Déšť

Jdu mokrým městem. Dlažba po dešti připomíná malá zrcátka, ve kterých se shlíží samo nebe. Jdu z ranní mše a mé kroky míří na opačnou stranu od mého domova. Co hledám?
Nevím. Snad někoho, kdo by mi porozuměl...

Ani jsem si toho nevšiml a začalo znovu pršet. Kapky dopadají na právě uschlou dlažbu, slévají se v potůčky a potoky, stékají mi po tvářích a připomínají slzy. Pláču? A mám důvod? Kdo ví...

Ocitl jsem se v končinách, ve kterých jsem ještě nikdy nebyl. Moje objevitelská cesta se mi líbí čím dál tím víc...

Mám dojem, že přes cinkání deště slyším zpěv. Počkejte chvíli, podívám se tady za ten roh....

Ano, uprostřed prázdné ulice tančí v kalužích dívka a zpívá čistým hláskem. Má dlouhatánské rovné vlasy které jí v mokrých pramenech skáčí kolem hlavy. Vypadá jako víla. Nádherná... a neskutečná. Skáče kaluže do kaluže, bosá, vytáčí piruetky a stříká kolem sebe kapičky křišťálové vody. A já stojím schován za rohem domu.
Jak dlouho to trvá? Nevím. Chtěl bych takhle stát navždy...

Déšť ustává a nad hlavou mi přes drobné mrholení vykukuje slunce. Dívenka špičkou nohy rozstřikuje vodu na všechny strany a sluníčko z vodopádu tvoří záplavu jiskřivých světélek duhy...

Zvony odbíjejí poledne a já hledím do prázdné ulice...