Na hraně života a smrti

Seržant Michel Vencl chvíli naslouchal skučení sněhové vichřice v kokpitu stíhačky, přičemž kabinu zcela zvnějšku zasypal navátý sníh a on si začal připadat jako ve vnitřku iglú. Nehodlal však zůstat sedět a poté, co se odpoutal pásy od sedačky, tak pravou rukou otevřel překryt kabiny. A v několika vteřinách byl zasažen přívalem sněhu.
V náporu větru a sněhových vloček se sotva ve stoje v kokpitu udržel, načež vyskočil do hluboké závěje. Viditelnost byla velmi malá a vůbec nevěděl kam má jít. Pamatoval si však že před nouzovým přistáním zahlédl nějaké domy. Zabořen do hlubokého sněhu udělal dva kroky, přičemž mu náhle podjely nohy. Ztratil rovnováhu a rukama se zachytil předku Curtisse, ale neudržel se. A vzápětí sjížděl sněhem někam dolů. Když se po několika metrech zastavil, tak spatřil na sebe jedoucí stíhací letadlo, jenž se převážilo dolu, když se jej snažil zachytit.
Co nejrychleji se snažil odvalit do strany, ale v závěji nebyl tak rychlý a vzápětí pocítil, že mu pravá noha zůstala ve sněhu pod předkem stíhačky, která se zastavila.
„Proboha!“ vydralo se mu z úst a oběma rukama uchopil stehno nohy. Jeho snaha o její vyproštění byla však marná.
„Krucinál! To néé!“ vydralo se mu z úst a pěstmi zabušil na bok letounu. Opět se pokusil vymanit nohu, ale zase to bylo neúspěšné. Mezitím jeho oblek začala pokrývat vrstva sněhu. V naprosté bezradnosti uviděl vedle sebe nízký porost. Natáhl ruce k němu a až po několikátém pokusu se mu podařilo ulomit jednu větev. Její konec poté vsunul pod předek stíhačky a pak napnul všechny své zbylé síly. Nohou však ani poté nepohnul. Zopakoval to ještě nadvakrát, ale jeho snaha vyzněla naprázdno.
Začal pociťovat jak ho opouštějí síly a přes sníh už ani neviděl. Pak začal mít pocit, jakoby se začal někam propadat, přičemž mu přestávala být zima a dující meluzína se vzdalovala.
Náhle ho ostré světlo přinutilo otevřít oči. Překvapeně hleděl do rotující spirály, na jejímž konci byl oslňující jas. Tím byl zcela pohlcen, aby poté uslyšel tóny piána, které k němu doléhaly odněkud z dálky. Přitom si uvědomil, že tuhle melodii moc dobře zná. Takhle hrávala jeho matka, když byl malým klukem. Za chvíli uviděl vedle sebe se objevit siluetu postavy. Okamžitě v ní rozpoznal svou nedávno zemřelou matku.
„Můj synu! Tak už budeme zase spolu,“ řekla mu.
„Moc mě mrzí, že se setkáváme až takhle,“ sdělil ji, protože nebyl u své matky, když umírala. To ho velmi trápilo.
„Neměj žádné výčitky. Teď už bude vše dobré.“
Pak uslyšel přibližující se kroky, jenž začaly hlasitě rozléhaly. Vzápětí uviděl vedle sebe další postavu, která oblečená v letecké důstojnické uniformě. Byl to jeho otec, jenž padl v první světové válce. Jeho znal jen z fotografii.
„Synu! Tvůj čas ještě nepřišel,“ řekl mu přísně otec. Potom se zadíval do obou tváří rodičů, jak pozvolna mizí, načež je zcela pohltilo světlo, které se od něho počalo vzdalovat.
Po otevření očí rozpoznal nad sebou bílý strop. V prvním okamžiku nechápal kde je. Pamatoval si jen to, jak ležel ve sněhu ze zaklíněnou nohou pod přední části své stíhačky. Pomalu pootočil hlavu vpravo a pak vlevo. Zjistil, že je v nemocničním pokoji. Přitom uviděl zdravotní sestru. Ta si hned všimla, že je při vědomí a za okamžik se nad ním skláněl doktor.
„Tak seržante. Vy jste měl doslova z pekla štěstí,“ řekl mu doktor.
„Jak jsem se sem dostal?“ zeptal se.
„Bylo vašim štěstím, že ta sněhová metelice netrvala dlouho. A taky to, že jste přistál nedaleko prvních domů tohohle města. Kdyby si lidi nevšimli vašeho letadla, tak jste na onom světě. Vůbec jste v tom sněhu nebyl vidět. Je to zázrak, že jste to přežil. Ta pravá noha taky bude v pořádku. Nějaký čas si poležíte. Válka vám určitě neuteče.“
„To máte pravdu pane doktore,“ mínil a zadíval se na stůl. Na něm byl ozdobený stromeček. Hned si vzpomněl na minulé Vánoce, jenž trávil s matkou. Poté si uvědomil kolik věcí se od těch minulých Vánoc změnilo.