Annička z jiného času 2

Anička z jiného času 2.

Ostré ranní slunce přetrhlo mé krajně divoké sny a já se snažil ve své hlavě oddělit sen od toho co se včera událo. Můj pohled sklouzl na desku stolu na rozházené noviny.
Na samém vrcholu té hromady je článek o Aničce nalezené, zmizelé ,neexistující ….
Tak je to všechno pravda!
Žádný sen, ale skutečnost!
Co mi to vlastně v noci řekl můj šéf , ředitel archívu doktor Dragan Schmit ,,Teď musíte na všechno zapomenout.“
Tak to tedy ne!
Nemůžu ignorovat takový fantastický objev jen z ohledu k jeho postavení.
Snídani jsem vypustil a běžím rovnou do své pracovny. První verzi mi zabavil, ale všechny podklady mám v počítači a mohu tedy pokračovat v bádání.
Hned první pohled do místnosti zchladil můj optimismus.
Všechno bylo na svém místě jen počítač chyběl!
Zdá se , že doktor Schmit v noci nezahálel.
Jedna nula pro šéfa, ale já mám pořád přístup k celé složce. Jdu přes chodbu, pak o patro níž do pracovny doktora Boriče. Asi čtyřicetiletý kolega ochotně odpoví na pozdrav a s účastí si poslechne mojí legendu o rozbitém počítači. S úsměvem mi dovolí použít jeho připojení a odchází z kanceláře.
Tak rychle do práce.
Zadám název složky ,,Kronika mnicha Araguse.“
Naskočila obratem a já zadal přístupový kód 1-0-0-7 a byl konec.
Počítač kolegy Boriče se zablokoval.
Nejsem sice žádný počítačový odborník, ale bylo mi jasné, že doktor Schmit o mém pokusu ví. Proto mne ani nepřekvapilo, když po pěti minutách vrazil do dveří doktor Borič a za ním Alexa Perunič , sekretářka našeho šéfa.
Kolega zbrunátnělý v obličeji nasupeně mlčel a Alexa řekla: ,,Pojďte se mnou, doktor Schmit s Vámi potřebuje mluvit.“
Vyšla na chodbu , já těsně za ní. Vyšli jsme o patro výš, prošli chodbou, Alexin sekretariát a po uctivém zaklepání otevřela dveře šéfovi kanceláře a já vešel.
Doktor Schmit zvedl hlavu a upřeně se na mě podíval a pak řekl: ,,Ať nás nikdo neruší!“
Alexa přikývla a zavřela dveře.
Když jsme zůstali sami ukázal na židli a dodal: ,,Co si myslíte, že děláte? Nesmíte se snažit o další výzkum..To snad bylo řečeno dost jasně!“
Na malou chvilku bylo v místnosti, tak silné napětí, že by sen dalo krájet, ale on po chvíli pokračoval: ,,No jo! Vždyť já ti rozumím. Choval bych se stejně. Jsi jako lovecký pes na stopě a když tě teď vyhodím budeš pokračovat na vlastní pěst dokud všechno nezničíš.“
Odmlčel se a já jen mlčky přikývl.
Po krátkém zaváhání řekl: ,,Dobře Adame, budeš moci pokračovat ve výzkumu. Dokonce ti pomůžu, ale s jednou věcí se smiř , závěry nikdy opakuji nikdy nebudeš smět publikovat.“ Sáhl do šuplíku svého stolu , vyndal práci na téma vliv Benátek na území dnešního Slovinska od 13. do 19. stoletía řekl:,, Až budeš končit stáž, můžeš tuto práci zveřejnit pod svým jménem.“

Krev mi stoupla do hlavy. Nejdřív mi sebere počítač , pak zablokuje přístup do archivu a teď se snaží o obyčejnou korupci.
Normálně si mne chce koupit.
To je vrchol.
Několika slovy jsem ho posla do háje i s jeho nabídkou. S úlevou na duši mi bylo jasné , že zde asi končím.
Doktor Schmit se neurazil a s úsměvem odvětil: ,,Nevím proč se tak čertíš. Pokud budeš pokračovat v bádání kolem mnicha Araguse čeká tě těžký úkol bez výhlídky na sebemenší ocenění. Tohle pak bude jen třešnička na dortu.“
S posledním slovem ukázal na práci položenou na stole. Nebylo mi jasné co říci. Jeho nabídka byla lákavá, ale pochyby přetrvávali.
Nechce doktor Schmit jen otupit mojí pozornost?
Poznal, že váhám a tak pokračoval: ,,Teď stojíš na křižovatce. Pokud budeš chtít, uvidíš svět jaký zůstane většině lidí nepoznaný. Máš velkou šanci ale i odpovědnost. Až toho dost poznáš bude ti jasné, že musíš zachovat tajemství. Tak co ,chceš nahlédnout za kulisy?“
Co jen odpovědět?
To co zde bylo řečeno bylo lákavé, ale zároveň krajně podezřelé. Jako historikovi se mi příčilo pracovat s pojmy jako vizionářka, ale vše do sebe zapadalo až překvapivě jasně. Stockholmské ,,Listy dcery pekla“ a Ljublanská ,,Kronika mnicha Araguse“ vykreslovali naprosto jasný obraz záhady staré celé milénium a teď i dívky zmizelá a neexistující.
Kde vlastně končí realita a začíná tajemno?
Kdo mi dá odpovědi na mé otázky, když teď řeknu ne?
A jak vlastně mohu pomoci s řečením této tajemné hádanky?
S úsilím se mi podařilo vyslovit mé otázky ve srozumitelné formě.
Můj společník se opřel do opěradla své židle a zvláštním , jakoby zastřeným hlasem odvětil: ,,Adame to je moc otázek najednou. Ani já ti nemohu na ně dát uspokojivou odpověď, ale buď si jist, že tvé místo se v této pohnuté historii objeví v pravý čas. Teď mi musíš odpovědět. Přijímáš můj návrh!“
,,Ano!“ Vylétlo z mích úst bez dalšího uvažování.
Nebylo zbytí.
Přikývl a řekl: ,,Teď si odpočiň , sejdeme se po dvanácté hodině. Budu chtít slyšet co budeš potřebovat k další práci. Tak si to připrav.“
Jako ve snu jsem došel do svého pokoje a tam mi všechno pomalu došlo. Celé tři hodiny mi hlavou vířily myšlenky, které se snad ani pro vědeckého pracovníka nehodí, ale já jim nedokázal odolat.
Kde leží hranice mysteriózního světa?
Kam se až mohu dostat?
Co vlastně ode mne očekává Dragan Schmit?
A jakou roli hraje v celém příběhu on sám?
Čas plynul a za pět minut dvanáct u mne zaklepala Alexa Perunič. ,,Tak pojďte.“
To bylo to jediné co řekla a pak jsme mlčky došli po schodech a chodbách do mé pracovny. Uvnitř již čekal doktor Schmit a bez úvodu spustil: ,,Jak vidíš , tvůj počítač je zpět, přístupový kód ke kronice mnicha Araguse je odblokován a pokud budeš chtít pracovat přímo v kobce 1 na regálu 1 přístup ti umožní tady Alexa nebo já sám.“

Teprve když řekl jméno své sekretářky došlo mi, že zůstala v místnosti s námi.
Byla tedy také zasvěcená?
Na tuto otázku i když nevyslovenou odpověděl i když nepřímo další větou: ,,Adame a Alexo apeluji na Vás , ještě jednou za žádných okolností nepracujte přímo s fragmenty kroniky , je to smrtelně nebezpečné. Všechny ostatní archiválie na regálu jedna můžeš použit pro svou práci bez omezení.“
Poslední věta byla určena mně, ale to co zaznělo předtím ukazovalo na to, že Alexa Perunič není jen sekretářkou. Čím ve skutečnosti je mi snad odhalí budoucnost, ale teď už bylo vše řečeno. Doktor Schmidt s Alexou odešli a já se začal věnovat svému počítači. Má práce byla v původním stavu a svém místě. Nic nechybělo a nic nebylo upraveno nebo změněno.
Po zadání souboru ,,Kronika mnicha Araguse a kódu 1-0-0-7 byl otevřen soubor o šedesáti devíti stranách.
Třináct celků a zbytek detaily.
Nic nového .
Asi čtyři nebo pět hodin mi zabralo podrobné studium již jednou prostudovaných archiválií. Jak se dalo čekat nic nového se v nich nepodařilo objevit. Bylo jasné, že bude třeba na to jít z jiného konce.
Ráno vyzvednu šéfa nebo Alexu a půjdu bádat do kobky 1 ,regálu 1. Třináct stran kroniky je zapovězených, ale ten další materiál mě přitahoval jako magnet.
Tak rychle vypnout počítač , něco sníst a ráno do akce!
Po deváté hodině ranní stojím za dveřmi sekretariátu a klepu.
Alexa mě uvedla k šéfovi a já říkám: ,,Rád bych prohlédl vše co máte v kobce 1.“
Upřeně se mi podíval do očí a odvětil: ,,Alexa tam půjde s tebou . Je ti od této chvíle plně k dispozici.“
Stiskl tlačítko na telefonu a Alexa vstoupila.
Bez sebemenšího úvodu řekl: ,,Takže začínáte dneska. Nezapomeňte, že na kroniku nesmíte ani sáhnout.“
Vyšli jsme na chodbu a beze slova došli k výtahu. Sjeli do druhého suterénu a Alexa magnetickou kartou otevřela dveře kobky 1 a zavřela za námi.
Absolutní ticho narušoval jen hukot ventilátoru, který nám zde umožní přežít.
Kobka 1 byla skutečně miniaturní. Byl zde jeden počítač, psací stůl, dvě židle , stolní lampa a k desce stolu připevněné velké čtecí zvětšovací sklo. Otevřela pořadač a vyndala složku.
Beze slova oddělila dvanáct stran kroniky a vrátila je zpět.
Zbytek mi podala se slovy: Teď ukažte co umíte.“ Listiny byli zataveny do průhledné folie a označeny římskými číslicemi od I do IX.
K mému úžasu zde pod číslem IX byla má práce. Doktor Schmit skutečně nezahálel a moje dílo stihnul archivovat v rekordním čase. S Alexinou pomocí jsme po stole rozložili jednotlivé archiválie a začali je třídit podle čísel od I do IX. Nejobjemnější bylo číslo VIII a moje IX naopak jen dva listy tvořili čísla I a III. Byla na první pohled patrné , že čísla archiválií odpovídají chronologickému pořádku jejich vzniku. I byla nejstarší , nesla jasné stopy byzantského vlivu a IX moje dílo nejmladší vytištěna na inkoustové tiskárně. To jak ty dva listy čísla I vypadali mi ale vneslo do hlavy další otázky. Náš příběh začal v roce 1007 , proč jsou nejstarší archiválie na první pohled starší?

Bylo třeba zahájit podrobný průzkum. Text byl psán latinsky, ale domalby a celkové uspořádání textu bylo typicky byzantské.
To jasně ukazovalo, že zápis vznikl mezi lety 600 – 800 našeho letopočtu. Nejméně dvě stě let před zjevením Anny od jezera Bled.
Že by se jednalo o omyl? To se mi , ale nezdálo.
Čtu pomalu text a má mysl je zmatená víc a víc.
Mnich Paulo píše o dávné události, která se stala ve městě Arezzu v srdci Apenin za vlády pohanských římských císařů. Jednalo se o věci tak strašlivé, že ač nezapsány zůstali zachovány v myslích lidí po celé věky . Sám mnich Paulo je zaznamenal, aby varoval vše živé před hrůzou nepoznanou. Zde končil zápis na straně jedna a já vzal do ruky stranu dvě a pokračoval ve studiu. Autor zde popisuje, že v čase podzimním přišel do Arezza démon ve skryté podobě.
Ani žena ani dítě. Živý, neživý. Zlo povstalé z prachu. Nevyšlé z lůna člověka.
Jeho příchod byl završen smrtí žen nevinných a vinných zároveň. Po tomto popisu nástupu démona následovalo líčení jeho hrozného díla. Celé Arezzo bylo prodchnuto jeho vlivem. Obyvatelé vraždili své bližní a krev tekla po ulicích proudem. Veškerou hrůzu nevídanou kdy na zem vyšli síly pekelné, nespoutané ukončil císař z krve pohanské.
Město Arezzo nechal vojsky obklíčit. Všechny obyvatele pobít a v ohni očistném zmizelo celé město.
A vše živé i neživé. Démon živý neživý v těle ženy ne ženy beze stopy zmizel.
A právě proto varuji všechny živé před jeho návratem.
To podstatné jsem přeložil Alexe do dnešní mluvy a oba jsme zůstali jako opaření.
Mnich Paulo zde popsal příchod démona někdy v čase pohanských císařů, kdy to přesně bylo asi nevěděl. Vždyť čerpal z toho co si lidí předávali ústní formou po mnoho generací. Je ale vůbec možné aby se takové vyprávění udrželo mezi lidmi po dobu šesti nebo sedmi století?
U naprosto vynímečné události ano!
Co vlastně text obsahuje konkrétního?
Víme kde se událost stala. Ve městě Arezzu.
Popis démona je dost nekonkrétní, ale neuvěřitelně podobný vizi Terezie z Andalusie z roku 1006.
Mnich používá skoro stejná slova, kterými vizionářka popsala Annu od jezera Bled. To není náhoda. Je vůbec možné, aby Terezie znala text mnicha Paula z Arezza a ve své vizi jím byla ovlivněná?
Teoreticky by to možné bylo ,ale prakticky spíš ne.
Arezzo v Apeninách a Andalusie bylo dost vzdálené. A pak je zde příkop 200 až 400 let, které uběhli od mnichova zápisu do vize Terezie z Andalusie. Můj pohled sklouzl na Alexu.
Ta jen beznadějně pokrčila rameny. Nebyla z těchto dvou listů pradávného zápisu o nic moudřejší než já.
Položila mi jednu otázku: ,,Kde vlastně leží to Arezzo.“
Teď bylo krčení ramen mojí jedinou odpovědí. Bez váhání vytáhla za své brašny příruční počítač a s pomocí mobilu se připojila na síť. Vlastní nalezení města bylo jen otázkou chvilky. Arezzo leželo zhruba napůl cesty mezi Firenze na severu a Perugií na jihu, skoro uprostřed Apeninského poloostrova. Alexa označila náš cíl a mapu pomalu zvětšila. Po chvíli byla vidět Ljublana i jezero Bled.

Arezzo se nacházelo jihozápadním směrem od jezera. A tyto dvě místa neměli s výjimkou toho, že leželi v horách žádnou zeměpisnou spojitost. Má společnice začala zvětšovat měřítko a byla po chvíli vidět celá střední Evropa, včetně Čech a Moravy. V té chvíli se mi rozjasnilo. Když se člověk podíval na mapu.Viděl něco fantastického.
Ta dívka která se objevila a pak zmizela u nás doma, působila v okolí Brna. Stačilo protáhnout přímku od Brna k jezeru Bled a pak do Arreza a bylo jasné, že tyto tři zdánlivě nesouvislá místa jsou v přímé linii ve směru jihozápadním od Brna.
Alexa nevěřícně zakroutila hlavou a označila vzdálenost Brno , jezero Bled a pak Arezzo. S pomocí přesného zaměření vyšlo , že se tyto vzdálenosti prakticky rovnají. Pokud je naše teorie správná, v roce 7 našeho letopočtu úřadovala Anna v Arezzu. V roce 1007 se přesunula na severovýchod k jezeru Bled. A o tisíc let později dodržela severovýchodní směr i vzdálenost a projevila se u města Brno.
Co se asi stane, až se naplní tisíc let a bude rok 3007?
Objeví se asi v okolí Polského města Lodž ,,obrozená Anna.“
Alexa přiškrceně hlesla: ,,Musíme náš objev ukázat doktoru Schmidtovi.“
Pak už klidněji dodala: ,,Nejlépe u oběda. Pojďme se najíst.“
Její poslední slova mne zarazili. Jak ten čas rychle utíká, když člověk dělá něco opravdu zajímavého. Bylo právě 14 hodin a mi opustili tajemnou kobku a vyjeli výtahem do patra s mojí a šéfovo pracovnou.
Alexa objednala jídlo a pozvala na pozdní oběd doktora Schmita.
Zatím co já jedl ona klidně, věcně a přehledně popsala výsledek našeho půldenního pátrání.
I když se dokázal skvěle ovládat , byla jasně poznat, že ho náš objev překvapil. Dvakrát mu musela Alexa přednést na svém notebooku, jak jsme k tomuto závěru došli.
Po dlouhé úvaze řekl: ,,Alexo jsi uvolněna z veškerých úkolu a budeš s Adamem pracovat na jeho úkolu. Nikomu nesmíte říct ani slovo a buďte opatrní.“
Po svých posledních slovech odešel a mi dojedli.
Vše ve mně přímo bouřilo. Zdálo se mi , že musím hned do druhého suterénu kobky číslo jedna a tam pokračovat v bádání, ale ohled na Alexu velel ukončit práci a nechat jí odejít domů.
Musela poznat na co myslím a mé dilema rozetnula jedinou větou: ,,Dneska nic nemám.“
Já na nic nečekal a odvětil: ,,Tak jdeme dolů.“
Známá cesta zdviží a magnetická karta nám otevřela pro jiné , zapovězené dveře. Hromádku označenou římskou jedničkou odložila Alexa zpět do pořadače a já mezitím rozložil na stůl , tři zatavené listy popsané římskou číslicí dvě. Na první pohled bylo jasné, že rukopis je tak o 400 až 500 let mladší , než předchozí archiválie. Psán byl latinsky a byzantské rysy do maleb a celkové úpravy byli pryč. Celkový slovosled a výběr formy mi ukazoval na oblast Iberijského poloostrova a hned záhlaví první strany potvrdilo můj prvotní předpoklad. Alexa usedla a z její tváře vyzařovala jasná otázka: ,,Co tam stojí.“
Já ji tedy začal složitý archaický text překládat do modernějšího jazyka.
Text začínal přibližně takto: ,,Tuto zprávu zpracoval mnich Mauro z kláštera Sv. Hermína, na příkaz opata Lorenza pro našeho pána vévodu Felipeho II.“
Dál pak mnich popisuje cestu svých bratrů po moři i po souši.

Nepoužívá žádné mne známé zeměpisné pojmy, ale z popisu vyplynulo, že mniši od Sv. Hermíny pluli někam do Severní Afriky. Jestli se jednalo o dnešní Maroko, Alžír nebo Tunis by snad dokázal určit někdo , kdo se zabývá kartografií, já jako historik na to nestačil. Popis pokračoval líčením strastí, které výpravu postihli v horách a pouštích i při kontaktu s arabským obyvatelstvem.
Zde strana jedna končila a já nechápal proč je tato archiválie uložena právě zde.
Další list mi dal odpověď. Text líčil, jak Sv. Hermín vyvedl výpravu ze strašlivé písečné bouře a zachránil ji v zapomenutém městě na okraji červené pouště. Žili zde lidé, kteří nevyznávali islám ani místní pohanská božstva a mluvili k úžasu mnichů archaickou řečí podobnou řečtině. Komunikace sice z počátku vázla, ale pak byly mezi mnichy a granity jak si obyvatelé říkali navázány přátelské vztahy. Sami granité tvrdili, že do svého města , kterému říkali Helionis přišli těsně po potopě na příkaz slunečního boha od veliké řeky. Samotný Helionis mnichy šokoval svojí velikostí a výstavností. Žilo v něm ovšem velice málo lidí. Obyvatelé to vysvětlovali tak, že po založení došlo k velkému rozmachu řemesel i zemědělství v okolí oázy Tar Watt a v čase největší prosperity obývalo Helionis na 40 000 obyvatel.
Pak se znenadání objevil zlotřilý tvor. Vzešlý z temnoty a beroucí na sebe podobu dívky nevinné. Tady končil list dvě a já chvatně přešel k poslednímu, kde stálo toto. Zkázu Helionisu odstartovala smrt dětí neposkvrněných a jejich matky i tety zlobou naplněných. Hrůzy tvorem vyvolané zpustošili město výstavné a zničili zdroj života, oázu Tar Watt.
Část obyvatel zahynula ihned. Zbytek pak město opustil. Zůstalo zde jen několik desítek lidí, kteří s pomocí boží vykopali studny a dokázali odkaz Helionisu přenést přes brány věků do dneška.
Zlotřilý tvor v podobě dívky nevinné zmizel po zkáze města kdesi v temné hrůze odkud nezván přišel na svět , aby ho naplnil bolestí a hrůzou. Tady vyprávění mnicha Maura končilo.
Alexu ten příběh tak zaujal, že zapomněla zavřít pusu. Text byl co se týče časového určení nepoužitelný. Autor ho nijak nedatoval a i kdyby to udělal co by nám pomohlo, že mnich své líčení sepsal třeba l.p. 1305. Nic by to neřeklo o čase ve kterém ten tvor zlotřilý přišel odnikud , zničil Helionis a zase zmizel v nicotě.
Mohl to být rok 1007 před naším letopočtem nebo i 2007 nebo i 3007 před Kristem.
Chybělo jakékoli vodítko. Jediný časový údaj v textu byl ten, že po velké potopě bylo město založeno na příkaz slunečního boha z údolí velké řeky. Tato indicie ukazuje jasně do Egypta.Jediná velká řeka široko daleko je Nil a právě tam vládli faraóni , synové slunce.
To údaj o potopě mohl být zavádějící. Na první pohled se nabízelo zdánlivě logické propojení na biblickou potopu, ale mohlo jít klidně i o mimořádně silné záplavy v údolí Nilu. Alexa se mnou prakticky ve všem souhlasila a dnešní výzkum jsme zakončili po 20 hodině. ,,Ráno začneme v 9 hodin.“ To byli její poslední slova v tomto událostmi naplněném dni.
Je třeba říci, že jsem nemohl dospat a po půl deváté mé kroky vedli do sekretariátu ředitele. Alexa už tam byla.
Po krátkém pozdravu řekla: ,,taky se nemůžeš dočkat co bude dál?“
Po mém letmém přikývnut přikývnutí pokračovala: ,,No pojď. Šéf nás už čeká.“
Po posledním slově otevřela dveře pracovny doktora Schmita. Musel nás opravdu čekat, protože na stole byla rozložená veliká mapa středozemního moře a jeho okolí.

Bez dlouhého úvodu mu Alexa popsala náš včerejší objev. Jen přikývl a do podrobné mapy zanesl linií spojující jezero Bled s Arezzem. Pak pokračoval ve směru jihozápadním. Přešel italské pobřeží i dostal se do Tyrhénského moře, přeťal ostrov Sardinii a byl ve vodách středozemního moře. Africké pobřeží překročil západně od města Anába , též zvaného Bóne, na území Alžirska. Překročil pohoří
Velký saharský atlas a vzrušením řekl: ,,Jak se jmenuje tady ten kus Sahary jižně od města Biskba?“
Alexa se naklonila přes půl stolu a četla: ,,Velká červená poušť.“
Pak bylo takové ticho, že by bylo slyšet i spadnutý špendlík.
Chvilku němého úžasu , ukončil doktor Schmid slovy: ,,Adame dejte do měřítka vzdálenost Bled – Arezzo a zkuste provést zaměření na linii Arezzo Biskba.“
Práce mi trvala trochu déle protože se mi silně třásly ruce těžce potlačovaným vzrušením.
Bod jedna na ose z Arezza jihozápadním směrem ležel n samém východním pobřeží Sardinie u města Sintscola. Bod dvě pak byl při samém pobřeží Afriky, ale ve vodách středozemního moře. Bod tři pak jižně od města Biskba na okraji Velké červené pouště.
Alexa řekla: ,,To je úžasné! Jak to do sebe zapadá.“
Doktor Schmidt dodal: ,,Pokud platí, že hrůza nebo démon se vrací vždy po jednom miléniu. Muselo se to co popisuje mnich Mauro ve své zprávě stát v roce 2993 před Kristem. Pochybovačně jsem mu skočil do řeči: ,,To myslíte vážně, že si obyvatelé pamatovali skoro 4500 led na démona ničícího jejich město, aby to pak mohli mnichům vyprávět? A navíc bod jedna je na Sardinii, ale bod dvě leží v moři. Jak by se tam mohl démon v dívčím těle vůbec objevit?“
Alexa odmítavě zavrtěla hlavou a doktor Schmit úsečně odsekl: ,,To právě musíš zjistit drahý Adame.“
Po chvíli daleko klidněji dodal: ,,Tak zpátky do práce.“
Alexa zabalila prozíravě jídlo na celý den a pak známá trasa, výtah , druhý suterén a kobkačíslo 1..
Složka označená římskou dvojkou zmizela do pořadače a její místo na stole zaujali dva listy složky označené číslem III.
Archiválie byla přesně datována.
Jednalo se o opis z deníku kapitána španělské lodi Svatý Michal z 15. listopadu 1726. Kapitán popisuje,že jeho loď uvízla na neznámé mělčině asi 45 mil severně od vjezdu do přístavu Anába při cestě do Janova. Muži, kteří se potápěli pod kýl lodi objevili zbytky stavby neurčitého stáří ,která byla součástí neznámého města. Po celodenní namáhavé práci s odlehčením Svatého Michala se podařilo odplout.
Zde zápis končí. Bylo nám jasné, že problém jak se netvor , zlo nebo jakkoli jinak zvaná síla mohla zjevit ve vodách středozemního moře je tímto objevem objasněn.
Znepokojující bylo to, že někdo před námi uvažoval úplně stejně jako my.
Ale kdo to mohl být?
Zpět k tomu co se dalo řešit v tuto chvíli. Ta pozice severně od přístavu Anába se kryla s bodem dvě, našeho měření. Je jisté, že na tomto místě musel být ostrov.
Kdo na něm žil, nevíme. Kdy tam žili také ne. Můžeme se domnívat , že se jednalo o rok 1993 před Kristem a že ho do mořských hlubin potopil vliv miléniového nositele zla v dětském těle. Důkazy chybí. Jediným vodítkem je skoro 300 let starý zápis kapitána lodi a čáry na mapě.

Alexa se zeptala: ,,A neexistuje jiná možnost proč ostrov zmizel pod hladinou?“
Má odpověď byla rychlá a jasná. ,,V této oblasti asi ne! Sopečná aktivita u dnešních Alžírských břehů je nulová. Vlna Tsunami ve vnitřním moři nepravděpodobná. Opravdu nevím.“
Mlčky uklidnila prostudované archiválie a na stůl rozložila listy označené římskou číslicí IV.
Jednalo se o sedm listů popsaných oboustranně a k tomu datovaných na každé straně. Psány byli anglicky a na první pohled se jednalo o jakýsi cestovní deník, neboli cestopis.
Autorem byl Jost van der Welde. Vůdcem výpravy muž jménem Roland von Stoler. Cílem celé určitě nákladné expedice bylo nalézt dávný zdroj obrovské síly, který se měl nacházet kdesi v severozápadní Africe. Výprava byla podle Van der Weldeho placena za soukromých peněz nejmenovaného muže z Říma, který byl velitelem a vůdcem tajného řádu ,,Via lux“ neboli cesty světla.
Výprava vyplula ze severošpanělského přístavu Viga a po klidné plavbě se 13.7.1819 vylodila v přístavu Freetown a území dnešní Sierra Leone. Dále autor popisuje cestu pobřežními topickými pralesy a přes vysoké hory. Expedici pronásledovalo extrémní počasí a řada tropických chorob v Evropě v té době neznámých. Po zdolání hor zůstal zdravý jen velitel Roland von Stoler. ,,Všem přeživším členům podal záhadné bílé krystali , načeš došlo k úplnému uzdravení každého včetně mne.“ Tady jsem ocitoval doslova jednu větu z textu. Co to asi dal svým mužům za lék ten Roland von Stoler, že se všichni uzdravili?
Nevím a autor popisu cesty to asi taky nevěděl. Dál postupovali pralesy až do povodí řeky Niger. Jejíž tok pak sledovali východním směrem. Poté co došli na území kmene Gordo nařídil velitel opustit tok řeky a vyrazit do polopouště směrem na sever. V té době začal von Stoler svojí trasu stanovovat s pomocí zařízení , kterému říkal sluneční oriciklón. Byla to dřevěná deska s celou řadou pevných skel. Der Welde dál píše, že se ptal na původ oriciklónu a bylo mu řečeno, že se jedná o vynález alchymistů Rudolfa II přesněji Johna Dee a Edwarda Kellyho, kteří postup jeho výroby našli ve starých spisech Solona.
Alexa přerušila můj výklad slovy: ,,Proč to tu vůbec je? Vždyť zvláštní vyprávění nemělo na první pohled nic společného s miléniovým démonem v dívčím těle.“
Rychle jsem přečetl pokračování. Kde autor popsal cestu pouští k oáze Búnay a pak další putování na sever. Alexa najednou otevřela svůj notebook a začala bušit do klávesnice jako o závod. Po chvilce vítězoslavně řekla: ,,To snad není možné!“ Otočila obrazovku ke mně a já uviděl, že prodloužená přímka na trase Brno, Bled , Arezzo , Bosova jen těsně míjela oázu Búnay. Záhadný Roland von Stoler vedl své muže kamsi do pouště ke zdroji obrovské síly v samém srdci Sahary. Vcelku snadno se mi na osu podařilo nanést vzdálenost mezi jednotlivými body projevu hrůzy tisíciletí.
Výsledek jsem ihned řekl Alexe: ,,Už vím kam asi šli. Jejich cíl byl pod pohořím Taudeni v poušti El-Kranší.“
Alexa vykulila oči a vyhrkla: ,,Jak to můžete vědět?“
Já ji v mžiku odpověděl: ,,Z porovnání vzdáleností je to jediný možný bod. Ten předchozí je tak daleko na severu, že by k němu von Stoler vyrazil z Casablanky a ten dál na jihu leží pod úrovní oázi Búnay.“
Podívala se na mapu a dodala: ,,Museli by se vracet.“
Nebylo třeba nic dodávat a já mohl pokračovat ve čtení. Jost van der Welde dále popisoval děsivé putování vyprahlou pouští , až na dohled jakéhosi kamenného masivu čnícího z nekonečného moře písku.

Tam našli nomádskou vesnici u oázy Keluy.
Jeden z účastníků expedice znal z části jejich jazyk a tak došlo k prvnímu kontaktu. Domorodci byli srdeční a pohostinní, ale jen do chvíle než zjistili cíl naší výpravy. Ten se nacházel podle von Stolerových výpočtů pouze deset mil na severovýchod od oázy.
Místní obyvatelé byli zděšeni z našich plánů a důrazně nás varovali před další cestou. Podle nich se tam kdesi v poušti nalézá místo odkud na zem přišel Guras. Nebylo nám jasné kdo to je, ale po delší debatě bylo jasné, že u nomádů se tvor jménem Guras rovná našemu Ďáblovi. Pro tyto pohanské řeči, plné bludů nebylo místo v našich hlavách. Na závěr této bezcenné debaty řekl vůdce nomádů , že kdo sestoupí do Gurasova města v proláklině chřtánu utrpení a bolesti nikdy nenajde cestu zpět.
K našemu obrovskému úžasu nomádi do rána zmizeli a mi v oáze Keluy zůstali sami. Ještě než slunce začalo pálit postavil se Roland von Stoler do čela výpravy a poslední úsek cesty byl před námi.
Z počátku jsme postupovali rychle vpřed, ale s pokračujícím časem se začala poušť zvedat zároveň se stoupající teplotou. Pískové duny, mezi nimi ostré skály a na obzoru hrozivý kamenný suk neznámé zřejmě bezejmenné hory. Asi po čtyřech hodinách zmizely písečné duny a zbyli jen rozpálené skály. Naše pouť se změnila ve skoro horolezeckou expedici. S poledním sluncem nad hlavou se nám podařilo zdolat poslední skalní převis a naším očím se otevřel nevídaný pohled.
Pod námi byla hluboká proláklina na jejímž dně stál dům nebo chrám vybudovaný z černých kamenů, které se v této oblasti nevyskytovali. Stavba na dně se zdála z našeho obrovského nadhledu malá, ale ve skutečnosti musela mít obrovské rozměry.
Roland von Stoler se k nám otočil a slavnostním hlasem řekl: ,,Tady stojíme u pupku světa. Zde všechno vzniklo. Teď si sáhneme na 9000 let starou paměť všehomíra. Můj pán a jeho řád teď zničí tu havěť, která znesvětila celou zem.“
Moc jsme mu nerozuměli, ale on už dál nic nevysvětloval a zahájil dlouhý a nebezpečný sestup do chřtánu utrpení a bolesti jak toto místo nazývali domorodci. Těsně před západem slunce se nám podařilo zdolat poslední strmý úsek a jen několik desítek metrů od nás stála ta nevídaná stavba.
Svojí velikostí předčila vše co jsem kdy viděl. Jednalo se o kruhový monolit se čtyřmi věžemi po obvodu.
Kdo tady v poušti mohl zbudovat něco, tak obrovského?
Nedalo mi to a položil jsem tuto otázku našemu vůdci.
Po kratičkém zaváhání odvětil: ,,Když se tento velechrám budoval, byli zde všude okolo zelené lesy.“
Jaká to strašlivá změna. Prolétlo mi hlavou. Pak už nebyl čas na úvahy.
I když slunce zapadlo , vyrazil Roland von Stoler do nitra černého dómu.
Do srdce stavby vedla dlouhá chodba jejíž stěny osvětlovali jen naše pochodně. Překvapilo mě, že v této obrovské skupltůře nejsou žádné místnosti jen jediná chodba.
Najednou ztratili pochodně svůj smysl, před námi byl jakýsi zdroj světla.
Tam kde chodba končila byl ovální sál fantastických rozměrů. Do výše měřil nejméně třicet metrů a jeho průměr byl určitě taky takový.
Stěny byli zdobeny nápisy podobnými hyeroglifům starých Egypťanů.
Uprostřed snové dvorany byl zdroj světla, které naplňovalo celý prostor. Bylo to kruhové jezírko velké tak pět nebo šest metrů v průměru z jehož hladiny vyřazoval narudlý svit, který všemu zde dodával krvavý nádech.

Roland von Stoler zamířil k němu , já neodolal a šel těsně za ním.
Pohled na hladinami mi vyrazil dech. Ta hladina jen kryla otvor kamsi do neznáma. To snad byl opravdu pupek světa. Rudě svítící temnota bez konce.
Z mých úst vylétla logická otázka: ,,Jak je to hluboké?
Po malé chvilce odpověděl: ,,Tahle propast nemá žádné dno. Nemá ani počátek ani konec. Nevede nikam . Ona tu ani není.“
S posledním slovem se dotkl hladiny a ta se změnila.Narudlí jas byl nahrazen modrým svitem. Z kterého vystupovalo něco jako obrovská oživlá mapa. Byl vidět pohyb mraků po obloze. Chvilku mi trvalo najít styčné body, ale já brzy rozeznal Apeninský poloostrov, Středozemní moře, pobřeží Severní Afriky a nekonečnou Saharu.
Ten pohled byl úžasný ,ale celkový dojem rušil černý bod v samém srdci pouště.
No ovšem to je místo kde se nyní nacházíme. Další podobné body se pak zobrazili v severozápadním směru v naprosto pravidelných rozestupech. Tři byli v nedozírné poušti, další pak v podhůří Velkého Atlasu, následující ve vodách středozemního moře u pobřeží Afriky, další na východním pobřeží Sardinie, předposlední pak v srdci Apenin a poslední kdesi mezi Korutany a Kraňskem.
Roland von Stoler užaslým hlasem spíš k sobě než k nám řekl: ,,Tak je to pravda. Pás našeho pána. Pramen síly nepoznané. Starší než den příchodu Onrixe a Arkany. Oni jednou odejdou, ale on tu zůstane.“
Domluvil a pohlédl na mne.
Po chvíli pokračoval tímž zasněným hlasem: ,,Tady můj synu stojíš v bodě, kde povstal náš život. Co jeden bod na této mapě , to celé milénium pozemského bytí. Více než osm tisíc let je už poutník na cestě. Pouze jednou za celý věk vezme na sebe podobu nevinné a ukáže širému světu moc svojí neomezenou.“
Z toho co říkal šla hrůza. Jeho mluva odporovala všemu co jsem znal a čemu mne učili.
Kdo je ten poutník, kdo Onrix a Arkana a hlavně co tu Roland von Stoler vlastně hledá?
Na poslední část mé otázky byť nevyřčené odpověděl slovy: ,,Teď se pokusím otevřít bránu do místa , kde naší dávní předchůdci začali počítat čas, tak jak ho známe nyní.“
Z kapsy vyndal malý váleček a stiskl ho v dlani.
Celý sál byl v okamžení plný slunečního jasu, který vycházel z plamenné čepele v ruce Rollanda von Stolera. Postavil se na okraj jezírka, jedinou ranou seknul do jeho hladiny.
Celý prostor se naplnil namodralým jasem, ten přešel v rudý svit a vše pohltil obludný černý mrak valící se z jezírka.
Roland von Stoler s obličejem staženým hrůzou uskočil a zvednul planoucí čepel nad hlavu. Jeho ten zázračný meč zachránil, ale nám ostatním nebylo pomoci. Když vše ustalo zůstal jsem sám uvězněný v písku. Dokud mi síly stačí píši své zážitky z cesty. Pokud někdo najde tuto zprávu , varujte každého před Rolandem von St….“
Tady text končil. Jen dole bylo připsáno: 13.6.1932 . Důstojník cizinecké legie Margon Fix našel tento zmatený text ve skalní rozsedlině poblíž oázy Keluy. Po návratu z hlídky byl předán veliteli pevnosti majoru Georgesovi. Odeslán 29.6.1932 kurýrní poštou do muzea města Paříže. Podpis seržant Price písař 2. praporu 3 pluku cizinecké legie.

To bylo vše co obsahovala složka označená římskou číslicí IV.
Zavládlo napjaté ticho, které přerušila Alexa následujícími slovy: ,,To je děsivé, jak nám to do sebe všechno zapadá. Musíme hned za doktorem Schmitem.“

Musel jsem nesouhlasit: ,,On tohle všechno musí vědět. Jenom nevím proč nás tu nechává takhle bádat.“
,,Tak se zeptáme.“ Ukončila diskuzi a vyrazila do kanceláře šéfa.
Vpadli jsme současně do pracovny ředitele. Seděl za stolem a studoval archiválie s pomocí čtecí lupy.
Ani nečekal co řekneme a začal sám: ,,Už máte prostudovanou složku IV?“
Oba jsme přikývli a on pokračoval: ,,Dobře. Teď se na to co víte zkuste podívat z Vašeho pohledu a pokuste se oddělit báje a skutečnost. Je to daleko těžší než tušíte. Věřte tomu , že nic není zbytečné. Každý nápad dobrý.“
Nevím jak Alexe, ale mě už to bylo jasné. Doktor Schmidt zná archiválie , ale neví jak dál. Všechny cesty , kterými šel jsou slepé. Já mám zkusit další úhel pohledu.
Jakou mám asi šanci?
Velmi malou!
Jeden pohled na Alexu mi ukázal , že také pochopila a mohli jsme se vrátit do kobky s archiváliemi a otevřít služku římská V.
Rukopis musel vzniknout ve zhruba stejném čase jako ty předchozí pod číslem IV. Jednalo se o pět listů popsaných jedno-straně.
Zápis měl formu datovaného dopisu a obsahoval jakousi zprávu.
Psán byl německy s prvky archaicky vypadající švabachu. Datum na samém vrchu první strany byl 13.2. 1821.
Oslovení bylo: ,,Velevážený pane Schwarzi.“
Po krátkém úvodu pak autor pokračuje: ,,Řád okultních studií se sídlem ve městě Bregenz mne pověřil vypracováním zprávy o činnosti Rollanda von Stolera v letech 1818-1820. Tento dopis berte za souhrn aktivit výše jmenovaného.“
Pak následoval stručný popis kde a kdy Roland von Stoler pobýval. Poměrně dost cestoval. Řím, Gradz, Pazin, Praha, hrad Houska v Čechách. To byl výčet míst, která během roku 1818 navštívil více než jednou. Rok 1819 toto cestování omezil na města Pazin a Gradz ale jen do chvíle než odjel do Viga.
Autor textu zjistil o von Stolerově výpravě jen několik zajímavostí. Zúčastnilo se jí 28 mužů . Hlavně z Itálie. Jednalo se o podnik neobyčejně nákladný, ale financování viditelně nečinilo žádné potíže. Den před odjezdem pak sám velitel výpravy vedl dlouhý rozhovor s iberijským velmistrem tajemného řádu ,Via lux.“
Autor pak dále popisuje svojí cestu po stopách expedice. Ve Frettovnu se vylodil 30.7.1819. Pak sledoval von Stolerovi stopy až do oázy Búnay, kde se setkal s nomády, kteří přišli ze Severu. Od nich se dozvěděl, kde je hledaný nyní. Byl u oázy Keluy, ale podle vyprávění domorodců chtěl sestoupit do Gurasova Města na dně chřtánu utrpení a bolesti a tím pádem je určitě už mrtví.
Po celodenní námaze se autorovi podařilo nalézt průvodce na cestu do oázy Keluy. Tam pak našel veškeré vybavení členů von Stolerovi výpravy. Na Sever pak odcházeli stopy jediného velblouda. Pokusil se dojít až k místu Gurasova města, ale průvodce zachvátila taková hrůza, že se musel vrátit.
Zde je třeba kousek textu ocitovat doslova jen s úpravou archaismů: ,,Je zvláštní, že posvátná hrůza mých domorodých přátel měla reálný základ. Z pouště v místech, kde se měla nacházet proláklina se chřtánem bolesti a utrpení vycházel po tři noci hrozivý načervenalý svit nevysvětlitelného původu. Něco tam musí být, ale není síla, která by mé průvodce přinutila k cestě v daném směru.“

Autor dál píše, že v danou chvíli považoval svoji misi za uzavřenou. Z celé výpravy přežil jen jeden muž. I kdyby se jednalo o Rollanda von Stolera , směr kterým z oázy odjel mu nedával šanci na přežití. Na sever se táhla jen nekonečná Sahara. Dále pak je popis návratu do Evropy a úžas autora , když zjistil že Roland von Stoler se v březnu 1820 objevil v Římě.
Nikoho dalšího z celé expedice už nikdo nikdy neviděl. Dvacet-sedm mužů zmizelo bez jediné stopy kdesi v saharském písku.
Popis druhého pololetí roku 1820 se soustředí na popis cest mezi Gradzem , Římem a Pazinem. Poslední dva měsíce tohoto roku prožil Roland von Stoler v Čechách. Z části v Praze. Zbytek času pak jezdil po okolí. Znovu Houska , dále pak Jindřichův Hradec, Český Krumlov, Budyně a několik dalších míst. Po několika uctivých větách na závěr následoval podpis.
Bartolomeo Serdi.
Alexa po chvíli vyslovila několik důležitých otázek.
Kdo byl ten Bartolomeo Serdi?
Kdo pak asi byl velevážený pan Schwarz?
Co asi dělal řád okultních studií z Bregenz?
A proč nasadil Serdiho na sledování Rolanda von Stolera?
Tolik otázek, ale kde hledat odpovědi.
Zkusíme to v Alexině notebooku s použitím internetu.
Zadali jsme jméno Bartolomeo Serdi.
Na obrazovce se objevil odkaz na článek v italském časopise Forza z roku 1998.
Podle celkového vyznění musí to periodikum šířit krajně levicové názory. Serdi je popisován jako revolucionář , dobrodruh a cestovatel, který všude bojoval proti společenským nešvarům.
Samé zbytečnosti, až na jedinou věc. Bartolomeo podle autora zemřel 14.2.1821 ve věku 38 let. Zavražděn reakčními kruhy Vatikánu kvůli tajné zprávě o jejich intrikách. Jediný den poté co odeslal panu Schwarzovi popis činnosti Rolanda von Stolera za uplynulé dva roky.
To asi nebude náhoda. Vždyť přece stopy kolem Rolanda ukazovali na tajemný řad ,,Via lux.“ Třeba se autor článku v časopise Forza z roku 1998 nevědomky přiblížil k pravdě daleko víc, než sám tušil.
Alexa zaraženě zadala nové heslo do vyhledávače. Jméno:,,Schwarz.“ Po chvíli stovky lépe řečeno , tisíce odkazů k němu. Byla by to práce na celé roky. Zkusila to jinak.
Napsala: ,,Řád vědeckých studií.“
Pod tímto nadpisem bylo napsáno: ,,Řád vědeckých studií vznikl ze řádu okultních studií v první polovině dvacátého století. Nadace řádu pečuje o kulturní obnovu v duchovní oblasti. V čele nadace stojí doktor Johan Schwarz. Sídlo nadace město Bregenz.“
To je stopa jako hrom. Odkaz byl sice starý několik let, ale i tak byl pozoruhodný. Zvlášť důležité bylo to, že řád přečkal všechny zvraty od 19. století do dnešních dnů a zřejmě stále vykonává nějakou činnost. A pak ta shoda jména. Nadaci nyní vede muž jménem Johan Schwarz, jeho jmenovec možná dokonce pokrevní příbuzný , pověřil v letech 1818-1820 Bartolomea Serdiho sledováním Rolanda von Stolera.
Alexa naťukala další dvě slova: ,,Via lux.“
Odezva okamžitá a dost podobná tomu co se stalo po zadání jména Schwarz. Desítky až stovky odkazů. Zahrnovali celou škálu variant od okultních přes náboženské až po obchodní.

Nás zajímali hlavně ty prvně jmenované. Vypadalo to, že řád ani oficiálně neexistuje nebo o svojí prezentaci nestojí. O co bylo méně seriozních zpráv o to bylo více spekulací a fantastických teoriích. Všechny se snažili objasnit vznik a hlavně poslání řádu. Autoři, kteří zůstali při zemi debatovali založení řádu do časů první křížové výpravy , ti co uměli popustit uzdu fantazie se dostali do starého Egypta a jeden neváhal řad založit na širých pláních dávné Atlantidy. V poslání se vesměs shodovali. Řád se snaží o ovládnutí Světa úzkou skupinou lidí, kteří se schovávají za kulisami katolické církve.
Odkazy byli plné spekulací, kdo a kdy pro tuto temnou sílu pracoval, ale byli to jen žvásty. Alexa povzdechla a neplodnou práci ukončila slovy: ,,To snad ani nemá cenu všechno číst. Jsou to jen bláboly.“
Já přikývnul a ona zavřela svůj notebook. Složila prostudované archiválie a na uvolněné místo položila šest listů složky římská VI.
Dokument pocházel z roku 1906 , byl psán jedno-straně německy a bez jakékoliv ozdobné úpravy. Prostě seriózní vědecký spis co do formy, ale né obsahu. Po malé chvíli mi bylo jasné, že se jedná o zápisky z přednášky profesora historie Berlínské univerzity Petera Rotha, kterou přednesl 31.7.1906 při výročním zasedání společnosti ,,Hlas germánské krve.“
Na hradě Střekov u města Ústí nad Labem. Ten název společnosti působí z dnešního pohledu směšně, ale raději se nesmějte.
Cesta od takových organizací k pecím Osvětimi je více než zřejmá. Ale zpět k tomu co hlásal ctihodný profesor Roth svým natěšeným posluchačům.
Úvod byl přímo prosycen velkoněmeckým šovinismem. K německému císařství se prostě musí připojit Rakousko, Čechy, Morava, Dánsko, Norsko, Nizozemí a severní Itálie. To ale jen jako první krok. Následovat pak bude ruské Polsko, Pobaltí a celá Ukrajina s poloostrovem Krym, nic menšího by profesora Rotha neuspokojilo.
Tento kontinentální gigant, hravě potlačí mocenské ambice ostatních velmocí a hospodářsky ovládne zbytek Evropy i Světa.
Pak asi následoval hromový potlesk auditoria, ale přednášející pokračoval líčením jaké je třeba použít nástroje ke splnění tohoto nemalého cíle. Kromě zbraní klasických musí germánský velkonárod nasadit i zbraně ukryté v jeho nitru.
Ty jsou velice mocné. Síla Germánského kmene je dána jeho starobylostí.
To co bylo dál, mi vzalo úplně dech a musím proto citovat do slova: ..Důvěrník velmistra řádu ,,Via lux“ vážení Roland von Stoler mi minulý týden popsal svojí cestu do samého nitra Sahary, kde objevil místo odkud vyšel germánský kmen. Jednalo se o jakousi obří svatyni, kde se před devíti tisíci lety spojili síly nebe a země s cílem stvoření nadčlověka. Daleko dříve než byla planeta zaneřáděna Onrixem a Arkanou s jejich atlantskou civilizací.
Nadčlověk byl zahnán do odlehlých oblastí, ale tam přežil a čeká na svůj návrat. Je třeba tyto zbytky vypátrat a usilovným šlechtěním obnovit sílu nadčlověka. To je ale úkol pro další generace. My musíme najít Saharský velechrám , ovládnout jeho sílu a využít ji k poražení podlidí.“
Konec citátu. Zbytek textu byl , už zase jen obecným apelem na podporu mládeže a potlačování vlivu negermánského obyvatelstva.
Alexa koukala jako kdyby právě viděla ducha, ale po chvilce řekla: ,,V jakém roce psal Bartolomeo Serdi tu svojí zprávu?“
,,1821!“ Byla má odpověď a ona dodala: ,,To mi řekni , jako mohl Roland o své cestě vykládat profesoru Rothovi v srpnu 1906?“

Položila otázku, ale já neznal odpověď. Mezi událostmi uběhlo osmdesát-pět let. Roland by na Saharu v roce 1821 musel jet jako malé dítě, aby o tom mohl referovat o 85 let později.
To je , ale totální hloupost. Že by šlo o úžasnou shodu jmen i událostí. To také není možné. Kde je tedy pravda?
Co je skutečné a co je fikce?
Už mi bylo jasné , proč se doktor Schmidt nemohl pohnout a přenechal bádání na Alexu a na mě.
Alexa po dlouhé době řekla: ,,Raději už dneska skončíme a ráno budeme pokračovat s čistou hlavou.“
To co řekla mělo logiku a já souhlasil.
Cesta výtahem, pozdní večeře a klidný spánek to byla má představa.
Výtah mne odvezl, jídlo bylo rychle ,ale klidný spánek se nekonal. Celý mysl byla přeplněna tím co se nalézalo v kobce 1.
Běs ukrytý v dívce nevinné se prolínal s mužem, který nesl jméno Roland von Stoler.
Jakoby jsem se účastnil boje Arkany a Onrixe s temnotou. Ráno pak bylo vysvobozením a pokračování v práci mi pomohlo zahnat noční můry.
Prozkoumané archiválie byli uklizeny a jejich místo zaujala složka označená číslem VII.
Opět se jednalo o zápis z nějaké porady. Bylo to celkem šest oboustranně popsaných listů. Text byl německý. Styl písma odpovídal dvacátým až třicátým letům minulého století.
Úprava dokonalá ,ale stroze německá.
V záhlaví byl datum 8.4.1927. Pod ním pak prezenční listina. Bylo zde 12 jmen.
Jako předsedající a zároveň zapisovatele byl uveden Ditr Eckard.
To jméno mi nic neříkalo, ale další muži pod ním byli známější. Rudolf Hess, Alfred Rosenberg a Hans Frank byli budoucí prominenti Hitlerova režimu. Pod nimi byl napsán Karl Haushofer a jeho syn Albrecht , oba přátelé Rudolfa Hesse, ale ani jeden z nich nebyl nakloněn Adolfu Hitlerovi a Albrecht svůj odpor k němu v roce 1945 zaplatil životem.
Další čtyři muži mi nebyli známí, ale předposlední na seznamu byl baron von Sebottendorf, známý okultista ,který se původně jmenoval Laver. Poslední jméno mi vyrazilo dech. Na dvanáctém řádku se vyjímal náš starý známý Roland von Stoler. Alexa byla tak překvapená, že chvíli jen lapala po dechu neschopna slova.
Já se rychle oklepal a pokračoval ve studiu dokumentu.
Teď už víme kdo a kdy se sešel, ale co to bylo za spolek?
Odpověď byla na dosah.
Další řádek zněl: ,,Zápis z porady zasvěcených společnosti Thule!“
Alexa na nic nečekal a do internetového vyhledávače zadala název společnosti a po pár vteřinách začala číst: ,,Thule celým názvem Thulegesellschaft je duchovní společnost vzniklá ve 20. letech 20.století v Německu. Svůj název odvodila z latinského Ultima Thule - mystického pozemského ráje. Od samého počátku byla zdrojem nejreakčnějších rasistických názorů a centrem odpůrců demokracie v Německu.“
To teda docela sedí v radě zasvěcených seděli v roce 1927 tři pozdější váleční zločinci odsouzení v Norimberském procesu, ale zpět k zápisu.
Na začátku měl referát Karl Haushofer, mluvil o výpravě do Tibetu, která se pokoušela najít stopy původních Germánů. Podle Haushoferova názoru stáli tito pragermáni za vznikem Egyptské civilizace a určitě lze jejich vliv najít i v pradávné civilizaci dávných Atlanťanů.

Zde vstoupil do debaty Roland von Stoler s následující replikou: ,,Drahý Hushofere, hluboce se mýlíte.Naše germánské kořeny sahají nejméně dva tisíce let před čas Atlantidy.
Její pozvednutí vedlo jen k úpadku a zastavilo nás na cestě k světovládě na 7000 let.“ Haushofer názory Rolanda von Stolera odmítl jako příliš radikální , ale společně s ostatními členy rady souhlasil s uvolněním potřebné částky na další výzkum.
Roland von Stoler byl radou vyslán na půlroční pobyt do Tibetu s cílem získat důvěru mnichů tamních klášterů.
Dál už v textu nebylo nic co by se byť jen okrajově týkalo našeho pátrání.
Konečně Alexa pobrala dech a řekla: ,,Musíme v první řadě něco zjistit o tom Rollandovi.
Je mimo chápání , že si v roce 1821 vyrazí na Saharu v roce 1906 o tom referuje v Ústí a v roce 1927 se objeví na poradě zasvěcených spolku Thule a mele tam pořád to samé.“
Musel jsem jí odporovat. ,,Alexo on sice káže pořád to samé, ale má to reálný základ. Ten chrám na Sahaře existoval , to potvrdil i Jost van der Welde ve složce číslo IV. Jenom nevím proč tento fakt prezentoval mezi německými nacionalisty. Co tím , sledoval, že minimálně dvakrát spojil místo kde se na zem dostalo zlo s místem kde povstal germánský živel.“
Alexa zamyšleně odvětila: ,,Možná jen sháněl spojence k znovuzískání toho pupku Světa. Z toho co zatím víme , tak mu vůbec nešlo o germánské báje, ale spíš o ovládnutí lidí a zničení odkazu Onrixe a Arkany.“
,,Ale kdo to vlastně je Onrix a Arkana!“ Skočil jsem jí netrpělivě do řeči.
Poté Diskuzi ukončila slovy: ,,Ti dva asi založili Atlantskou civilizaci a tím vlastně vše co dnes vidíme kolem sebe.“
Mohla mít pravdu , třeba řád ,,Via lux“ opravdu usiluje o změnu daného stavu, ale to nevysvětluje věkovitost Rolanda von Stolera.
Složila probádané spisy a na pracovní desku stolu rozložila dokumenty označené číslicí VIII. Bylo jich opravdu hodně.
Podle říšské orlice skoro na každém listu papíru bylo poznat, že pochází z let 1933 – 1945. Asi nestarší dokument byl z roku 1934.Byla to zpráva pro úřad vůdcova zástupce Rudolfa Hesse o návratu expedice z Tibetu.
Autor v ní psal o tom , že expedice našla v klášteře pod horou Orojo prastaré texty navazující na spis Vimaanika Shaastra , popisující detailně konstrukci létacích strojů zvaných ,,Vinany.“ Tyto stroje podle autora byli schopné letů na měsíc. Všechna technická data byli předána říšskému vedoucímu SS.
Největší překvapení ukrýval samý závěr zprávy.
Na posledním řádku se autor podepsal: Roland von Stoler.
Alexa po chvíli řekla: ,,Že by němci měli opravdu létající talíře?“
Klidně to, tak mohlo být. Byl mi znám model jednoho z indických vinanů a ten byl velmi podobný tomu co si člověk pod pojmem létající talíř představuje. Navíc je jisté, že by člověk Himlerových schopností dokázal od roku 1934 do roku 1945 vytěžit z technických údajů nalezených von Stolerem pod horou Orojo maximum.
No uvidíme dál .
Další z archů byl rozkaz předaný jakému si Theo von Schulemburgovi na základě kterého byl převelen pod generála SS Rolanda von Stolera. Úkol byl specifikován jen velmi rámcově. Tajný úkol říšského významu v prostoru župy Sudety. Datum 24.4. 1942.
Podpis profesor Gebhard.

Mé společnici to jméno nic neříkalo, ale já byl s jeho minulostí dobře obeznámen. Profesor byl něco jako zlé svědomí říšského vedoucího SS Himlera. Byl důvěrníkem a našeptávačem svého pána. Měl absolutní důvěru a od svého šéfa dostával ty nejdelikátnější úkoly. Pokud by Himler spolupracoval s von Stolerem byl by zlotřilý profesor nejlepším styčným důstojníkem. V několika větách se mi podařilo vylíčit profesora v plné kráse i mé spolupracovnici a mohli jsme pokračovat s dalším dokumentem , byla to objednávka vystavená úřadem profesora Gebharta. Adresát byla firma Bayerniche-motor-werke. SS zastoupena profesorem Gebhartem si od bavorské továrny objednala dva speciální nízko-otáčkové motory o objemu 28 litrů. Místo dodání: nákladní nádraží Teplice.
Kontaktní osoba generál SS Roland von Stoler.
Podpis a razítko.
To bylo vše. Oba dva doklady ukazovali,že náš muž v době války žil a pracoval na území severozápadních Čech,ale co tam dělal se nedá zjistit. Ke splnění svého úkolu dostal k ruce důstojníka a dva obří lodní motory. Z těchto informací se nadá nic ani vydedukovat, natož pak prokázat. Budeme muset pokračovat!
Alexa otevřela poslední složku. Byla velmi rozsáhlá. V první části byl nákres nějakého bunkru.
Velitelem podepsaným na plánu byl tajemný a bájemi opředený SS Gruppenführer Hans Kamler.
Tento důstojník pracoval na vývoji raket, proudových letadel a řadě dalších tajných projektů. V roce 1945 záhadně zmizel kdesi na území protektorátu Čechy a Morava a nikdo ho už více nespatřil. Jako vědecký poradce byl na plánu podepsán Roland von Stoler. Plány zachycovali obrovský betonový bunkr. Jehož centrální místnost byla navíc vyložena žulovými bloky. Z tohoto sálu se konaly vrtné práce do podloží. Doslova šokující byl systém bezpečnostních dveří a přepážek. Vyjít z centrálního sálu na povrch muselo trvat celé hodiny. Co se snažili uprostřed hory navrtat nevíme.
Kde tato podzemní citadela stála a zda byla vůbec postavena také nevíme.
,,To nám moc nepomůže.“ Řekla Alexa.
Najednou mi něco padlo do oka. Před mnoha lety, kdosi psal na papír položený na přední stranu plánů. Jak tlačil na pero protlačil část textu i další list. Stačilo přitáhnou čtecí lupu a podařilo se mi rozluštit jedno slovo. Fürstenstein. To jméno mi něco říkalo.
Jednalo se o zámek, který se nalézal v bývalém východním Prusku v místě zvaném Soví hory.
Jen jsem si nebyl jistý zda to území dnes náleží Polsku nebo Rusku.
Alexa vyslechla to co mi bylo známo o Fürsteinsteinu, uklidila poslední složku a řekla: ,,Tak a co budeme dělat teď?“
Jednoduchá otázka, ale složitá odpověď. Archiv skrýval vše co se podařilo za léta sesbírat na téma poutník zla. Nebyli to důkazy v pravém smyslu slova, ale jen indicie. Ale bylo z nich možno vycházet.
Podle toho co zde bylo popsáno , dalo se usuzovat , že před devíti tisíci lety byla uvolněna síla přímo nadpozemská v jakési záhadné svatyni v srdci Sahary. Vždy po jednom miléniu se ta moc projeví na dalším místě, kde vše zničí. Bere na sebe podobu nedospělé dívky, která asi nebudí tolik pozornosti.
Sice to zní jako blábol , ale máme potvrzené její působení u jezera Bled , zkázu města Arezzo v Apeninách a pád Helionisu v podhůří Saharského Atlasu.

Tyto katastrofy potvrzují zlomky kroniky mnicha Araguse a listů dcery pekla v případě událostí na území dnešního Slovinska, složka římská I v kauze zničeného italského města Arezzo a složky číslo II popisující výpravu mnichů k ruinám města Helionis v Severní Africe. Když člověk popustí uzdu fantazie, může té síle zla přičíst na vrub i zkázu pro nás bezejmenného ostrova u přístavu Bone na území dnešního Alžírska, které je doloženo zprávou kapitána lodě, který se v těch místech dostal do obtíži jak popisuje složka III.
Tady se ale jedná o čirou spekulaci.
Složky IV až VIII se zabývají objevitelem svatyně, kde mělo vše započnout , Rolandem von Stolerem. Tento vyvolávač zla vynikal neuvěřitelnou dlouhověkostí a zdá se , že se snaží síly zla ovládnout ve svůj prospěch. První zpráva o tomto muži je z roku 1819 a poslední pak z roku 1944.
Má spolupracovnice pozorně vyslechla co si o celé záležitosti myslím a po chvíli řekla: ,,Chápu že se nedochoval žádný doklad o tom co ta poutnice dělala při prvních třech miléniových návštěvách. Lidé ještě neměli písmo a pouštní písek zavál všechny stopy. Ale není mi jasné , že tu nic není o té šesté návštěvě někde na Sardinii. Muselo se tam něco stát roku 993 před Kristem, ale tady o tom není ani čárka.“
To bylo opravdu divné. Rok 997 před Kristem byl sice velice vzdálený, ale nějaký ohlas na větší tragédii by měl být k nalezení.
Dostal jsem nápad: ,,Zaletíme tam a uděláme terénní výzkum.“
Alexa se smíchem odvětila: ,Tak pojď hned, chci vidět jak poletíš ze schodů.“
To co zaznělo nevyvolávalo přílišný optimismus, ale proč to nezkusit.
Výtah , chodba , kancelář.
Doktor Schmit nás pozorně vyslechl a po krátké úvaze spustil: ,,Nikam nepoletíte.“
A je to tady ,Alexa měla pravdu, ale on pokračoval: ,,Pojedete po vlastní ose a pak trajektem. Půjčím Vám svůj obytný automobil a archiv proplatí benzín a přepravu přes moře. Na hotel a diety ale musíte zapomenout.“
Popravdě řečeno mi to vůbec nevadilo. Bylo to možná, tak lepší. Budeme moci spát, kde nás napadne.
Ale co na to asi řekne Alexa?
K mému úžasu docela nadšeně souhlasila. Asi si myslí, že jede na dovolenou. No, bude zklamaná. Odpoledne bylo ve znamení balení a příprav na odjezd. Před zavírací hodinou supermarketu , který stál tři bloky od archivů jsem nakoupil hromadu konzerv, tak zhruba na měsíc a ulehl s klidným svědomím, že je vše připraveno.
Ráno po osmé se objevila v mé poustevně Alexa a bez pozdravu spustila: ,,Včera se mi podařilo zamluvit místo na trajektu z Neapole do Caliari. Na průzkum ostrova nám bude muset stačit pět dní. Bude to dost?“
Bez Váhání jsem odpověděl: ,,Myslím si , že určitě!“
Spokojeně přikývla a vyběhla do chodby .Já popadl svá zavazadla a běžel za ní. Ve vstupní hale popadla jeden velký kufr, spolu s notebookem a vyšla před budovu. Tam už čekal doktor Schmit. Stál u moc pěkného obytného automobilu značky Ford.
Alexe podal obálku se slovy: ,,Peníze na cestu. Trajekt uhradíme převodem. Na všechny výdaje musíte mít doklad. Zprávy podávejte denně přes internet!“
Pak mi podal doklady a klíče k autu.
Povzdechl si a smutně dodal:,, Je tři roky staré , tak ho šetři.“

Poslední pozdrav a jedeme Z Ljublany na italskou hranici.
Trajekt odplouval až za dvacet dva hodin , ale nechci nic riskovat a po trase Terst, Benátky , Ferrara, Boloňa a Firenze uháníme k Římu.
Osud nám postavil do cesty Arezzo, ale teď nezastavíme a po jedenácti hodinách jízdy v půl osmé večer míjíme věčné město. Zde převzala řízení Alexa a krátce před půlnocí stojíme u nákladního prostoru Neapolského trajektového přístavu.
Zbyl nám čas i na krátký spánek.
Interiér vozu byl dělán pro kompletní rodinu dvou dospělých a dvou dětí. Tak nebyl problém kdo, kde bude nocovat. Alexa se uvelebila na manželském lůžku, já pak na větší z postelí pro děti. V pět hodin můj spánek ukončil budík mé spolucestující. Nalodění proběhlo hladce, plavba i vylodění též.
Jakmile zůstal Caliarský přístav za našimi zády , začal se nám odměřovat vyměřený čas pěti dní. Rychle na sever po úzkých silnicích v horském terénu do města Sintscola ,kde ležel onen hypotetický bod na ose Sahara , Arezzo , Bled , Brno.
Samotné město bylo starobylé s rybářským přístavem, ale nebylo zde nic co by ukazovalo jakým směrem se máme ubírat. Po odpočinku Alexa zvětšila mapy okolí z internetu a já se do nich pokusil nanést předpokládané místo, kde se měla síla projevit. Ať už se člověk snaží sebevíc , je nemožné tak záhadné místo přesně lokalizovat. Nakonec mi zbyl kruh o poloměru tří kilometrů severně od města. V samém středu kruhu bylo městečko Cita san Angelo.
Město svatého anděla. Ráno tam zahájíme pátrání.
Tak dlouho mi ranní sluníčko svítilo do očí , až mi nezbylo nic jiného než vstát. Alexa byla pryč, přišla po půl deváté a mokré vlasy prozradili , že podlehla volání moře.
V půl desáté krátce po snídaní jsme vyrazili. Asi po půl hodině jízdy horským terénem nás uvítala tabule Cita san Angelo.
Toto sídlo bylo doslova vtisknuto do úbočí kamenné hory. Domy stáli na terasách a celkový dojem byl velkolepý. Tak jak na mě kladně působila architektura, tak mě deprimoval postoj místních obyvatel. Ti nebyli zvědavý na turisty. Chtěli mít svůj klid a mi byli vetřelci. Staré ženy v černém vypadali jakoby by vypadli z mafiánského filmu, muži ve tmavých kalhotách a bílých košilích seděli u kavárny a jejich hlasy ztichly jakmile nás zahlédli.
Co jim vlastně budeme povídat?
Když řekneme , že hledáme stopy po démonovi, který zde řádil před třemi tisíci lety v podobě mladé ženy, zavolají v lepším případě doktora a v horším Carabinieri.
Pomalu jsme procházeli úzkými uličkami tohoto nepřátelského místa se zbožným jménem, když nás na jednom z domů u náměstí uhodila do očí úplně nová tabulka stranou od dveří.
Stálo na ní v angličtině a italštině: ,,Toto muzeum bylo postaveno s pomocí fondů evropské unie.“
Nad tímto sdělením vysela stará zašlá tabulka s italským textem ,,Regionální muzeum.“
Alexa vzala za kliku dveří a ty s táhlým vrzáním povolili. Dýchl na nás závan starého domu. Dalo by se říct s trochou nadsázky, že zrovna takhle voní dějiny. Ve vstupním prostoru se nalézala prosklená kukaň s nápisem pokladna. Nikdo v ní ale neseděl. Naše kroky vedli do prvního výstavního sálu,. Uprostřed byl nádherný model města , velký tak 5 x 5 m.
Teprve teď bylo jasně vidět , jak se Cita san Angelo přitulila k hoře, kde stála. Po stěnách vyseli obrazy s regionálními motivy odhadem ze 17 – 19 století. Historická hodnota těchto děl byla, ale nepatrná. Najednou proti nám vyšel asi čtyřicetiletý muž. Po oboustranných pozdravech vyslechl mojí kostrbatou omluvu, že se mu tu takhle rozhlížíme.

Když pochopil, že nejsme lupiči ,ale turisti usmál se a řekl: ,,Já se jmenuji Fauto de Meglio pro přátelé jen Fausto a vítám Vás v našem muzeu.“
Byl úplně jiný než ostatní nerudní obyvatelé městečka a tak se dalo předpokládat, že by nám snad mohl alespoň trochu pomoci.
Nebylo se třeba ani ptát, začal sám. „Omluvte to přijetí, ale sem skoro nikdo nechodí.Místní muzeum nezajímá a turisté se k nám zrovna nehrnou“.
Nedalo mi to a položil jsem mu důležitou otázku:“Tak proč Unie financovala opravu muzea kam nikdo nechodí?“
Hlasitě se zasmál a odvětil:“Regionální úřady potřebovaly vyčerpat podpůrný fond a oprava muzea nedělala úředníkům v Bruselu žádný problém.“
Po chvíli Fausto pokračoval:“ No, pokud máte zájem, rád vás provedu“.
Začal místností ze které vyšel. Popisoval dějiny tohoto místa ve středověku. Pak byla zmínka o řemeslnické historii regionu.Další expozice popisovala etapu vzniku moderního italského státu a předposlední sál se věnoval odboji proti Musoliniho fašistickému režimu. Pátá a zároveň poslední místnost byla ta s modelem. Zde byl náš průvodce ve svém živlu a po dobu patnácti minut popisoval ten nádherný model do nejmenšího detailu. Na samý závěr s hranou skromností dodal, že autorem exponátu je jeho otec.
Výklad to byl pěkný, ale něco mi nehrálo. Než jsem stihl vyslovit co, zeptala se Alexa:,,Fausto, z toho muzea a Vašeho výkladu to vypadá jako by město mělo dějiny až někdy od 13 nebo 14 století, ale to neodpovídá stavebnímu řešení. Co bylo před tím?“
Bylo vidět, že tahle otázka nebyla vítána a výřečný Sardiňan neví co říci.
Po chvíli odpověděl otázkou:“ Jak dalekou historii máte na mysli?“
Tentokrát jsem odpověděl já.,,Tak tři tisíce let zpátky“.
Kdyby do budovy uhodil blesk, tak by nebyl Fausto víc překvapen.
Vykulil oči a stísněným hlasem vyslovil úplně nelogickou otázku:,,Jak o tom můžete vědět?“ Nebylo zbytí a já musel jako první vyložit karty na stůl. Vyprávění trvalo skoro hodinu. Začalo na Bledu a přes Arezzo jsem se dostal až sem do Cita san Angelo.
To co zaznělo ho uklidnilo alespoň do jisté míry a po dlouhém rozvažování řekl.,,Takže vy zde hledáte jen potvrzení té zdánlivě šílené teorie?“
Po našem přikývnutí pokračoval.,,Když vám pomůžu, slíbíte mi, že odejdete a nebudete rušit klid tohoto místa?“
Opět dvojité přikývnutí.
Teď se Fausto rozhlédl okolo sebe a tichým hlasem začal vyprávět to, co mělo pro všechny cizince zůstat navždy utajeno.,,Místo kde dnes stojí naše město bylo obydlené od pradávna. Naši předci nebudovali terasy na kterých stavíme své domy dnes, ale žili uvnitř hory . Nejstarší osídlení je zhruba z roku 4 200 před Kristem. V této epoše musela být tato oblast důležitým zázemím obchodní osady na břehu moře. Při nebezpečí se všichni obyvatelé stahovali do horské pevnosti uvnitř skály, která podle jejich milného názoru byla nedobytná. Celý kraj vzkvétal a skalní citadelu obývalo asi 500 až 1 000 obyvatel.“
Nedalo mi to a využil jsem chvilky, kdy se Fausto nadechl k položení zásadní otázky:,,Jak to všechno tak přesně můžete vědět?“

Neurazil se a rychle odpověděl:,,Ti sklaní lidé vše důležité zaznamenávali do vápencových stěn svých obydlí, ale zpět k těm hrozným událostem. Kolem roku 2 000 před naším letopočtem rozkvět, který trval více než 1000 let ze dne na den skončil Za zkázou stál tvor zvaný Anabaka. Zčista jasna se objevil a svojí činností vyvolal krveprolití kolosálních rozměrů. Okolní obyvatelé v hrůze před Anabakou zavalili vstup do města v hoře a to zůstalo 2 800 let zapomenuto. Teprve v 19 století naši předci náhodou objevili vchod do podzemí. Zde našli rytiny na zdech a velké množství lidských koster. Bylo na nich patrné jak muselo být hrozné umírání všech, kdo zůstali ve skále. Naši předci měli strach, aby se za našeho města nestalo poutní místo vyznavačů kultů zla a tak vše zůstalo utajeno“:
Úžasné, teď mi bylo jasné, proč nám chybělo jedno vtělení démona ze srdce Sahary.
Tito lidé ho utajili a vše co v dávném ztraceném městě našli, nechali na svém místě.
Byli vlastně velice moudří, ale já to chci vidět.
Poznal na co s Alexou myslíme a řekl:,,Vy určitě chcete vidět podzemí na vlastní oči!“ Nečekal na odpověď odběhl a s velkým rachotem uzamkl vstupní dveře do muzea. Pak se vrátil k nám a mávnutím ruky nás vyzval k následování. Sešel kamsi do sklepa, kde z police vyndal tři baterky. Odsunul jakýsi stojan za kterým byly železem pobité staré dveře.
Jediným trhnutím je otevřel. V tu chvíli na nás dýchl chlad podzemí.
Vstoupil se slovy.,,Naši předci nad místem vstupu do starého města vybudovali muzeum, aby bylo to místo bezpečně zajištěno. Teď už je to vcelku jedno. Jste po mnoha letech první, kdo půjde dolů. Já sám tam byl zatím jen dvakrát. Naposledy před devíti lety.“
Vstoupil a mi těsně za ním. Asi čtyři nebo pět metrů byla chodba vyzděná z lomového kamene. Pak plynule přešla ve vápencový masív. Po chvíli se rozšířila a mi ve svitu baterie viděli první jeskyni. Stěny byly pokryty vyrytými dokonale zachovalými obrazy.
No ovšem.
To je živá kronika.
Museli to být potomci Féničanů.
Díky vrozenému obchodnímu talentu vybudovali něco tak velkolepého.
Fausto nás mlčky vedl dál. Druhý, třetí, čtvrtý sál. Po chvíli už nepočítám. Jen sleduji stále se zdokonalující práce na stěnách. Je patrné, že byli živi nejen obchodem ale i zemědělstvím a řemesly.
Další sál zdobil asi tři metry vysoký dřevěný kříž.
Náš průvodce na něj ukázal a řekl.,,Zde moji předci pochovali do jakési sklaní průrvy všechny ostatky co zde našli!“
Po krátkém pietním tichu dodal stísněným hlasem:,,Tady je chodba, kde zaznamenali svůj zánik.“
Ještě chvilku byly rytiny dokonalé, pak se vše změnilo. Zvrat byl u jednoho reliéfu ženy, možná dívky, pod kterou byl vyryt nápis Anabaka v řečtině. Byla znázorněna menší než dospělí lidé.
Mohl to být předobraz dívky od jezera Bled.
Asi ano, ale pojďte dál.
Bylo vidět, že autor reliéfů pospíchal. Chtěl něco velmi rychle zaznamenat, tak se nezdržoval detaily. Přes tento handicap, obrazy zachycují úděsné scény.
Vraždy, loupení, boje. Pak autor vykreslil zavalení vstupu a na konec smrt.
Poslední obrazy už nejsou ve výši očí, ale u samotné země.

Fausto k tomu řekl:,,Už byl asi vysílen a tak to ryl v leže na zemi.“
Ticho lépe řečeno, hrobové ticho, naplnilo tuto skalní svatyni. Po zamyšlené chvíli rozjímání vedly naše kroky k východu. Zůstala za námi spletitá síť jeskyní, sklep muzea i schody. Fausto odemkl dveře a z pokladny vyndal dvě vstupenky se slovy:,,Dáte mi čtyři eura“.
Alexa zaplatila a tím tuto absurdní situaci ukončila.
Já pak Faustovi položil poslední otázku:,,Netušíte proč té hrůzné osobě říkali „Anabaka“?“ Rychle odpověděl:,,Je to jen dohad, ale bude to asi složenina. Ve zdejším nářečí se dodnes ďáblovi nebo démonovi říká baka to ana by mohlo být nejspíš jméno“.
Po posledním slově nás vystrčil na ulici a zavřel vrata. Bouchnutí těžkých starých dveří spustilo celý řetězec myšlenek, ale ať jsem se snažil dívat na to co skrývalo podzemí jakkoli kriticky, vše bylo jasné. Ta Anna od Brna od jezera Bled i z Arezza měla svojí předchůdkyni i zde na Sardinii.
Nakonec jako první promluvila Alexa:,,Mně se to jeví tak, že můžeme šéfovi oznámit splnění úkolu. Tady už není co řešit. Tam v té skále je důkaz!“
Po malém zaváhání mi nezbylo nic jiného než souhlasit.
Důkaz v pravém slova smyslu to nebyl, ale vzhledem k tomu v jak složitém pátrání se nacházíme, bylo třeba brát to co nám Fausto ukázal za bernou minci.
Během cesty k autu nás provázeli stále stejné nepřátelské pohledy místních obyvatel.
Když za námi zůstala značka s názvem Cita san Angelo, pocítili jsem značnou úlevu.
Za soumraku Alexa odstavila náš vůz na okraji Sintscoli a začala zpracovávat zprávu pro doktora Schmita. Já zatím ze svých zásob ukuchtil jídlo , jak vystřižené ze skautského tábora. Asi po hodině Alexa odeslala výsledky našeho celodenního snažení a já naservíroval večeři. Pak už následoval jen spánek. Další tři dny jsme strávili odpočinkem a koupáním v moři.
Jen z pocitu jakési odpovědnosti bylo nutné v poslední den pobitu navštívit archiv ve městě Caliari. Trajekt odplouval v 0,15 a tak stačilo Sintcoli opustit po desáté hodině.
Po siestě jsem vstoupili do regionálního archivu.
Typicky ochotný kolega letmo prohlédl naše doklady i pověření od doktora Schmita a řekl.:,,Naše dokumenty jsou zpracované v elektronické podobě. Pokud máte chuť na něco se kouknout můžete použít můj počítač. Vrátím se před šestou hodinou.“
Dal nám tři hodiny času a sám si asi vyrazil k moři na prodlouženou siestu.
Systém vyhledávání byl shodný s tím, který byl nainstalován v Ljublani.
Pokyny byly v italštině, ale tu já ovládal a tím pádem nám nic nestálo v cestě.
Alexa zadala heslo:“Cita san Angelo“.
Naskočilo 96 odkazů.
Teď nastal čas pro mravenčí práci. Po hodině a půl bylo jasné, že v archivu není vůbec nic se vztahem k našemu pátrání.
Ti nepřátelští obyvatelé uměli dobře mlčet!
No dál!
Zadali jsem heslo Anabaka.
Žádný ohlas.
Heslo: Sintscoli.
Z počítače se vyvalilo 368 odkazů. Do 17, 45 se nám jich podařilo prolétnout asi 260, ale čas se krátil. Alexa stránku uzavřela a chtěla odejít, ale já chtěl zkusit ještě něco.
Píši: Roland von Stoler.
K mému úžasu naskakuje jeden odkaz.

Alexa se naklonila přes mé rameno a složku otevřela.
Byl vidět výstřižek z novin s fotografií na které je muž v generálské uniformě člena zbraní SS. Popisek pod obrázkem říká:,,Příjezd generála SS Rolanda von Stoler na Sardinii .“
Alexa se zamyšleně zeptala:,,Kolik bys mu hádal let?“
Má odpověď zněla:,,Uniforma dělá člověka vždy trochu staršího, ale jemu mohlo být tak 35 až 45 let“.
Sarkastickým hlasem dodala: ,,No na svůj věk vypadal velmi dobře.“
Diskusi po té ukončila slovy: ,,Vytiskni to a půjdeme“.
Laserová tiskárna zahučela. Pak už jen pár metrů prázdnými chodbami archívu. Bylo krátce před šestou, když za námi starý vrátný zamknul vstupní dveře. V autě začala zpracovávat další zprávu pro doktora Schmita a já se mohl v klidu zamyslet co nám návštěva archivu v Caliari přinesla.
Teď už bylo jasné, že Fausto nemluvil do větru, když říkal, že obyvatelé Cita san Angela utajili svůj objev podzemního města. Nikdo mimo městečko nic netušil.
Daleko pozoruhodnější je návštěva Rolanda von Stoler na Sardinii v letech II.sv. války.
Velká škoda, že článek nebyl datován.
Co tu ale hledal?
Doufal snad, že někde tady leží klíč k uvolnění miléniového démona?
Nevíme!
Alexa poslala z notebooku zprávu , opřela se a řekla:,,Zkusíme se cestou domů zastavit v Arezzu. Třeba najdeme alespoň malou stopu i tam.“
Měla pravdu.
Zbyl nám čas na jídlo. Pak už následovalo nalodění, klidná plavba a vylodění v Neapolském přístavu.
Nový den nás už zastihl opět na italské autostrádě při cestě na sever. Pokušení bylo příliš silné, a tak jsem si s kolegyní dopřáli půldenní pobyt v Římě a cesta do Arezza se nám podařila zakončit až v pozdních nočních hodinách.
V tomto městě nebyl žádný archiv a tak naše kroky vedly rovnou do regionálního muzea. Sbírkové fondy této kultovní instituce nebyly digitalizovány jedinou cestou k nějakému zásadnímu objevu bylo listovat a listovat tlustými šanony s archiváliemi.
Zaměstnankyně muzea odpovědná za archiv moderních dějin měla pochopení pro náš výzkum a byla ochota sama ale na první pohled bylo patrné, že je pro ní naše činnost naprosto nepochopitelná.
Hodiny a hodiny v prachu a zápachu hnijícího papíru.Alba vybledlých fotografií.
Tady na nás z první strany regionálního denníku kouká sám Dýce Benito Musolini při návštěvě Arezza. Dokonce navštívil i zdejší muzeum. To bylo slávy. Pak to nadšení opadá. Válka , noviny plné úmrtních oznámení a nálet na továrnu procujících na zbrojních zakázkách. Následuje článek o oficiálním uvítání spojeneckých německých jednotek s malou fotografií.Omyl je vyloučen v Arezzu se usadily jednotky SS. Zda tu s nimi byl i von Stoler , článek neříkal.
Historie běží jako na dlani:Pád Musioliniho, okupace zbytku Itálie Německem a osvobození města Američany.
Jedna z posledních archiválií obsahuje nádražní nákladní listiny. Ty pak popisují co si Němci odváželi sebou a kam to posílali.

List č. 1 archiv zemského velitele policie, odeslán do Berlína.
List č. 2 historická díla odeslána do osobního sídla Hermana Göringa v Carinhallu.
List č. 3 vědecký archiv odeslán na zámek Fürstenstein kontaktní osoba SS grupenfürher Hans Kamler.
List č. 4 přístrojové vybavení nádraží Česká Lípa, protektorát Čechy a Morava, kontaktní osoba SS sturmandführer Theodor Kord.
Takže z Arezza kdosi posílal nespecifikovaný vědecký archiv na zámek Fürstenstein, kde se von Stoler podílel na budování té podivuhodné botonovo-žulové pevnosti. Přístroje pak šly do České Lípy, kde je měl převzít jistý Theodor Kord. To je úplně nové jméno. Zatím se nám nikde neukázal.
A co ta Česká Lípa, ta zdánlivě také do našeho případu nezapadá.
Ale přece!
No ovšem!
Ve složce římská IV popisuje Bartolomeo Serdi činnost Rolanda von Stoler v letech 1818-1820. V té době náš člověk navštěvoval hrad Houska a ten je poblíž České Lípy.
Pokud bych tam chtěl něco poslat vlakem, bylo právě toto město úplně ideální jako překládací stanice. Bylo mi jasné, že si výjezd asi prodloužíme o cestu do Čech.
S obavami v hlase jsem svůj plán sdělil Alexe. K mému překvapení nadšeně souhlasila s jedinou podmínkou.Chtěla se cestou zastavit v místě, kde sídlila Nadace řádu vědeckých studií v jejíž čele měl stát Johan Swarz jehož předek nechal sledovat našeho muže na Saharu. To město se jmenovalo Bregenz. Podle internetu leželo na samém pomezí Rakouska a Bavorska. Po té co bylo učiněno rozhodnutí sestavila má spolupracovnice zprávu pro našeho šéfa a zároveň požádala o povolení k cestě do Alp a pak do Čech.
Doktor Schmit obratem odpověděl kladně a tím naše další počínání schválil.
Po úmorné práci v muzeu města Arezzo jsem strávili poslední noc na Italském území a ráno nás už zastihlo na cestě k rakouské hranici. Modena, Verona, Bolzano, Brenerský průsmyk, Insbruck, Feldkirch a konečně před setměním Bregenz.
Město né příliš lidnaté, ale neuvěřitelně roztáhlé v horském údolí. Typická ukázka německé urbanistiky.
Zde navíc zvýrazněné uspořádáním krajiny. Stavět se dalo jen podél dravého horského toku, který protékal celým městem. Prohlídku bylo třeba odložit až na ráno a tak jsem šli po jídle rovnou spát. Prohlídka města nám zabrala celé dopoledne. Nebylo toho zde moc k vidění, ale jak už bylo řečeno, celé toto sídlo bylo neobyčejně roztáhlé podél řeky. Bylo dost divné, že zde nebylo nic co by ukazovalo na činnost řádu vědeckých studií nebo jeho nadace. V telefonním seznamu nic nebylo. Místním tento pojem nic neříkal. Jen jedna žena si vzpomněla, že před několika lety došlo k výbuchu důlních plynů ve starém solném dole a ke zhroucení starého domu ve městě, kde sídlila tajná sekta. Nevěděla, ale co to bylo za lidi a na místě toho domu dnes stál pěkný horský hotel. Po čtyřech hodinách chození a vyptávání, které nám nic nepřineslo
Alexa řekla:,,Najíme se, odpoledne si zajdeme k přehradě nad městem a ráno pojedeme na tu tvojí Housku. Tady opravdu nic není!“
Kolem druhé odpolední jsme vyrazili na přehradu. Bylo jasné, že chránila město před povodněmi. Vzhledem k velikosti říčky působila impozantním dojmem. Byla to obrovská masa betonu.

U koruny hráze byl malý domek na jehož fasádě byl nápis „nově otevřeno“.
Pod ním pak tabulka „Muzeum věnované obětem zvůle v letech nesvobody“
Bylo jasné, že se jedná o úplně jinou kapitolu dějin, než v které pátráme, ale zájem o historii převážil a mi vešli.
Přivítal nás muž asi sedmdesátiletý se slovy:“Jmenuji se Alfréd Horn. Tohle je muzeum jsem otevřeli letos z jara na památku těch, co zahynuli při budování této hráze. Byl mezi nimi i můj otec“.
Po delší pauze pokračoval:“ Po anšlusu Rakouska Hitlerem věnoval tuto hráz vůdce třetí říše obyvatelům východní marky, jak tenkrát mé vlasti říkali nacisté. Realizací stavby pověřil velitele SS Hitlera a ten sem nahnal davy otroků z koncentračních táborů. Dodnes nikdo nevysvětlil proč zde postavili něco tak gigantického. Jeden inženýr spočítal, že hráz mohla stát o 3 kilometry dále po proudu a náklady by byly třetinové. Možná chtěli tou stavbou umořit co nejvíc lidí, kdo ví.U mého otce a dalších 197 vězňů jim to vyšlo.“
Opět pauza a pak poslední slova Alfréda Horna. ,,Teď se v klidu podívejte a pokud Vám nebude něco jasné , ptejte se dle libosti.“
V první místnosti byla ve vitríně uniforma příslušníka SS a hned vedle pak orvané hadry vězně koncentráku. Dále pak výstřižky z novin plné nacistické propagandy.
Bylo zde i několik obrázků na nich pak představitelé města v oblecích , straničtí vůdci v hnědých uniformách a velitelé SS ve svých hrozivých černých stejnokrojích.
Žádná známá tvář. V poslední výtržně pak vidíme oslavný článek velebící rychlou výstavbu na jehož závěru je připojena momentka muže v pracovní uniformě SS.
Popis nám oznamuje: ,,Zástupce velitele stavby, velitel SS Theodor Kord kontroluje plnění denního úkolu.“
Podivná shoda jmen. Theodor Kord byl příjemcem přístrojového vybavení odváženého před Američany z Arezza do České Lípy . Pokud to není neuvěřitelná náhoda, máme co dočinění s mnohem důležitějším člověkem než vypadalo na první pohled. V další místnosti byli stěny plné fotografií ze stavby. Od těch oficiálních až po ty co si pořídili obyvatelé tajně jen tak pro zajímavost. Ty oficiální ukazovali hnědé a černé uniformy , ty druhé pak odrané sedřené vězně. Všechny snímky, pak mohutnost stavby. Na několika z nich jsou vidět obrovské hromady lomového kamene. Jakoby na místě stavby hráze původně stála starší budova.
Ano tady je zcela patrné, že výkop založení přehrady prochází daleko staršími kamennými základy.
Že by právě to byl ten tajemný důvod pro tak megalomanskou stavbu?
Co asi muselo zmizet pro hrází bregenské přehrady?
A kdo si velel celé té stavbě?
Theodor Kord byl jen zástupce!
Kdo je ten neviditelný muž?
Na první otázku co zmizelo pod hrází, odpověď v muzeu nebyla, ale na druhou kdo tady tomu velel?
Ano!
Na jedné z fotografií , kterou si kdosi dávno asi pořídil jen pro svou osobní potřebu byl dobře vidět generál SS . Ta zlověstná tvář je mi známá. No ovšem , to je profesor Gebhard a po jeho pravé ruce ve stejném stejnokroji stojí Roland von Stoler.
Chybí jakýkoliv popis, ale není ho ani třeba. Velký šéf přijel z Berlína na kontrolu a velitel stavby Roland von Stoler mu ukazuje , jak si stojí při plnění náročného úkolu.

Šokovaná Alexa vyndala kopii obrázku z novin , kterou si pořídila v Caliarském archivu. Omyl je vyloučen!
Ta tvář je naprosto jedinečná!
Užasle zakroutila hlavou. Nebylo co říci. Po pár minutách naše kroky vedli před dům. Ochotný Alfréd Horn klimbal u dveří a náš odchod ani nezaregistroval.
Naše kroky vedli za hlubokého ticha přes korunu hráze.
Zprava vodní hladina , zleva hluboké tiché údolí zarostlé listnatým lesem. Prostě úplný idyla. Otázkou je co se tu dělo před šedesáti lety. Komu patřila stavba, které se von Stoler bál tak, že jí nechal zničit a pak na jejím místě nechal postavit betonové monstrum.
Alexa mlčky vyslechla to, co se mi honilo v hlavě.
Na konci hráze začínalo schodiště vedoucí dolů dolu k řece.
Alexa se zeptala: ,, Podíváme se dolů nebo ne? .“
Já jen přikývl a naše cesta pokračovala po strmých betonových stupních. Dole u paty přehrady panoval úplný klid. Jen slabé šumění vody narušovalo absolutní ticho. Odpolední slunce zalévalo údolí a na okolních stromech se nehnul jediný list. Bez jediného slova jsme vyrazily po břehu říčky směrem k městu. Po pár metrech se zdvihl nečekaný prudký poryv větru a mi uviděli jakési stavení, nebo selský dvorec stojící na samém okraji úzkého údolí, přilepený ke strmé skalní stěně. Alexa k němu zabočila a já jí mlčky následoval.
Po pár metrech byl vidět oprýskaný , ale patrný nápis: ,,Schwarz hof.“
Neuvěřitelné!
Zde pod hrází stojí Schwarzův dvůr.
Alexa ze sebe vysoukala jedinou větu: ,,To se nám musí zdát.“
Já raději mlčel úplně.
Co dodat?
Stavení vypadalo opuštěně a to asi už dost dlouho. Špinavá tmavá okna , vše zarostlé vysokou travou. Alexa zatáhla za rukojeť archaicky vypadajícího zvonku, nic však nebylo slyšet.
Po chvíli řekla: ,,Ten dvorec je daleko starší než přehrada, stojí tu určitě dvě stě nebo tři sta let. Mám pravdu?“
Můj pohled patřil oknům a celkovému stavebnímu řešení z kterého bylo patrné , že stavba bude s největší pravděpodobností ještě o 100 až 200 let starší než má kolegyně typovala.
To ale nebylo , až tak podstatné a tak jsem odpověděl: ,,Spíš ještě o něco víc.“
Zavrtěla hlavou a položila další otázku: ,,Jak , ale mohl uniknout von Stolerově pozornosti při stavbě hráze?“
To je správná otázka.
Z toho co víme , byl rod Schwarzů nepřítelem Rolanda už v letech 1818-1820 kdy ho nechali sledovat Bartolomem Serdim. A vypadá to tak, že náš muž se s řádem vědeckých dříve okultních studií vypořádal po svém po anšlusu Rakouska třetí říší Adolfa Hitlera. S pomocí profesora Gebharda nechal vše co řád připomínalo zmizet pod gigantickou hrází.
Je vůbec možné, aby mu ušlo něco co mu stálo přímo u nosu?
Ale proč ne nadarmo se říká, že pod lampou je největší tma. Navíc Roland asi nehledal selské stavení.
Pozorně vyslechla mé závěry ,ale moc přesvědčeně nevypadala.
Nakonec dodala: ,,No to jest dost chabá konstrukce, ale budiš. Teď se musíme každopádně dostat dovnitř!“

Její poslední slova byla , tak odhodlaná, že mi až nahnaly strach.
Snad se tam nechce vloupat?
Čeho by byla nebo nebyla schopná mi v tuto chvíli zůstalo utajeno z jednoho prostého důvodu. Zkusmo vzala za kliku a dveře povolili.
Bylo odemčeno!
Vešla dovnitř , do jakési temné chodby. Já těsně za ní. Bylo dost podivné, že dům byl ve vnitř v daleko horším stavu než to vypadalo z venku. Všude obrovské množství prachu , jakoby domem prošlo tornádo. Spojovací dveře mezi temnou chodbou a jen o chloupeček světlejším pokojem byli otevřeny a mi uviděli ,že zadní část domu přiléhající ke skále je zhroucená. Začalo mi svítat. Před několika lety došlo k výbuchu důlních plynů v podzemí. Zničen byl dům neznámé sekty ve městě a zdá se , že i Schwarz hof.
Je vůbec myslitelné, aby tyto dva , tak vzdálené objekty byli propojené podzemní chodbou? Na tuto otázku odpověděla Alexa:,,Jestli zde těžili sůl, tak to možné je. Můj bývalí přítel byl amatérským jeskyňářem a povídal mi o systémech dolů v okolí Salzburgu, které měřilo přes 30 kilometrů.“
Další prohlídka domu nepřinesla nic nového. Vypadalo to tak, že celé stavení bylo vyklizeno před výbuchem. Po kterém všemi místnostmi prošla tlaková vlna, která vše pokryla vrstvou jemného prachu. V té by byli dokonale vidět jakékoli stopy vetřelců. Zde nic nebylo , mi byli první lidé, kteří sem vstoupili. Zadní trakt byl zavalen sesutými kameny. Ty pak dokonale uzavřeli vchod do podzemí. Tady nic nenajdeme. Cesta k autu proběhla velmi rychle a ještě večer jsme s Alexou za volantem vyrazili na další cestu.
Přes Mnichov, Plzeň a Prahu na hrad Houska. Cesta ubíhala až po Mělník bez problémů. Když Alexa zabočila do Kokořínského dolu , pozbyla jistotu při řízení velkého obytného auta na zdejších úzkých cestách a řízení zbylo na mně. Asi hodinová cesta nádherným údolím, které bylo plné pískovcových skal končila u tabulky ,,Hrad Houska 200 metrů.“
Na malém návrší nad námi stál spíš zámek než hrad a Alexa to ihned opovržlivě okomentovala slovy: ,,Tak to má být ten mysteriózní hrad?“
Popravdě řečeno i já cítil zklamání. Bylo jasné, že celá budova prošla velmi důkladnou rekonstrukcí v historicky nedávné době. Pokud tady Roland von Stoler něco dělal v letech 1818- 1820 , kdy zde několikrát pobýval je skoro jisté ,že stavební práce 20. století překryli všechny stopy. No co se dalo dělat. Bylo krátce po 14 hodině a tak jsme s Alexou vyrazili do interiéru hradu . Sezóna končila a mi byli jediní zájemci o prohlídku a tak se úlohy průvodce chopil sám kastelán hradu a velmi zevrubně nás seznámil s historií tohoto panského sídla.
Hrad byl založen Přemyslem Otakarem II , králem zlatým a železným , jako centrum jeho moci v dané oblasti. Pak přešel do rukou pana Hynka z Dubé , člena jedné z nejvlivnějších šlechtických rodin v zemi. Gotický hrad zůstal beze změn až do konce 15. století , kdy rozvoj palných zbraní přinutil zbudovat vnější pás opevnění , který ale nepřežil přestavbu o 200 let později.
Na konci 16. století hrad přestal plnit funkci opevněného sídla a byl přestavěn na renesanční zámek. Další úpravy proběhli kolem roku 1650. Za oběť jim padla hlavní raně-gotická věž.
V první polovině 20. století byl celý zpustlý zámek opraven a sloužil za války i po ní různým institucím jako ubytovací zařízení.
Tak v tom je zakopaný pes. Ať už zde sídlilo učiliště příslušníků hitlerjugens nebo zotavovna ROH , vedlo to k totální destrukci historického charakteru. Tím jak zde budovali jídelnu s kuchyní a pokoje s toaletami i sprchami zničili jakoukoli stopu.

Kastelán plynule přešel k výkladu o stavebním řešení objektu. Hrad dokonale využíval terénních dispozic krajiny.
Přední část hradu dnes skoro nedochovaná byla od jádrové části oddělena průrvou. Vnitřní hrad tvořili tři palácová křídla. Na čelní straně směrem k předhradí stála raně-gotická věž na vystupujícím skalním bloku a zbytek stěny pak uzavírala hradba s bránou a padacím mostem. Jádrem vnitřního hradu bylo nádvoří ve tvaru nepravidelného čtverce obíhané pavlačemi ve výši prvního a druhého patra. Spojení mezi jednotlivými úrovněmi zajišťovala šneková schodiště.
K vlastním interiérům kastelán řekl: ,,V prvním patře byli reprezentativní prostory a komnaty panstva.“
Pak se tajuplně odmlčel a po dramatické pauze dodal: ,,Teď k tomu proč jste vlastně tady.“
Po slově ,,tady“ otevřel dveře a mi vešli do nádherné kaple. Procházela přízemím i patrem a zabírala celé nároží severního křídla. Jedna část stropu byla zaklenuta šestidílnou klenbou a druhou zakončovala vyvýšená tribuna přístupná šnekovým schodištěm.
Stěny pak byli vyzdobeny podivuhodnými freskami. Za absolutního ticha jsme si prohlíželi tuto skvostnou ukázku středověké architektury. Jen mi vrtalo v hlavě co myslel náš průvodce svojí poslední větou. Alexa se také na mě podívala a já vytušil, že má obavy o to zda není ohroženo naše poslání. Kastelán nás nechal, abychom se mohli dostatečně pokochat touto zvláštní a dokonale zachovalou kaplí.
Po chvíli tlumeně začal s výkladem. ,,Kvůli této kapli k nám jezdí většina turistů a předpokládám , že je tomu tak i s Vámi. Přímo pod podlahou je podle legendy díra spojující náš svět s peklem. Právě díky tomuto spojení dvou světů je celý hrad postaven tak nějak naruby. Jakoby nebezpečí nebylo v ně hradeb, ale uvnitř a mělo mu být zabráněno dostat se do našeho světa.“
Nevím jak se cítila má společnice , ale mně z těch slov běhal mráz po zádech.
Tuší, vůbec kastelán, jak blízko je pravdě?
Určitě ně!
Ten muž žijící v nevědomosti pokračoval: ,,Teď k freskám. Zde vidíte Offera a Archanděla Michaela s drakem. Drak v našem případě spodobňuje ďábla. Dobře se podívejte na dokonalost detailů nejen v obličeji ale i u odě…“
Slovo oděvů už nedokončil.
Klid kaple narušil Alexin výkřik: ,,Dobrý bogu.“
Kastelán se dobrosrdečně usmál a chlácholivě řekl: ,,Ale slečno nemáte se čeho bát, je to jen legenda.“
Alexa nijak nereagovala a upřeně koukala na jednu s fresek. Mé oči sledovali kam tak zírá. Pozorovala mohutnou postavu Offera. Sklouzl jsem pohledem na něj a moc nechybělo a křičel bych taky.
Z fresky , která pocházela z první poloviny 14. století se na mě díval Roland von Stoler. Typická nezaměnitelná tvář , omyl byl vyloučen. Konečně se nám podařilo zvládnout emoce. Kastelán poté ukončil urychleně prohlídku a u vchodu mi řekl: ,,Na Vaší společnici se nezlobte. Není ani první a ani poslední na koho hradní kaple , takhle působí. Jakoby na těch bájích o obraně zla přece jenom něco bylo.“

Zakoupili jsme skoro všechny pohlednice co jich v pokladně bylo a šli do auta. V autě se nám podařilo najít postavu Offera na šesti z pohlednic.
Porovnání s tváří Rolanda z let nacistické krutovlády nám jen potvrdilo to co byla jasné hned od začátku.
Roland von Stoler musel na hradě Houska pobývat mnohem dříve než letech 1818-1820 kdy ho až sem sledoval muž Johana Schwarze. Jedna věc je jistá on určitě nebo snad není jen člověkem.
Ale čím tedy je?
A co tu dělal?
Snažil se snad otevřít cestu miléniovému démonu ,právě zde na hradě. Třeba to i vyšlo a tak vznikli báje o díře až do pekel . Kam asi ukryl ty záhadné přístroje co si poslal z Arezza v Itálii do České Lípy.
Alexa zaraženě vyslechla mé úvahy a pak řekla: ,,Já ti nevím! Je skoro nemožné aby měl svůj úkryt přímo tam kde se snažil démona uvolnit. Hrad byl stavěn naruby hlavně proto, aby zlo zadržel kdyby se vymklo z kontroly. Tam by si přece nic cenného neschovával.“
,,No jo! Ale pak tu máme desítky kilometrů čtverečních v okolí hradu kam to všechno mohl ukrýt.“ Tak pesimisticky zněla má odpověď.
Pak můj pohled sklouzl k pohlednicím z hradu.
Kam jen to, tak upřeně kouká?
Prolétlo mi hlavou , Alexa z internetu stáhla plán hradní kaple i celé stavby. Zadat postavení fresky do trojrozměrné simulace trvalo déle, ale šlo to.
Po třicetiminutové snažení zaraženě oznámila výsledek své práce: ,,Dívá se ven oknem!“
,,Protáhni tu přímku dál do krajiny.“ Tak zněl můj další pokyn.
Udělala co bylo třeba a po pár minutách řekla: ,,Jen lesy ,ale tady tu přímku protíná skromné zbytky skalního hradu, který ani nemá pořádné jméno.“
Naklonil jsem se k počítači a přečetl: ,,Hrad u Konrádova , též zvaný zkamenělý zámek.“
Tam je náš cíl. Nic sice neříkala, ale bylo patrné, že jí můj nápad nenadchl. Lézt kamsi do skal na bezejmenný hrádek a hledat tam něco a nevědět co , bylo dost beznadějné. Ale co nám zbývalo jiného.
Dá se klidně říci, že po všech těch úpravách zbyla na Housce jediná stopa. Tou byl ten portrét na zdi. A ten ukazoval kamsi do lesů. Musíme zkusit sledovat jeho upřený pohled a snad nás i někam zavede.
Jídlo , zpráva pro doktora Schmita a spánek to byl náš plán pro následující hodiny.
Brzy po ránu jsme vyrazili jihozápadním směrem do vesnice Konrádov.
Náš cíl nebyl vyznačen ani v turistické mapě a tak nám nezbylo nic jiného než testovat místní starousedlíky. Zareagovala až stará paní na druhý z názvů. A popsala nám , jak na zkamenělý zámek chodila jako mladé děvče. Babička jako vystřižená od Boženy Němcové povídala, a povídala, ale pořád se nemohla propracovat k tomu aby nám sdělila kudy se máme dát. Po dvaceti minutách monologu se konečně dostala k jádru věci a ve dvou větách řekla kudy máme jít.
Místo, kde asi hrádek stával bylo dnes zarostlé hustým lesem , na nevysokém návrším nad vesnicí. Cesta netrvala dlouho, ale bylo dost nepohodlná. To jak byl hrad stavebně řešen se dalo jen odhadovat. Veškeré stavby byli nejspíš z dřeva. Hlavní obranou linií poskytla sama příroda. Sídlo stávalo na strmém pískovcovém ostrohu, který dominoval návrší.

Přístup do objektu chránil příkop upravený z přírodní rozsedliny. Jádro hradu tvořili dva oddělené skalní bloky spojené nejspíš dřevěným můstkem. Jedinou dochovanou částí byla vytesaná komora ve středu předního bloku. Vstup přes příkop byl řešen vysekanou vstupní chodbou. A to bylo vše co bylo vidět na první pohled.
Alexa si smutně povzdechla a řekla: ,,Tak se dáme do podrobného průzkumu.“
Další čtyři hodiny jsme lezli po kolenou a hledali jakoukoli stopu , bez sebemenšího výsledku. Jedna věc mi dost ležela v hlavě. Na vlastním hradě nebyla ani sebemenší stopa po tom, že by tady kdy někdo žil. Jen ta zasekaná místnost a upravený vstup. Chyběl tu sklep na uložení potravin a hlavně zdroj vody. I na těch nejstrmějších skalních hradech kde nešlo vykopat studnu , byli cisterny na dešťovou vodu , ale tady ne. Čekal bych očouzené skály od vaření,ale to tu také nebylo. I když by šlo o malý bezvýznamný hrad , musel mít alespoň deseti či patnáctičlennou posádku.Ale tito muži nepili, nejedli ani si nezatopili. Kolegyně prolezla i příkop oddělující hrad od okolí.
Po půlhodině vylezla se slovy: ,,Tomu nerozumím. Ani jeden střep, žádný odpad. Prostě tam nic není.“
Opravdu divné.
Obyvatelé až do 19. století s klidem vyhazovali veškeré odpadky kam to bylo nejjednodušší. Zde byl první pohled ideálním místem hradní příkop. Další hledání v lese pod skaliskem a pořád nic. Po celodenní snaze byl náš zisk nulový.
,,Jdeme do auta a zítra to zkusíme znova.“ Těmito slovy ukončila Alexa dnešní výzkum. Cesta do vsi, jídlo, spánek a cesta na hrad. Do oběda stejně marné snažení jako o den dříve.
A pak to Alexu napadlo.
Vylezla ke mně na samý vrchol skály a řekla: ,,Ta skála je moc velká. Takhle tu budeme celý měsíc a stejně nic nenajdeme. Musíme to zúžit.“
Po mém překvapeném pohledu pokračovala: ,,Zaměřím přesně to místo kam ten Roland kouká a tam uděláme ten nejdetailnější průzkum.“
No ovšem!
On určitě nesleduje celý hrad, ale jen jedno místo. Vzhledem k vzdálenosti je nemožné přesné zaměření, ale plochu 20x 20 m lokalizovat dokážeme.
Alexa zapnula notebook a stísněným hlasem řekla: ,,Musíme si pospíšit ,mám hodně slabou baterii.“
Po necelé čtvrthodině oznámila slavnostním hlasem: ,,Je to na severovýchodní stěně skály. Musíme to prohlédnou v šířce dvanáct metrů a do výšky sedmi metrů.“
Jak asi dosáhneme do výšky sedmi metrů, to si budeme muset dojít do vesnice pro žebřík. Taková divná myšlenka se zrodila v mé hlavě, ale pak už nebyl na podobné úvahy čas. Vyrazili jsme k danému místu. Alexa ho porovnala s tím co jí ukázal počítač.
Bylo to tady.
Po celé šířce dvanácti metrů, byla skála od země směrem vzhůru mírně převislá jen na samém pravém konci tomu bylo naopak. Skála zde u země tvořila jakýsi výběžek.
To je divné.
Ten pískovec měl zvětrávat rovnoměrně, ale tady se zachoval úplně jinak, než normálně. Alexa kusem odpadlého pískovce uhodila do toho podivně zvětralého místa.
Kámen v její ruce se rozpadal a na skále nebyla ani nejmenší rýha. V mé ruce se objevil nůž. Udělat vryp do převislé skály nebyl ani ten nejmenší problém, ale pokusit udělat to samé u výstupku skončil nezdarem.

Alexa po chvíli napjatého ticha řekla:,,Je to jiný kámen!“
Já odpověděl:,,Nebo to není vůbec žádný kámen a jen se to jako kámen tváří“.
Nůž v mé ruce nahradil ten největší kus skály který byl v našem dosahu.
Obrovská rána . Pískovec lítá všude okolo. Teď už je vidět něco velmi překvapivého.
Kousek té pseudo skály se odštípl a bylo zcela zřetelně vidět, že je z betonu.
Tady si někdo dobetonoval kus skály a dal si práci s tím, aby to jeho dílo splývalo s pískovcovou skálou.
Alexa zakroutila hlavou a řekla:,,To je snad hloupost. Ta freska v kapli je stará více než pět set let a měla by koukat na kus betonu asi z minulého století?“
To co zaznělo by mělo logiku kdyby do celé této záležitosti nebyl zaangažován Roland von Stoler. On přece žil mimo čas tak jak ho snímají ostatní lidé.Alexa zůstala pod skalou a já šel do vesnice pro nářadí. Ochotná povídavá stará paní, která nám popsala cestu ku hradu mi teď půjčila lopatu, krumpáč, palici, kladivo a majzlík.
Pak mi během půl hodinového monologu vylíčila kde žijí všechny děti, vnoučata a také malá Alenka její první pravnučka. Po tomto rodinném školení se mi po lesní cestě navzdory zákazu vjezdu, podařilo dojet tak sto padesát až dvě stě metrů k hrádku.
Kolegyně zatím nelenila a začala odhrnovat hlínu od toho betonového výčnělku. S krumpáčem a lopatou to šlo rychleji a po hodině kopání a oťukávání jsme věděli co zde kdosi vybetonoval. Dalo by se říci, že šlo zhruba o nepravidelný obdélník 1,2 metru na šířku a 1,5 metru na výšku. Na jednom místě se nám podařilo ve skále najít místo kde ten neznámí betonář ukotvil bednění. Bylo jasné, že kdosi udělal dřevěnou formu. Tu připevnil na skálu a pak mezi kámen a dřevo nalil beton. Po zatvrdnutí odstranil prkna, zbrousil hrany a zamaskoval povrch.
Příroda a čas se pak postaraly o zbytek. Problém byl v tom, že chybělo cokoli, co by připomínalo dvířka. Celou hodinu nám trvalo projít kousek po kousku ty necelé 2 metry čtvereční litého betonu a nic.
Nakonec Alexa řekla:,,No, budeš to muset rozbít!“
Palicí mi to moc nešlo. To kladivo a majzlík přenesly lepší výsledek. Když se mi podařilo odhadnout správný kousek na kraji desky, stačily dvě, tři rány a okraj se odlomil.
Naše mlácení se muselo nést lesem na kilometry daleko a já už se viděl na policii s obviněním z poškozování kulturního dědictví, ale nikdo si nás nevšímal.
Když mi začaly docházet síly, chopila se nářadí Alexa, která projevila překvapující zručnost. Práce šla sice pomalu, ale do večera byla zhruba čtvrtina betonu odmlácená.
Rozhodli jsem se zariskovat a spát v lese. Rychlé jídlo pak spánek a svítání nás zastihlo zase pod hradní skálou. Po dalších dvou hodinách mlácení se objevil první pozitivní výsledek. Vylomený kus betonu odhalil výklenek ve skále.
Práce teď pokračovala daleko rychleji. Velkou palicí se mi dařilo odlamovat kusy betonu a ty padaly do toho výklenku. Po další čtvrt hodině na nás zíral otvor 60x60 centimetrů kamsi do tmy.
Alexa došla do auta pro baterky a já zatím mírně rozšířil vstup. Světlo lamp nám ukázalo asi dva metry dlouhou chodbu do středu skály, která končila starobylými dřevěnými dveřmi. K našemu úžasu na nich nebyl zámek a tím pádem nám už nic nestálo v cestě!
Hned po projití mi vše došlo. Hrad na skále byl jen kamufláž. Nikdy tam nikdo nežil. Nepotřebovali oheň, studnu ani zásoby jídla. Nevyprodukovali ani žádný odpad. Pokud zde někdo někdy žil bydlel tady dole!

Za vstupem se chodba rozdvojovala. Jedna vedla do třech vzájemně propojených místností, kde nebylo vůbec nic.
Snad tady mohl bydlet doprovod pána nebo zde skladovali zásoby .
Kdo ví!
Druhá chodba vedla do větší místnosti, ve které stál velký krb. Na první pohled bylo jasné, že komín vychází do praskliny mezi bloky na nichž stál pseudo hrad nad námi.
V další skalní kobce byla vytesaná z pískovce nádrž plná křišťálově čisté vody.
No ovšem!
Sváděli si sem dešťovou vodu z horní hrany skály a tím byli zajištěni v případě ohrožení. Tahle skalní pozice byla takřka nedobytná. Jeden muž s kuší nebo lukem ji mohl ubránit proti stovkám nepřátel.
Zdroj vody pak činil toto místo ještě odolnějším. Význam poslední vytesané skalní sluje mi dost unikal.
Byla silně rozbahněná. Než jsem tam stihl vstoupit, Alexa mě zadržela a ukázala na zem. Tam kde kolísala hladina vody zřejmě v závislosti na srážkách, zůstaly zachovány stopy vojenských bot.
Vzhledem k tomu, že tady podzemní svět končil, bylo těch šlápot nepřiměřeně moc.
Vypadalo to tak, jako by sem přišla skupina lidí zde se otočila a vyšla ven, ale proč by to dělali?
Navíc je otázka, proč tahle mokrá a částečně izolovaná kobka vznikla. Vzhledem k tomu, že se zde drží voda, nemohla sloužit k uskladnění zásob.
V mé ruce se objevilo kladivo a já začal proklepávat stěny, zda za nimi není ukrytý tajný prostor.
Nic zvláštního skála všude zněla stejně!
Teď podlaha. Mazlavá kaše rozmáčeného pískovce. Nic nápadného, jen jedna zvláštnost.
U stěny naproti vstupní chodbě je kruhová prohlubeň o průměru tak půl metru. Jakoby tam někdo tloukl obrovskou palicí do podlahy. I když není nic vidět, něco tu přece musí být.
Ale co?
Pohled obracíme ke stropu kobky. Ten je také jiný než všechny ostatní. V celém podzemí jsou stropy klenuté něco jako iglú, ale zde si dali práci s tím, aby byl strop rovný.
Je ve výšce asi dva metry a dá se na něj snadno dosáhnout. Pohled dolů a pak nahoru a je to tu.
Tam kde cosi udělalo půlmetrovou kruhovou prohlubeň je na stropě špinavé kolo o totožném průměru.
Ohmatávám strop a nic.
Pak prudce zatlačím na špinavé místo. Ozve se hlasité cvaknutí a já stihnul uskočit v poslední vteřině. Kruhový díl stropu se propadl a s velkou ránou dopadl do příslušné prohlubně v podlaze. Voda a mazlavé bahno se rozstříklo po celé kobce. Když se mi podařilo prozřít, byl zde žebřík vedoucí kamsi nahoru.
Světlo dopadlo na kruhový otvor ve stropě.
Čekal bych důmyslný systém pro spouštění tajných dveří něco jako v příbězích Indiana Jonese,ale zde byly jen dvě západky. Stačilo ze zdola zatlačit a západky se překlopily.
Zbytek zařídila gravitace.
Zavření bylo asi těžší. Tak tři siláci nebo čtyři normálňáci museli chytit tu konstrukci do teplech a zastrčit jí do otvoru.

Jak prošla stropem zaklaply západky. Jednoduché až to překvapilo.
Světlo osvítilo dvou metrový komín kam v poloze zavřeno zajížděl žebřík a vodorovnou asi metr a půl vysokou chodbu. V té pak byli čtyři malé, ale těžké bedny.
Na první z nich byl německý nápis.
Odesláno z Arezza místo doručení Česká Lípa. Ty krabice byli důkladně zatlučené a já se třásl zvědavostí co v nich asi bude. Rozumné, ale bylo vydržet a nález v zabaleném stavu naložit do auta.
Trvalo celé dvě hodiny než se mi s Alexinou vydatnou pomocí podařilo náš úlovek vynést z podzemního hradu a dopravit ho do auta na lesní cestě.
Na závěr jsme se pokusili zakrýt vstup v betonové desce a pak nastal čas rychle zmizet.
Ven z Kokořínského dolu směr Praha. Na prvním kilometru dálnice D 1 usedla za volant Alexa a pokračovala do Brna.
Kam jedeme?
To bylo to jediné na co mi byla ochotná odpovědět: ,,Do Ljublani!“
To je bomba ona chce s tím nákladem překonat státní hranice!
Brzy asi budeme dýchat vzduch filtrovaný přes mříže. Mé hlasitě vyslovené obavy odbyla mávnutím ruky. A měla pravdu. Česko-Rakouská hraniční kontrola byla úplně formální. V Rakousku jen natankovala a po jedenácti hodinách jízdy nás uvítala Slovinská republika.
I tato hraniční kontrola byla provedena velmi laxně a já mohl převzít řízení. Zatímco já vedl náš vůz ona zavolala doktora Schmita a stručně mu oznámila, že vezeme čtyři kusy zboží do kobky 1. Nebylo proto žádným překvapením, že na nás čekal před budovou se dvěma kolegy. Rychlí průchod vstupní halou a já, Alexa i doktor Schmit jsme sjeli do druhého suterénu i s naším tajemným nákladem.
Bylo sice už po půlnoci, ale já doslova planul zvědavostí.
Šéf můj elán zchladil slovy:,, Běžte se vyspat. Pokračovat budeme v 10 hodin.“
Pak předal mé společnici magnetickou kartu a odešel.
Po více než týdnu spánek ve vlastní posteli a pořádná snídaně. To byla velká změna, ale já odpočítával každou minutu a patnáct minut před desátou už jsem stál před Alexinou kanceláří. Po třech minutách dorazila i ona a naše kroky vedli k záhadným bednám z hradu u Konrádova.
Leželi před námi přesně tak jak byli v noci uloženy.
Alexa vyslovila zásadní otázku:,, Tak s kterou začneme?“
Já bez rozmyslu ukázal na tu s nápisy Arezzo a Česká Lípa.
Zvednout ji na pracovní pult nebyl problém, ale sundat víko už tak snadné nebylo. Nakonec se nám ho podařilo vylomit.
Uvnitř bylo voskové plátno, které obsah chránilo před vlhkem a pak vrstva zmuchlaných novin. Jednalo se o německé armádní časopisy a noviny z roku 1944.
Pod nimi pak bylo cosi zabalené do lněného plátna.
Alexa převelice opatrně rozbalila tu věc a já uviděl dřevěnou destičku o rozměrech 20x40 centimetrů na které bylo umístěno asi padesát sklíček. Ty pak byli důmyslně propojeny řadou táhel a ty pak končili u šesti páček na boku zařízení.
Co to je?
Tak zněla otázka dne. Něco mi to připomínalo.
Ale co?

Najednou Alexa sáhla do pořadače s archiváliemi a vyndala složku římská čtyři.
Chvilku něco hledala a pak začala číst:,,V té době začal von Stoler svojí trasu stanovovat s pomocí zařízení, kterému říkal sluneční oriciklon.“
Zvýšeným hlasem přečetla následující větu:,,Byla to dřevěná deska s celou řadou posuvných skel.“
No ovšem to psal Jost van der Welde, jedna z obětí cesty do srdce Sahary. Takže tady před námi leží navigační přístroj ,který předběhl svou dobu nejméně o 200 let. Vždyť s ním na počátku 19. století navigoval von Stoler na Sahaře a do dnešních dnů je jeho princip neznámý. Jak to ale funguje?
Zkusil jsem pohnout s jednou z páček.
Vše fungovalo. Část sklíček změnila postavení. Každé do jiného úhlu. Každé táhlo měnilo pozici různých kousků skla. Jen poslední všechny vracelo do původní pozice.
Alexa zamyšleně řekla: ,,Tím se to nuluje.“
Mohla mít pravdu , zdá se že poslední ovladač přístroj vrací do původního nastavení.
Velice opatrně jsme přístroj vyndali ze schránky a na samém dně byl vidět přeložený arch zežloutlého papíru.
Latinský text zněl zhruba takto: ,,Tento sluneční oriciklon jsem sestavil vlastníma rukama na základě zadání slovutného Johana Schwarze kontura řádu okultních studií. Dílo převzal slovutný Roland von Stoler člen stejného řádu.“
Podpis mi úplně vyrazil dech , August Sebastian Retz.
Ten oriciklon není z 19. století ale spíš ze 14. věku. Tento listi papíru usvědčuje von Stolera ze lži. Tvrdil že přístroj sestavil John Dee a Edvard Kelly , alchymisté Rudolfa II, ale on byl daleko starší.
Proč ta lež?
Nebo Jost van der Welde špatně pochopil co mu říkal?
To už se nedozvíme!
Zpět k Augustu Sebastianu Retzovi.Mé společnici to jméno nic neříkalo a tak nezbylo nic jiného než jí poskytnout krátkou historickou přednášku. Náš muž byl německý mechanik a hodinář, který dokázal sestavit takové zázračné mechanické hříčky, že zíral celý svět. Narodil se nejspíš v Norimberku a ve věku pouhých 19 let zkonstruoval svůj první orloj. Ukazoval čas, pozice planet, fáze měsíce a řadu dalších údajů. Svojí konstrukcí předběhl dobu o několik století. Za dalších deset let postavil zlatého kohouta, který zobal zrní a dokonce kokrhal. Tuto hračku od něj koupil Mohučský arcibiskup a díky jeho kronikáři Aleregenovi z Alenborgu se zachoval popis tohoto úžasného díla. Dalších třicet let pak jezdil po celém Německu a pokračoval v práci. Mnohokrát byl obviněn ze spojení s nečistými silami,ale vždy se našel mocný ochránce, který mu pomohl.
Nejdříve kroutila nechápavě hlavou a pak se zeptala: ,,A to ho chtěli upálit jenom proto, že by vynikající mechanik?“
Správná otázka , já jí neřekl to nejdůležitější. ,,August Sebastian Retz byl od narození slepý!“
,,Ale jak tedy mohl?“ Dál se svojí otázkou nedostala.
Dodnes nikdo nevysvětlil , jak dokázal tak fantastické věci sestrojit. Od kohouta v životní velikosti až po velký orloj v Hamburku , jehož stroj byl devět metrů vysoký.
Alexa se oklepala a zadal do vyhledávače jméno ,,August Sebastian Retz.“
Tři odkazy. Ten druhý z nich nám poskytl další stopu. Stálo v něm , že strávil dva roky svého života ve městě Bregenz. To museli být ty roky , kdy pracoval pro Johana Schwarze.

A další důležitá věc. Mistr mechanik a hodinář náhle zemřel při cestě z Bregenz do Norimberka. Z odkazu vyplývá, že dokončil oriciklón a domů už nedojel.
Náhoda?
Dílo Johana Schwarze?
Mnoho otázek nic víc!
Zpět do reality !
Víme kdo, kdy a kde oriciklón sestavil, ale nevíme proč a jak fungoval.
Roland tvrdil, že tajemství pochází od Solona to by pak stopy vedli kamsi na bájnou Atlantidu.
Naopak hmatatelné důkazy ukazují na tajemný řád okultních studií ve městě Bregenz.
Tato indicie nevylučuje první možnost vždyť i Johan Schwarz a jeho řád mohli být inspirování Solonem. Možná by nám pomohlo pochopit , jak ten oriciklon funguje, kdybychom věděli v jaké epoše byl objeven.
Alexa pojednou vyndala mobil a vytočila číslo doktora Schmita.
Řekla mu toto: ,,Pane řediteli! Potřebujeme jeden artefakt vynést z kobky.“
Chvíli poslouchala a hovor ukončila slovy: ,,Čekáme na Vás!“
Než šéf dorazil, obrátila se ke mně: ,,Musíme ten přístroj vynést ven , je to přeci sluneční oriciklon! Tady v místnosti se nemůžeme nic nového dozvědět!“
Když mi svůj nápad vysvětlila, musela to vše opakovat doktoru Schmidtovi. Ten se zájmem vyslechl co se nám podařilo zjistit o obsahu první bedny z Čech. K mému velkému překvapení souhlasil a pomohl sám Retzovo dílo zabalit do bedýnky.
Na parkovišti stál obytný vůz, který nám tak dobře sloužil při cestách po půlce Evropy.
Teď , ale usedl za volant sám majitel a jistou rukou nás vyvedl za město. Jel dost dlouho po čtyřproudé silnici, kterou opustil druhým exitem a po dalších zhruba deseti kilometrech zastavil na úplně opuštěné louce na kraji tichého lesa.
Vystoupil z vozu se slovy: ,,Tady nás snad nikdo nebude rušit!“
Alexa opatrně vybalila oriciklon z truhly a rozbalila plátno. Poté ten podivný předmět postavila na pařez a zavládlo napjaté ticho. Teprve na jasném slunečním svitu bylo vidět, že i jednotlivá sklíčka přístroje produkují různý odraz. Bylo to způsobeno různým zaoblením, které člověk za umělého osvětlení nemohl poznat. Zatím se nic nedělo , všechna skla byla sklopena poslední páčkou tou šestou od shora.
Doktor Schmidt váhavě natáhl ruku a první ovladačem přetočil část skel.
Nevím, co čekali moji spolupracovníci, ale já byl zklamán.
Nic se nestalo.
Doktor Schmit odstoupil a já na jeho tmavé košili uviděl zřetelný obraz čehosi.
Alexa reagovala o vteřinu později slovy: ,,To je úžasné. Ta věc promítá obraz na Vaši košili. Potřebujeme plátno!“
Odběhl jsem do auta a přinesl tmavou přikrývku. Pak nám asi deset minut trvalo najít dva stromy ve správné vzdálenosti od sebe k natažení tohoto improvizovaného promítacího plátna. Pak už jen nastavit tu pravou vzdálenost oriciklonu od plátna.
Vyšlo to přesně na tři metry a dvacetpět centimetrů.
Obraz byl nyní neuvěřitelně jasný , ale co znázorňoval?
Doktor Schmit řekl: ,,Mě to připadá, jako mapa hvězdné oblohy, ale ty souhvězdí vypadají jinak než by měli. Můj bratr je astronom a já se této vědě taky amatérsky věnuji. Ale nevím! Víte co Alexo, pořiďte co z nejpřesnější nákres a já to ukáži Petarovi. Uvídíme co z toho vyčte.“

Dala se do práce a po necelé hodině byl nákres hotový.
Musím uznat, že mi vyrazila dech tím , jak dokonale zachytila to co byla na dece.
Použila čtverečkovaný papír a do sítě čar zanesla i jednotlivé detaily přesně na jejich místě. Teď byl čas na druhou páčku. Alexa jí přetočila a na plátně zavládl chaos. Zmatek bodů a čar. Doktor Schmit přiskočil a první ovladač vrátil do původní polohy. Plátno se vyčistilo a mi uviděli jasnou a zřetelnou mapu hvězdné oblohy.
To šéf okomentoval slovy: ,,Ano teď je to v pořádku. Tady to je mapa naší oblohy. Zde je malý vůz, zde pak velký vůz a tak bych mohl pokračovat!“
Z mých úst vylétla jediná věta: ,,Ta mechanika je úžasná,ale kde vzal ty skla?“
Dlouhé ticho ukončil doktor Schmit. Druhou páčku vrátil do původní polohy a třetí pak do provozního stavu. Hvězdy zmizely a nahradila je skutečná mapa krajiny i s popisem dost podobným staré řečtině.
Užaslá Alexa vykoktala: ,,To je Atlantida!“
Ano zní to sice fantasticky , ale mohlo to tak být. V samém centru plánu bylo kruhové město obklopené kanály na úpatí sopky. Nápis zněl Helionis nebo tak podobně,protože o přesnosti překladu se dalo silně pochybovat.
Nakonec promluvil doktor Schmidt. ,,No je to jen dohad, ale jedna věc je jistá, já neznám žádné místo na zemi ,které vypadá jako ten plán.“
Přesně tak Solón Atlantidu popisoval , no snad se dozvíme víc. Nedalo mi to a další překlopení zrcátek jsem provedl sám.
To co mohlo být Atlantidou zmizelo a mi uviděli mapu středomoří a střední Evropy bez jediného popisu.
Jen jedno místo jasně zářilo.
Šéf řekl: ,,Zrovna tam, kde to tak září teď stojíme. Už chápu jak mohl von Stoler navigovat svojí výpravu, s pomocí tohoto přístroje.“
Na nic nečekal a provedl další změnu. Předposlední páčka jen změnila mapu. Středomoří bylo pryč a nahradila ho Severní Afrika s jediným popisem v srdci Sahary. Tam je to místo kam šel Roland von Stoler hledat nepřemožitelnou sílu.
Popis zněl: ,,Arcigoridoris.“
Nikdo z nás ani netušil co tím autor myslel. Ale to místo muselo být stejně staré , ne-li starší než Atlantida. A to z prostého důvodu. Na všech mapách to bylo jediné místo s výjimkou Helionisu označené jménem.
Jak tedy vlastně byla stará ta záhadná sklíčka?
Nakonec doktor Schmit s pomocí poslední páčky přístroj vypnul a byl konec tohoto úžasného představení.
Cesta do města probíhala za hlubokého ticha,až před budovou archívu šéf řekl: ,,Jedu hned za bratrem. Odpočiňte si a sejdeme se v 18 hodin u mě v pracovně.“
Alexa odběhla na chvilku domů a já si došel do jídelny na pozdní oběd.
Těsně před stanovenou hodinou jsme se srazili na chodbě, před pracovnou doktora Schmita. Ten nás už čekal a ihned nám sdělil co se dozvěděl od svého bratra Petara. ,,Nejdřív tu hvězdnou mapu studoval sám ,ale na nic nepřišel. Pak to tedy prohnal jejich nejvýkonnějším počítačem a ten zjistil, že se jedná o plán hvězdné oblohy pořízený zhruba před sedmi tisíci lety z místa, které leží 12 světelných let od Země.“
Po dramatické pauze pokračoval: ,,Do smrti nezapomenu na ten obličej co bratr udělal, když se dozvěděl , že ta mapa pochází ze středověkého artefaktu.

Pak mi ještě sdělil, že nemůže garantovat 100% jistotu pro své závěry ,ale jen 99,7356 %.“
To je dobré, máme tedy 99,7356% jistotu, že slepý mechanik August Sebastian Retz sestavil pro Johana Schwarze přistroj , který ukazoval jak vypadala obloha před sedmi milenii v místě vzdáleném 12 světelných let od Země. Navíc ten aparát ukazoval i naší hvězdnou oblohu a mapy Atlantidy, Evropy a Afriky. To vše jen s pomocí slunce a sklíček. Tohle je největší objev v dějinách historických věd. Ale nevím zda se s ním kdy budeme moci pochlubit.
Spíš ne!
Po delším tichu Alexa vyslovila myšlenku, který vrtala i v mé hlavě: ,,To je všechno tak neuvěřitelné, že mám pocit jestli nejsme obětí kolosální mystifikace!“
Mohlo to tak být?
Zdravý rozum říkal, že ano.
Nikdo přece nemůže žít stovky let jako Roland von Stoler. Nic se nemůže vrátit, vždy jednou za tisíc let jako démon z Arezza, od jezera Bled i z dalších míst a napáchat hrůzné dílo, aby pak zase zmizel.
To říkal logický úsudek, proti tomu zde byli archiválie v kobce č 1 Ljublanského státního archivu. Ty by snad šlo vyrobit i v dnešní době, ale co naše objevy na Sardinii, v Arezzu a v Kokořínském dole. Kdyby to vše byla fikce, kdo by jí dokázal zosnovat.
No budiž taky by snad šlo. Snaha vysvětlit sluneční oriciklon je ale úplně mimo logické uvažování.
Ten nikdo nemohl padělat. Ten je důkazem a né indicií.
Pokud existuje, je možné že Roland von Stoler žil nebo žije po celá staletí a každých tisíc let se zjeví žena nežena, dívka nedívka, člověk nečlověk a přinese na svět hrůzy nepoznané.
Celé dvě hodiny jsme s mými druhy probírali kousek po kousku tu gigantickou skládanku , která před námi ležela.
Každý jednotlivý fakt i indicie byli probrány ze všech úhlů pohledu.
Ale závěr byl jednoznačný,nešlo o mystifikaci. Sice se pohybujeme za hranou vědeckého bádání, ale nejde o žádnou fantasmagorii.
Těsně před dvanáctou večerní doktor Schmit ukončil poradu slovy: ,,Zítra v devět otevřeme druhou truhlici a uvidíme.“
A šlo se spát.
V daný čas Alexa odemkla dveře kobky 1 a já s použitím páčidla otevřel další dřevěnou bednu.
Opět voskový papír.
Uvnitř nebyl žádný další úžasný produkt práce geniálního slepého mechanika, ale jen spisy.
A to ještě novodobé z časů Hitlerovi třetí říše.
Vše psáno v Němčině , jen na většině dokladů chybělo číslo jednací a znak.
Kam se poděla typicky německá organizovanost?
Odpověď byla jednoduchá. Nešlo o oficiální dokumenty, ale o soukromé písemnosti našeho muže. Na samém vrchu byl list popisující asi obsah.
Položka 1: Tajný projet Hluboký Hrob
Položka 2: Tajný projekt Pandora
Položka 3: Tajný projekt Jericho
Alexa sáhla do bedny a vyndala první spisy převázané motouzem.
Jak už to bývá , byla to ta poslední složka s biblickým jménem ,,Jericho.“
Jen první list byl úředně označen.

Pocházel z úřadu reichsführera SS Himlera. Jednalo se o pověření SS grupenführera Hanse Kamlera zvláštním úkolem při vývoji speciální techniky. Vědeckým poradcem byl jmenován náš člověk Na konci pak pozdrav, razítko a podpis. Zvláštní je to, že už podruhé se v naše bádání objevuj Hanz Kamler v souvislosti s von Stolerem. Byl to právě on, kdo velel výstavbě té záhadné betonovo-žulové pevnosti v Sových horách ve východním Prusku.
Jak to stojí ve složce číslo VIII zdejšího archívu.
Alexa začala listovat spisem a po pár listech nám bylo jasné proč se program jmenoval právě Jericho.
Šlo totiž o vývoj zvukové zbraně.
Tak jako v bibli dokázaly trouby zbořit pomocí zvuku nezdolatelné hradby, tohoto města, chtěli nacisté vyhrát válku s použitím stejných prostředků. Podle nákresů se měl zvuk generovat v obrovském parabolickém talíři a spalovací komoře. Právě do ní byl vháněn metan a kyslík. Při dosažení ideální koncentrace došlo k samovolnému zápalu provázenému silnou explozí. Její zvuková vlna měla zabít vše živé do vzdálenosti 1 500 metrů.
Následovaly strany výpočtů, které nám nic neřekly. Pak různé objednávky. Od tlakových láhví po speciální ventily.
A nakonec kopie dopisu veliteli tábora v Osvětimi Hoessovi se žádostí o zaslání 54 konzerv. O jaké konzervy šlo nebylo upřesněno.
Pak už byl zápis o zkušebním pokusu č. 1.
Zde je třeba citovat doslova:Konzerva č. 1 umístěna na kótě 100 m. Konzerva č. 2 kóta 200 m. Konzerva č. 3 500 m. Konzerva č.4 1000m. Tlak metan 85%, kyslík 100%. Zážeh čas č. + 47 vteřin. Výsledek pokusu: konzerva 1a2 100%. Konzerva 3 výsledek 80 %. Konzerva 4 po 120 minutách plně provozuschopná.
Další z archů zněly podobně. Jen čísla se měnila.
Mezi zápisy ze zkoušek byly další dopisy do Osvětimi se žádostí o 50-100 konzerv.
Alexa nic nechápala, ale já už věděl. Pod slovem konzerva se skrývaly vězni a ta zrůda na nich klidně zkoušela to své zvukové dělo. Když jsem jí vysvětlil celou pravdu, hrůzou se jí zamlžilo před očima.
Po chvíli řekla.,,Kam až může člověk dojít!“
A po chvíli dodala.,,Tyhle spisy nesmí nikdo vidět kromě nás!“
To je jisté. Pokud jsou zápisy o pokusech pravdivé, dokázala zbraň vyvinutá v programu Jericho zabít člověka spolehlivě na vzdálenost 1 500 metrů. To by se určitě líbilo i dnešním generálům. A na svět by se vrátila hrůzná zbraň.
Celá složka byla odsunuta stranou a její místo zaujaly spisy se souhrnným názvem Tajný projekt:Hluboký Hrob!
Prvním dokumentem byla kopie rozkazu z úřadu profesora Gebharda o převelení Theo von Schulemburga pod přímé velení Rollanda ven Stoler.
Podpis Beghard.
Ten Theo se také objevil zatím jen rámcově ve složce číslo VIII.
Pracoval tehdy na speciálním úkolu na území župy Sudety někde poblíž Teplic.
Následující objednávky dokazovaly, že tato akce musela probíhat v podzemí.
Hornické kahany, speciální výbušniny a desítky dalších položek. Po havířské dřině asi začali stavět. Cihly, cement, vápno, stavební dřevo. To ještě mělo logiku, ale další vybavení šlo za hranice našeho chápání. Náš muž si nechal přivést v pětadvaceti dílech obří naftovou nádrž, speciální vodě odolné kabely, speciální akumulátorovou kyselinu a desítky dalších položek.

Asi někde u Teplic budoval podzemní továrnu. Jediná možnost dle mého názoru byla podzemní výrobna Richard poblíž Litoměřic,ale to bylo na území protektorátu a navíc dost daleko od Teplic.
Další archy popsaného papíru popisovaly vlastní práci. Byly velmi detailní ale zároveň absolutně nekonkrétní. Zápis vypadal zhruba takto: prstenec A byl vložen na osu naplněn k bodu III: Jádro upnuto k motoru 2 a naplněno k dobu IV.
A tak to šlo stránku za stránkou. Pak následoval popis spuštění reakce, kdy došlo k přetížení hlavních motorů u generátoru 1a2. reakce pak probíhala zdárně v režimu od 5 do 95% výkonu. Při vyšších hodnotách docházelo k poruchám časoprostorového rozhraní a velkým anomáliím.
Poslední strana pak obsahovala toto:,,Dnes provedu hlavní test. Nastavím režim 100% Sám se přesunu v časové křivce o 24 hodin zpět. Vlastní urychlovač po dosažení 100%výkonu vytvoří miniaturní časoprostorový zlom pomocí kterého snad dojde k uvolnění síly Arcigoridorisu mimo časový a prostorový rámec“.
Arcigoridoris tak bylo označeno místo na Sahaře, kde byl doma miléniový démon.
A von Stoler ho chtěl zhmotnit a vyvolat v jiný čas a na jiném místě. Himlera i Begharda jen využíval.
Úplně poslední řádek zněl.,,Přesun se podařil, ale pokus z neznámých důvodů selhal“.
Takže von Stoler se s pomocí toho stroje dokázal přemístit v čase!
Prostě úžasné.
Škoda, že z tohoto popisu nikdo stroj nepostaví.
Kde ale ta podzemní laboratoř stála?
Alexa zvětšila na monitoru mapu okolí Teplic. A na sever od města na nás koukal název obce Hrob!
Pokud se to městečko jmenovalo německy stejně je to stopa. Vcelku nám to je nanic. Nemáme prostředky k tomu jít do Hrobu kopat a hledat něco co tam už třeba ani není.
Nic dalšího už nám složka nemohla říci a Alexa jí odsunula stranou a vyjmula zbytek dokumentů ze schránky.
Tajný říšský úkol Pandora. Tak zněl nápis na prvním listu.
Velitelem úkolu byl náš starý známý Hanus Kamler.
Vědeckým poradcem“Roland von Stoler.
Vojenským poradcem: Theodor Kord.
Asi ten samý muž co v České Lípě přebíral zásilku z Arezza.
Dále ve složce byla kopie nedatovaného rozkazu v tomto znění:,,Vzhledem k rozkazu vůdce je nutné aby eventuální pád třetí říše znamenal i zkázu celého lidstva. Za tímto účelem Vás pověřuji urychlením orací na projektu Pandora“.
Podpis chyběl. Pak následovaly štosy výpočtů a vzorců. Závěrečný arch byl psán rukou a obsahoval toto: Kamler, Kord a já jsme se s celým projektem Pandora ocitli na území protektorátu Čechy a Morava. Nemáme už čas. Vůdce je po smrti a Kamler trvá na splnění posledního rozkazu.Při mé nepřítomnosti spustili reakci. Ta probíhala úspěšně do bodu II, ale řetězová reakce při vzplanutí plazmy nenastala. Výbuch, který následoval zabil a spálil jak Kamlera tak Korda. Veškeré zařízení zničeno v plazmové kouli. Poslední zápis před uložením do zkamenělého zámku. Pak přesun k Čertovo hlavě. 7.5.1945.

Datum byl to poslední, co bylo zapsáno. Co to ale mělo být ten projekt Pandora. Z těch málo jasných věcí vyplývalo, že mohlo jít o pokus zažehnout zemskou atmosféru. Pomocí mocného plazmového výboje by snad mohlo dojít k řetězovému vzplanutí a zániku všeho živého na Zemi.
Kamlerovi to nevyšlo .
Naštěstí!
Co bylo pak?
Roland ukryl na hrádku u Konrádova též zvaném zkamenělý zámek svoje zápisky a odjel na místo kterému říkal „Čertova hlava“., kde to je nevíme. Snad nám něco poví dvě zbývající truhly.
Práce pro tento den skončila. Vyjeli jsem výtahem k pracovně doktora Schmita.
I když už bylo pozdě, čekal na nás. Alexa mu s mojí pomocí popsala co druhá truhlice obsahovala. Jeho tvář byla jako kniha. Nejdříve nedůvěra, pak úžas a nakonec zděšení.
Ještě chvilku váhal, ale nakonec řekl:,,Musíme ty dokumenty zničit!. A to hned!“
Jeho slova a tón který použil vylučovaly diskusi.
Odjel výtahem do druhého suterénu a mi na něho čekali před budovou u auta.
Poslední cesta projektů Pandora, Hluboký Hrob a Jericho končila na chatě za městem ve velkém krbu. Papír shořel rychle s truhlou to bylo horší, ale za hodinu bylo po všem. Z hlediska lidskosti správné.
Asi v nás vyhrál člověk nad historikem!
V nitru mé duše rezonovala otázka:,,Je rozumné otvírat i ty dvě zbývající schránky?“
Po mých slovech Alexa bezradně rozhodila ruce, ale doktor Schmidt odpověděl:,,Dokonce je otevřít musíme. Pokud bude jejich obsah nebezpečný, skončí zde“.
Při slově zde, ukázal do krbu.
Po chvíli pokračoval:,, Přespíme tady a ráno budeme pokračovat v práci všichni tři“.
Rychlé jídlo ze zásob v chatě a pak neklidný spánek. Svítání nás všechny zastihlo na nohou. Nebylo nač čekat. Cesta autem do města uběhla jako voda a před osmou doktor Schmit otevřel kobku 1.
Na zemi zde ležela jedna otevřená a dvě zavřené truhly. Čtvrtá pak v noci zmizela v plamenech i se svým hrůzným obsahem.
Co asi najdeme v těch zbývajících?
Šéf ukázal na jednu ze schránek a jí vypáčil už nacvičeným pohybem.
Vše jako minule voskový papír chránící obsah.
Ten byl tvořen několika pořadači na spisy, které byli číslovány od jedné do čtyř.
Šanon číslo jedna začínal prvním listem.
Text byl psán pevnou rukou.
Papír ručně vyrobený.
Jazykem byla archaická němčina. Sepsány tak mezi 13-15 stoletím.
Přeložen do moderního jazyka zněl text přibližně takto: ,,Zápis o pátrání ve věci Arcigoridorisu. Můj učitel Johan Schwarz odmítl zodpovědět otázky kolem tohoto místa a tak přinucen okolnostmi zahajuji pátrání v knihovně templu božího srdce.“
Z dalších stran vyplývalo, že náš muž měl přístup k dílům antických autorů a z nich si dával dohromady jednotlivé úseky pradávných dějin.

Jasným faktem, který z poznámek vyplýval byl ten, že o existenci Atlantidy vůbec nepochyboval. Pro Rollanda von Stoler byla prostě hotovou věcí. Její vznik spojoval s příchodem dvou osob. Onrixe a Arkany někdy kolem roku 5000 před naším letopočtem. Z toho co mu řekli staré spisy odvodil, že Arcigoridoris byl starší než bájná civilizace.
Zde musím citovat:,,Johan Swarz mi mezi řečí prozradil, že síla Arcigoridorisu je na zemi o 2000 let déle než myšlenka, kterou prosazujeme mi a náš řád.“
Doktor Schmidt řekl: ,,Takže podle Rollanda je Atlantida stará asi 7000 let a Arcigoridoris o 2000 let víc. To máme 9000 let. To by nám přesně sedělo s tím jak se zjevuje miléniový démon. Udělal devět kroků vždy když uplynulo tisíc let ve směru severozápadním o stejnou vzdálenost“
Měl pravdu, ale zpět ke složce. Roland popisuje jak v jedné kronice našel popis ženy spíše dítěte, která se v čase vzniku Helionisu zjevila v oblasti věčně zelené na rozhraní vod a vyvrátila poslední říši starého času. Ta žena nedospělá přišla nečekána od nikud a po zničení kvetoucího města odešla neznámo kam. Průvodce jí dělali dvě ženy svedené, které svojí vinu zaplatili životem.
Tentokrát promluvila Alexa:,,Ten popis se dokonale hodí na našeho démona a jeho druhý návrat. Takový děs co se tam odehrál by asi nově povstalé atlantské civilizaci nemohl ujít. Jen nesedí popis místa. Sahara přece není zelená a rozhraní vod tam určitě být ani nemůže.“ Doktor Schmit odvětil: Najděte na mapě, kde přesně došlo k druhému návratu. Chvilka práce s přenosným počítačem a hledané místo je na světě.
Už mi vše bylo jasné a rychle jsem vstoupil do debaty:,,Sahara nebyla vždy pouští. Šlo o kraj věčně zelený a to zlo se zhmotnilo na hraně náhorní plošiny dnes zvané Tademajt. Ta vznikla nejspíš vodní erozí velkého jezera.“
Šéf jen přikývl a dodal:,,Ta dávná kronika jen potvrzuje druhý návrat toho čemu říkáme miléniový démon.“
Zdálo se z textu, že i náš muž pochopil čemu je na stopě a zahájil pátrání po stopách zla.
Na tomto místě složka končila a mi otevřeli tu označenou číslem 2.
Opět to samé pevné písmo.
Ruční papír, ale o poznání méně archaická němčina.
Mezi prvním a druhým pořadačem uběhlo určitě hodně času.
Text zněl asi takto:,,Po mém rozchodu se řádem okultních studií dostaly události rychlý spád. S pomocí relikvie jakoby se můj životní čas zastavil. Celé desetiletí trvalo vybudování nového sídla u Čertovo Hlavy a teď se mohu věnovat dalšímu boji proti svému dávnému nepříteli a zároveň učiteli Johanu Schwarzovi. Kromě sil velkého Gechoruse chci najít klíč k silám Arcigoridorisu“.
Moc zajímavý úvod.
Za prvé ten Roland nestárnul díky nějaké Relikvii.
Za druhé muž jménem Johan Schwarz kontur řádu vědeckých dříve okultních studií je pravděpodobně také stále jeden a ten samý. Padla tím naše původní teorie o rodinné tradici se syny stejného jména, kteří pokračují v rodiném díle.
A za třetí text obsahuje další jméno:Gechorus dokonce velký Gechorus.
Kdo to asi je?
A proč by ničil dílo Johana Schwarze?
No uvidíme do bude dál.

Na dalších stranách byl popis expedice do srdce Sahary, kterou tak plasticky popsal i ubohý Jost von der Welde.
Text nám poskytl odpověď na otázku čím že to Roland zachránil své muže po přechodu bažin. Jednalo se o starý lék se jménem Arigos.Šlo o krystaly získané ze stěn jeskyně v okolí města Graz. No ovšem, to je předchůdce antibiotik.
Kdo mu to poradil ale Roland neuvádí?
Stejně tak decentně přechází jaký osud uchystal van der Weldemu a všem mužům kteří s ním došli k cíli. Naopak popisuje jak se s pomocí helioniského meče dostal z hrůzy která se rozpoutala po té co chtěl projít branou zapovězených. Podařilo se mu ze svatyně zachránit jedinou věc.
Byl jím jakýsi valoun s třemi prohlubněmi po obvodu z naprosto neznámého materiálu. Prakticky nerozbitný, nevydávají světlo, vůni ani zvuk. Po obvodu se zachovaly nápisy které ale nedávají smysl. Tím byl obsah tohoto spisu vyčerpán.
Na stole se objevil šanon č. 3.
Text německý, písmo stále stejné.
Je s podivem, že rukopis Rollanda von Stoler vypadal po celá staletí úplně stejně.
Papír už strojně vyráběný.
Datování velmi přesné 1933-39.
Na první straně stálo toto:“ Spojuji další pátrání po silách Arcigoridosissu s nacistickou vládnoucí klikou. Je jim vcelku jedno o co mi jde. Hodím jim pár ohlodaných kostí ve formě nových zbraní a oni mi budou zobat z ruky. Mému poslání nejvíc pomáhá spolupráce s Himlerem a Gebhardem. Je až šokující Himlerova naivnost když přihlídnu k významu jeho postavení. Jsem teď něco jako jeho osobní kouzelník. Byla mi udělena hodnost generála SS a zároveň pracuji na zničení templu božího srdce v Bregenz. Po tolika staletích je Johan Schwarz definitivně poražen. On i jeho relikvie zmizely pod mojí přehradou. Ten hrot kopí je mu na nic. Už ho nikdy nepoužije.“
Zde text končil.
Z textu vyplynulo, že náš dohad o významu přehrady nad městem Bregenz byl správný.
Ta obří naddimenzovaná stavba opravdu pohřbila nepřátele našeho muže i jakýsi magický hrot. Dále se nám potvrdilo spojení Himlera a hlavně profesora Gebharda s Rolandem.
Další část listin popisovala expedici do Tibetu a návštěvu kláštera pod horou Orojo.
O této expedici se píše i ve složce VIII, ale Roland zde vše uvádí na pravou míru.
Do Tibetu jel hlavně proto, aby mu mniši pomohli přeložit nápisy na tajemném předmětu ze svatyně na Sahaře. Doufal, že klíč najde ve spise Vimaanika Shaastra jejichž kořeny sahaly podle legend do časů před příchodem Onrixe a Arkany. Pokud byli tak starobylé, mohli vycházet jen z učení a vědění Arcigoridorisu.
Naděje se nenaplnili a on pak svým šéfům v černém řádu podstrčil části textu popisující létající stroje ,,vimany.“
Je v celku logické, že se další výzkum těchto strojů nepohnul pozitivním směrem.
Dávná legenda je slabým vodítkem pro technický úkol takového rozsahu. Po návratu z Tibetu začal pracovat na svém hlavním úkolu. Otevření cesty silám Arcigoridorisu na náš svět. Jako hlavní stan si vybral zámek Fürstenstein ve východním Prusku. Zde ho osud spojil s Hansem Kamlerem.

Poddolované území pod zámkem i v jeho okolí poskytlo dokonalé podmínky pro vybudování citadely podobné hradu Houska v Čechách.
Hlavní komoru kde vrtal do země nechal obložit žulovými bloky a výstup na povrch byl velmi ztížen. Pevnost otočená dovnitř. Nebránila nikomu vstoupit, ale znemožňovala odejít.
Jak experiment v sovích horách dopadl složka neříkala, protože právě ve chvíli kdy se mělo začít s vrtáním zápis končil.
Poslední dokumenty se objevili na stole a hned bylo jasné , že čas děje se jen nepatrně posunul do let 1940-1945. Jen velmi okrajově popisuje svojí práci na projektech Jericho, Pandora a hluboký Hrob.
Z textu je znát , jak ho nebavilo rozvíjet tyto válečné aktivity, které ho zdržovali od hlavního úkolu.
Ovládnutí sil Arcigoridorisu.
Na rozkaz Himlera se práce v Sovích Horách zastavili a byli obnoveny až po krachu operace hluboký Hrob.
Zde von Stoler píše: ,,Pokus o vyvolání časového posunu nevedl k úspěchu. Jedinou šancí je navrtání dostatečně hluboké studny a spuštění pulzního urychlovače na jejím dně.
Himler konečně souhlasí a to až poté co ho Kamler přesvědčil o tom, že právě tudy vede jediná cesta k záchraně říše. Nevím co mu namluvil, ale je jisté, že pokud bude ta síla uvolněna , bude nemožné ji ovládat a zničí nejenom Himlerovi nepřátelé ,ale i obdivovatele! Poslední stránky čtvrté složky vypovídají jasně o chaosu, který provázel zánik Hitlerovi třetí říše.
Zdá se , že vrtání proběhlo úspěšně, ale chyběli díly na urychlovač a prioritou byl projekt Pandora.
Poslední zápis popisuje zavalení vykopané studny.
Schránka třetí v pořadí vydala své tajemství. Náš společný názor zněl, že její obsah je sice šokující ale né nebezpečný a tak zde může zůstat.
Byl už večer.
Den rychle uběhl, ale únava nás zmáhala.
Zvědavost byla silnější.
Co je v poslední truhle?
Rutinní pohyb páčidlem, voskový papír a dřevitá hmota.Alexa třesoucí se rukou vyndala hobliny a na dně je vidět valoun asi 40 centimetrů dlouhý a 30 centimetrů široký a stejně i vysoký. Dokonale hladký , jen po obvodu byli pravidelně rozmístěné tři prohlubně.
To je ta jediná věc co Roland zachránil z chrámu. Po obvodu bylo pak něco napsáno.
Bylo to psáno archaickým písmem ,ale k mému úžasu se to dalo částečně přečíst.
Podmínkou byla znalost řečtiny a latiny. Tyto jazyky museli z tohoto písma vycházet.
Stačí trocha znalostí a dost času spojeného s trpělivostí. Naštěstí se ukázalo, že doktor Schmit je velmi dobrým znalcem starých jazyků a mohl mi vydatně pomoci. Po hodině našeho lopocení Alexa usnula na židli. Nechali jsme to tak a dál jsme kombinovali písmena a snažili se slovům dát jejich pravý význam.
Ve čtyři hodiny ráno před námi ležel překlad textu na tom předmětu.
Až sem se asi dostal i Roland , protože v jednom textu psal , jak mu ty slova na artefaktu nedávali žádný význam.
Teď je třeba jít dál, ale kolega mě zarazil slovy: ,,Už skoro nevidím. Prospíme se alespoň pár hodin.“

Pak se natáhl přímo na podlahu a během chvilky spokojeně oddychoval. Zpočátku se mi zdálo, že za těchto okolností nikdy neusnu,ale únava mě po chvíli také zmohla.
Mé snění ukončila Alexa slovy: ,,No tedy Vy jste,ale spáči , osm hodin a tady to vypadá jako v noclehárně.“
Náš společný šéf vstal a rovnou usedl ke stolu přesně na místo, kde včera ukončil práci.
Ležel tam ten podivný překlad.
Tichým hlasem začal číst: ,,Šest rukou je víc než dvě, šest očí je víc než jedno, tří srdce je víc než žádné, tři duše je víc než jedna. Ruce a oči spojené. Srdce a duše otevřené. Odhalí tajemství kamene,.“
Alexa vykulila oči a dodala: ,,Co to je? To je nějaká báseň.“
Po chvíli pokračovala: ,,Už se nedivím, že to von Stolerovi nedávalo smysl.“
No měla pravdu.
Ten kámen nebo co to bylo postrádal jakýkoliv vědecký záchytný bod a ten divný text nám taky moc nepomohl. Doktor Schmidt ho vzal do ruky a prohlížel si jeho povrch pod čtecí lupou.
Po delším pátrání řekl: ,,Ten nápis není vyrytý, ale vlisovaný nebo odlitý. Váha je asi normální odpovídající běžnému kamenu z řeky, ale takhle pravidelný valoun by voda nikdy nevytvořila.“
Vyndal z kapsy nůž a pokusil se udělat vryp do povrchu s nulovým výsledkem.
To okomentoval slovy: ,,Neuvěřitelně tvrdý, nůž by se zlomil a nezanechal by ani škrábnutí.“ Po krátkém zaváhání oběma rukama mrštil s artefaktem o betonovou podlahu. Zvláštní bylo, že se vůbec neodrazil. Tam kam ho silné ruce hodili , zůstal nepoškozený ležet. Začalo mi být jasné, že se jen tak nehneme z místa. Roland von Stoler vlastnil ten valoun skoro dvě stě let a nepřišel na to k čemu je, ale on byl sám a mi jsme tři.
No ovšem!
My jsme tři!
To by mohl být klíč!
Šest rukou, šest očí, tři srdce a tři duše.
To je přece popis třech lidí.
Roland byl vždycky sám.
Alexa položila valoun na stůl a já vzrušeným hlasem řekl: ,,Pojďte sem. Dejte ruku každý do jedné prohlubně a ten kámen upřeně pozorujte. Uvolněte srdce i mozek a myslete jen na něj!“ Kolegyně bez váhání udělala co měla, doktor Schmidt váhal, ale udělal to taky.
Já pak jako poslední přiložil svou ruku na místo pro ní určené. Jakmile se naše ruce propojili prostřednictvím záhadného kamene, změnil barvu z namodralé bílé na sytě modrou a začal pulzovat.
Nevím co mě to napadlo, ale křikl jsem: ,,Myslete jen na to co děláme!“
Kámen znovu změnil vzhled a zářil ostře rudou barvou.
Po pár vteřinách z něho vyšlehl proud rudého světla ke stromu.Už se nedalo dál odolávat neznáme síle a naše těla byla odhozena od stolu.
Celou místnost osvítilo oslepující světlo a já byl v mžiku oslněn.
Když mé oči opět vnímaly okolí svítila přímo nad artefaktem rudá krychle o stěně asi jeden metr.Vypadalo to ,že je tvořena čistým světlem.Najednou se změnila a nabrala tvar velké mužské hlavy.
Načež hlava plynulou angličtinou promluvila.

Při skenu Vašich mozků byl zjištěn jeden společný jazyk pro dorozumívání.
Doktor Schmit se konečně vzpamatoval a byl schopen zformulovat jednu podstatnou otázku:,,Kdo jste?“
Hlava se otočila a řekla:,,Kdokoliv si budete přát!“
Jako na dokreslení svých slov se proměnila a nabrala podobu Alexi, po několika vteřinách mojí,pak šéfovou a nakonec se vrátila k původnímu vzhledu.
Alexu tato odpověď neuspokojila a naléhala:,,Chceme vidět Vaší pravou tvář!“
Bez váhání odvětila:,,Vy jste tak mladí,za vším hledáte jen fyzickou podobu.Naše civilizace už po miliardy pozemských let nemá žádné tělo.Myšlenka ho nepotřebuje“.
Oni nemají tělo tak je to nějaký hologram!
Prolétlo mi hlavou,ale ta věc odpověděla i na otázku nevyslovenou:,,Žádný hologram jen čistá energie.Ale raději teď poslouchejte .Naší předci byli prvními obyvateli tohoto prostoru.Povstali daleko dříve než vznikl Vesmír tak jak ho chápete Vy.Celé miliony pozemských let se vyvíjeli až přišla chvíle k opuštění těl a k návratu k původním ideálům.Toho dne se narodil ,ale i zemřel poslední člen naší civilizace a všichni žijící přešli do duchovního světa.Čas plynul ,ale mi bylo mimo něj a tak se jednotlivý členové komunity vypravily do prostoru a začaly pozvedat nové a nové vesmíry. Jedním z nich byl Onrixův ideální svět.Trvalo jim pouze dva tisíce pozemských let než opustili svá těla a vyrazili v našich stopách.Narozdíl od nás ale oni chtějí světy napravovat zatímco mi se jen díváme.Teď ale zpět k tomuto světu.Vesmír jsme založili ve chvíli , které se dnes tady říká velký třesk.Pak šli naši vyslanci z galaxie do galaxie a pokládali základy nových civilizací.Na každé nové planetě zůstal vyslanec,Který se vždy v dané periodě zjeví a otestuje stav obyvatel.Tady byla vybrána perioda rovnající se jednomu tisíci pozemských let.Vše se vyvíjelo jak mělo ale pak sem přišel Onrix se svojí misí a lidi přetvářel k obrazu svému.Dva tisíce let po našem příchodu vytvořil ideální systém , ale ten netrval navěky a dnes jste díky Onrixovi na hranici zničení.Cítím,že odsuzujete to jak náš vyslanec zjišťuje stav duše lidí, ale věřte, že je v okamžiku zničení poznáte jak doopravdy vypadá lidské nitro“.
Neuvěřitelné.
Tady nám někdo v podobě červené hlavy tvrdí ,že miléniový démon je jen jakýmsi revizor jestli máme právo na pravdu.
Ti mrtví v Arrezu na Bledu a na dalších místech to je jen součást pokusu pro pobavení rasy,která odhodila svá těla aby povznesla ducha.
To je odporné!
,,Ale není!“Odpověděl hlas z obrovské dálky a pokračoval:,,Náš vyslanec ohrožuje jen jednou za tisíc let úzkou skupinu lidí.Je pravda ,že při tom zahynou i neviní ale porovnejte si kolik objetí má na svědomí Onrix se svým nevlastním bratrem Gechorusem jen ve 20 věku jich byli desítky miliónů.
Hlava zmizela a v krychli byly vidět obrazy zákopů první světové války, následovány obrazem vypálené vesnice a rozbombardovaného města.
Obrazy zmizely a hlas nemilosrdně pokračoval,,Lidé jsou naše děti a mi je nemůžeme ochránit. Těžký žal naplňuje naše duši. Ať se naše mysl nachází zde nebo v jiném vesmíru za hranicemi Vašeho vnímání všude cítí tu obrovskou bolest tohoto bytí. Tak nás suďte se shovívavostí mé děti.“
Doktor Schmit se zeptal:,,A co ostatní světy? Kde jste působili?“

Ten hlas věčnosti odpověděl:,,Tam kde byly obyvatelé ponecháni sami sobě vše odpadlo dobře. Tam kam přišel po nás Onrix a jeho lidé nastaly spory, války, zkáza a ničení.“
Opět se místo hlavy objevil obraz. Nebyla tam jedna zničená vesnice nebo město, ale celá planeta. Jen dvě slunce na obloze osvětlovaly planinu zkázy.
Hlas pokračoval.,,Tak byly zničeny naše děti na planetě Koridor jen 9 500 světelných let od Vás“.
Po krátké pauze tragicky dodal:,,To co se stalo na Koridoru čeká zřejmě i vás,. Až se příště zhmotní náš vyslanec po té co uplyne tisíc let, bude tento svět prázdný!“
V mrazivé atmosféře dodal:,,Náš vyslanec ukončí svojí misi. Teď ale řekněte chcete aby toto varování zůstalo zde nebo bude pro všechny lepší, když odejde teď a na vždy!“
Těžká otázka, ale lepší by bylo aby svět nic nevěděl. Snad máme ještě šanci a toto hrozné proroctví by nám ji vzalo.
Obraz mírně pohasl a hlas řekl svá poslední slova:,,Správná volba! Hodně štěstí mé děti!“
A vše zmizelo.
Artefakt byl pryč.
Bylo zrovna poledne.
Výtah nás vyvezl do pracovny šéfa a ten klidně řekl:,,Vše co jsem našli bude zahrnuto do fondu kobky č.1/2 a utajeno. Až odejdu na odpočinek staneš se ty Adame novým ředitelem. Vybereš si nástupce a tajemství zůstane zachované.“
Co říci?
Jen jediné slovo,,ANO!“