„Já? Ale s nikým! Jen s bandou saxofonistů a dítětem v ledničce…“
Chlapcův výraz zůstával nad věcí. „Tvé božství nemá s lidstvem nic společného; naštěstí… V tuhle chvíli je víc než dostačující, že jsi můj otec.“
„Děti z rodičů božstvo nedělaj, tomu věř, mladej“ Luboš si stále dobíral hudebníka ve třetím rohu, kývnul na něj hlavou: „Nalej mi bechera. A dvojitou skořici.“ Lui ihned odšpuntoval saxofon plný medicíny a připravil tácek s tyčinkou skořice na ubrousku.
„Ale právě rodičovství obsahuje podstatu víry. Člověk věří spíše ve vsugerované pocity a myšlenky než v umělé obrazy kázání. A tys dneska večer napsal moje myšlenky lihovou fixou na tuhle lednici. Zavolal jsi mě, abych díky nim naposledy přivoněl k životu.“
„Plácáš blbosti, kluku, život smrdí. Já si taky radši čuchnu k lihu,“ otočil se na Luiho a vzal si z tácku panáka. „Díky, Lui. Tak na smrt,“ a pokynul dítěti na zdravé skonání.
„Na lednici jsi mi položil otázku, tak ti pomáhám najít odpověď. Vracím ti jeden z životů tvé víry a chci, abys mi jako otec poskytnul její další nepostradatelný díl…“
Zahodil skleničku a skočil k ledničce. „Vždyť je to blbost, copak jsem někomu znásilnil mozek nebo obcoval s něčí myšlenkou? Nejsem tvůj otec…“ skláněl se teď ke klukovi. „Zbouchnul jsem snad díru něčí fantazie? Ne, kamaráde, ty nemáš se semenem mýho těla nic společnýho, tebe ani nikdo neporodil!“
Chlapec se poprvé za celou dobu pousmál. „Tak jsi hermafrodit! Alespoň, dokud to nepochopíš.“
„Ne! Už mě nech bejt! Seš jenom představa a já tvůj podělanej autor; nejsi dítě, ale načatej nápad, kterej chcípnul už jako plod!“ křičel a prskal sliny ze zrudlých úst.
Z prvního saxofonu vyhřezly poslední kapky a vrčícím oparem se rozneslo dlouhé, táhlé áčko. Pochopení uvolnilo vrásky nad obočím a přivolalo zpět stěny kuchyně. Zůstávaly v šeru nad ránem.
„Konečně se někam dostáváme,“ utnul hoch chvilku kýče. „Tenhle příběh jsi nikdy nedopsal, tak proč jsi mne jednoduše nezmačkal a nevymyslel jiný?“
Lubošův trpělivý úsměv (bylo na čase): „Ty nejseš jen tak ledajakej příběh.“
„Já vím, ale říct to musíš sám. Proto jsem tady. Řekni to!“
„Tebe jsem si vysnil…“
„Byli jsme začátkem vyprávění, které už ale musí skončit. Musí v klidu odejít.“
Poslední saxofonista vyndal z kapsy saka papír a lihovou fixu. Podal je Lubošovi. Teď mezi oběma aktéry visel konec.
„Tak už znáš odpověď na moji otázku?“ ptal se spokojený chlapec Luboše. Ten palcem pohladil papír a nahlas z něj přečetl:
„Jak dlouho jsi věřil?“
Luboš spustil ruce k bokům (papír odplachtil) a díval se do ledničky na svůj příběh, který nikdy neprožil.
„Odpověď jsem já sám,“ řekl a lusknul prsty směrem k saxofonistům. „Pojďte mi s tím pomoct.“ Zabouchl ledničku a všichni ji společnými silami tlačili k oknu.
Panelák ve dvanáctém patře otevřel dokořán svá ústa a lednice svištěla dolů. Hudebníci zmizeli stejně jako noc za úterního východu slunce. Svítá.
„Jak dlouho jsi snil?“ zabroukal ještě Luboš, když se díval dolů, a pak už to dopadlo.