Synové světla

Měsíc se rozplynul nad řekou. Mých sedm synů ještě spalo. Mnich mi poručil, abych vzbudil nejmladšího z mých sedmi synů, žáka Bartoloměje. Jedině tak zachrání mojí ženu i celý paví kraj, tedy alespoň ten zlomek, co z něj zbývá.
Kult Nejvyššího kruhu napadlo Bratrstvo černého koně. Našlapuji tiše, vznáším se nad zemí. Nesmím vzbudit ostatní z mých synů. Jen Bartoloměj je předurčený k paví stezce. Pomalu otevírám dveře, vstupuji do pokoje. Všichni synové stále spí.
,, Syne Bartoloměji," zašeptám tiše.Nic ! Bartoloměj se převrátil na posteli a spí dál. za chvíli se začne stmívat. to znamená, že bude zasedat rada starších. Musím ho vzbudit dřív než se začne jednat.
,,Syne Bartoloměji," zašeptám trochu hlasitěji, ale ne tak, abych vzbudil ostatní. Poklepám mu na rameno.Knečně !!! kOnečně opustil svět snění. Procitl ve zpěvu večera.
,,Ano, můj otče ? co se děje ?" ptá se téměř omámeně.Jeho mladistvý hlas zněl tak nevinně ! Proč zrovna on musí vše dávat do pořádku ? ON, nevinný a čistý, plný pokory a lásky k bližnímu,on, který se nikdy ničím neprovinil. Vždyť je mu sotva patnáct let !
,,Musím s Vámi mluvit, syne Bartoloměji. Ještě než zasedne rada. Převlékněte se. Budu Vás čekat v knihovně."
Vstupuji do knihovny. Už zase tady byli...Už zase drancovali...Prokleté Bratrstvo černého koně !!!Nedají si pokoj. Z nejvyššího regálu zmizely cenné spisy našeho Kultu. Spisy o proměnách života, spisy o zákonech lásky a bratrství. Vše nám ukradli. Musíme je zastavit než začnou číst. A oni začnou číst a určitě vše použíjí ke špatným účelům. Zničí cenné duševní výtvory člověka, jeho dobro a lásku. Tím tedy zničí celý svět.Svět, který se náš tajný Kult Nejvyššího kruhu snaží měnit k dobrému. Ozývá se ťukání na dveře.
,,Vstupte" pobízím. Otočím se od zaprášených rozbitých oken směrem k dlouhému dřevěnému stolu ve tvaru obdélníku.Vešel syn Bartoloměj. Zastavil se na zelenočerveném perském koberci. Rozhlížel se po naší knihovně ve stylu baroka. Jeho upřímný a nevinný pohled se zastavil přímo v mých očích. Stál. Nehýbal se. Zelený šátek - znamení Kultu - si stáhl trochu do čela. Mlčel.
,,Posaďte se, syne Bartoloměji"
Poznal vm ém hlase květy vážnosti. Nepromluvil. Okamžitě se poslušně posadil. Nikdy neodmlouval, nikdy si na nic nestěžoval. Byl tichý. Vlastně o něm nic moc nevím. Neznám jeho touhy či snění.Nesvěřoval se.
Odsunul jsem hnědou židli z masivního cedrového dřeva. Posadil jsem se.Nevím, jak začít. vůbec netuším, co mám vlastně říci. Hledám slova v propadlišti času na jevišti beznaděje. Připadám si jako lovec slov.
,,Potřeboval jste něco, otče ?" zeptal se syn Bartoloměj. Prolomil divné ticho plynoucí knihovnou. Jeho hlas ve mne rozproudil myšlenky. Stále nevím ,jak začít...
,,Jak bych Vám to jen, Bartoloměji, řekl?" začínám nesměle. Knihovna má dnes zvláštní vůni. Co jenom cítím ? Snad skořici ? ,, náš Kult a paví kraj se ocitl v nebezpečí pod nájezdy Bratrstva Černého koně. Jistě jste si všiml, že v regálech chybí spousta našich cennných Spisů. Jejich práce..a vy teď musíte zachránit paví kraj. Najdete náš nejcennější Spis - Spis spisů.Paví král jej svěří jedině Vám. Ještě dnes se vydáte na cestu. k paví hoře," zkončil jsem řeč. Ulevilo se mi, za to syn se na mne díval jako na zjevení boží.Co mu asi proletělo hlavou ? Neskrýval rozpaky.
,,Já?..já..ale otče..já..přeci.Jsem nejmaldší z celého Kultu, určitě něco zkazím," zakoktal se.
,,Kdepak, zvládnete to. MUsíte si věřit. DKyž budeš poslouchat své srdce, zvládneš vše."
Hodiny v pevnosti odbily osmou večerní. Nastal čas k zasedání rady. Z chodby se již ozývaly kroky mnichů. V rychlosti vkládám Bartolomějovi plán cesty.
,,Vše ,co máš udělat je tady na papíře," ukončil jsem náš rozhovor. Bartoloměj odešel.
Do knihovny vstoupil nejstarší mnich. Nikdo ho tu nikdy ještě nespatřil, ale všichni věděli, že si říká sir Arabakus. Přišel z neznámých končin pomoci našemu Kultu, zachránit nás před zkázou. Působí jako velice tajemný člověk. Sledoval mne hluboce svýma temně hnědýma očima. Jeho dlouhá prošedivělá bradka sahala až k zemi a svými dlouhými vlasy zšedlými stářím zametal podlahu. Bylsice plný vrásek, avšak stejně tak i elánu a chuti do života. Převyšoval svým věkem celý náš Kult. Bylo mu už snad dvěstětisíc let. Zašustil černým hábitem, posadil se. Ani se mi nepředstavil. Nepromluvil. Čekal ,až příjdou ostatní mnichové a moje nejstarší Synové.. Stále mne rentgenoval pohledem. Vypadal jako moudrost sama, i když mi na něm něco vadilo.Něco neurčitého ,co nedovedu přesně popsat.
židle se obsadily mnichy našeho Kultu do poslední. Sir Arabak smekl černým proděravělým kloboukem. Všichni povstali.
,,Dobrý den, velectěný Kulte. Jak jistě víte, jsem sir Arabakus a mým úkolem jest zachránit váš kraj. Nejdříve mne ale při zasedání vaší rady seznamte s problémy, které nastaly," představil se. Nejda mi na rozum, že není seznámen se všemi našimi problémy. Nejstarší mnichové vědí přeci vše. celá věc mi začala být podezřelá, nejspíš jsem se i tak tvářil, protože se na mne sir Arabakus podíval a pravil :,, Nikdo nemůže vědět vše a ani ten nejvyšší mudrc nemůže znát absolutní pravdu." Tím svoji řeč zkončil a diskuze rady mohlak onečně být zahájena. Všichni si zase sedli.
Znenadání, jakoby někdo lehce zaklepal na dveře. Kleání znělo opravdu velmi slabounce. Mám pocit..jako bych to klepání odněkud znal..
,,Vstupte," hlásím.
Dveře se s hlasitým skřípáním pomalu otevíraly. Vstoupila sem malá světelná koule. Prozářila celou knihovnu. Nastal čas přiznat pravdu, celou pravdu.
,,Vážení mnichové, milý synové, sire Arabaku, seznamte se s mojí ženou," pravím přičemž svojí chromou pravicí ukazuji na světelnou kouli poletující po místnosti.Všichni povstali. ZDěšeně na mne hleděli.
,,Ano, slyšíte dobře. Světlo ,tkeré zde vidíte, je moje žena a vaše matka," objasňuji situaci svým synům. Synové si sundali jako výraz smutku zelené šátky z hlav. Mnichové zapli poslední knoflík na tunikách. Jen sir Arabakus se tvářil chladně a nezaujatě.Vždy´t nás vlastně ani neznal, tak jaképak výjevy ? Jen by men zajímalo odkud vlastně přichází. Proč nám chce pomoci ?
Světlo opoustilo místnost. Rada tedy mohla doopravdy zasedat.
,, Abychom mohli zachránit Kult i vaši ženu, musím znát filozofii vašeho řádu. To ,že jste vyslali nejmladšího syna k pavímu králi, nestačí. Nemohu pomáhat něčemu, co neznám, protože ,když někdo něco nezná, nemůže vědět, jak si s tím má poradit, i kdyby byl sám guru," začal sir Arabakus.
Nemám sil objasnit naše poslání.
,,Syne Jáne, objastněte, prosím, sirovi, poslání Kultu," žádám nejstaršího syna. Povstal.
,,Náš Kult má za úkol z těchto tajných míst nespozorovaných civilizací, starat se o to, abyv lidských srdcích a duších kvetlo dobro. Snažíme se celý svět změnit k lepšímu.K tomu musíme doře znát lidskou duši, neb my samotní vlastně nejsme lidé a naše spisy, které statsíce let před námi stvořili naši předkové, nám pomáhají k poznání. Nyní nám je krade Bratrstvo černého koně. tím celý svět zničí," vysvětloval Jan. Nasadil zelený šátek na hlavu. Najednou ticho. Sir Arabakus mčel. Všichni s napětím očekávali, co poví.
,,Máte sice ušlechtilou myšlenku a netvrdím, že by byla špatná, ale opravdu si myslíte, že skupina pár lidí v jednom kultu může pomoci miliardě lidí na světe? Ne. Chyba.Lidé musí sami přijít na to, co je opravdu správné. Oni sami musí poslouchat hlas své duše a jít stezkou srdce. Jen oni se mohou změnit k lepšímu, pokud budou doporavdy chít. Jedině oni sami mohou sebe zachrnit. Váš Kulr s tím opravdu nic nezmůže," dokončil řeč. Všichni zděšeně povstali.Hned si zase sedli na svá místa. Vše pochopili. Sundali šátky z hlav. Sir Arabakus tímto výrokem popřel veškrou naši filozofii, jež budovala statisíce let náš Kult. A my si teď díky němu uvědomili skutečnou pravdu. Teprve teď ! Docela pozdě. Všichni na sebe vážně hleděli. Věděli, co to znamená. Konec ! Naše pohledy jasně uznaly moudrost a pravdu sira Arabaka. A ještě jednu věc si náš Kult uvědomil a to ,že Bratrstvo černho koně vlastně nejsou žádní zloději. Snažili se nás okrást, protože svět bychom ke skáze přivedli jen my sami tím, že jsme se celá ta léta snažili lidem nalévat dobro, které ale mělo plynou z jejich srdcí, ne od nás. Svět má plynout přirozeně. nIkdo mu nemůže diktovat. Skupina nelidí v kultu už vůbec ne.
,,Co teď ale bude s moji ženou ?" ptám se. Snad nezůstane světlem navěky ?
,,Vím, jak ji zachránit. Musíte získat váš nejcennější Spis a tady na místě jej zapálit,"
pícho mne usrdce. Musíme však napravit chybu.
Syn Bartoloměj přišel s naším nejcennějším Spisem. Nic nevěděl. Vše mu došlo samo. Položil mi knihu do rukou. Položil jsem ji doprostřed stolu na hnědý keramický tác.
,, Syne Bartoloměji, velice vám děkuji. Přineste prosím ještě louči z chodby," prosím. Venku tančí tma. Bartoloměj prošel úzkou chodbou. Sebral první louči, kterou uviděl, podal mi ji a zavřel dveře. Naposledy leduji Sips spisů. Všichni čekají jen na mne. Zavírám oči. Udělal jsem to, udělal. zaúpáli jsem knihu, nejcennější knihu našeho Kultu.Jakmile jsem povolil víčka, ležel tam už jen popel. Někdo zaklepal na dveře.
,,Vstupte," hlásím dnes už potřetí. Vešla moje žena - krásná jako ta z nejkrásněších víl. Její modré oči zářily radostí, plavé vlasy si hrály s pozadím. Konečně jsem ji po měsícíh čekání mohl obejmout. Obejmul.
Otočil jsem se a hlaedal očima sira Arabaka. Už v knihovně nebyl. Zmizel. Zmizel záhadně, tiše, tajemně. Kdo vlastně byl ? Dlužím mu obrovský dík, já i moji synové, synové světla...