Luigi

Luigi

Luigi usedl za stolek kavárny na centrálním náměstí jednoho ze středně velkých měst Italského severu.
Dá si capuccino a nabere sílu před tradiční odpolední honičkou. Teď je,ale teprve poledne a všude vládne pohoda a klid.
Jeden pohled na náměstí.
Venku svítí slunce a i když léto skončilo, bylo příjemné teplo. Vidí věž gotické katedrály hlavní turistické atrakce tohoto města. Před ní pak sochu, která znázorňuje člověka umírajícího na hranici. Jak se jmenoval, to našeho muže nezajímá. Že ho upálili pro jeho víru to mu bylo také cizí. Pak se Luigiho pohled svezl na dva domy, které stály hned za sochou. Tam byl zdroj jeho spokojeného života. Ty dvě budovy jejichž základy pamatovali třinácté století , zdědil po rodičích, ale Luigi nebyl jen obyčejným dědicem. On se musel hodně přičinit, aby mu to co zůstalo po otci a matce přineslo bohatství a punc úspěšného mladého muže.
Vzpomínky zavířili v Luigiho hlavě. Jako by to všechno bylo včera. Jeho otec byl vážený ,ale relativně chudý obyvatel města. I když neoplýval jako rodina hmotnými statky, byli šťastní. Okolí jeho rodiče nechápalo. Mají dva domy, ale nic s nimi nepodnikají.
Sousedé se ptali: ,,Proč?
Otec odpovídal vždy stejně. V domech bydleli staří přátelé. Všechny byty byli obsazeny rodinami, které tam žili už po celé generace. Otec ani matka nebyli schopni dát výpověď rodině starých známých.
Ba co víc, nedokázali ani zvyšovat nájem a raději sami žili na pokraji chudoby.
Pak se během šesti měsíců naplnil životní příběh rodičů našeho hrdiny a on jako jediný potomek zdědil velký ale neproduktivní majetek.
Co si s ním asi počne?
Luigi věděl.
Vše se musí změnit a to od základů.
První kdo se měl seznámit s tím jak teď bude život vypadat, byla paní Buffonová.
Bylo jí hodně přes osmdesát let a žila po celý svůj život v přízemním bytě většího z domů. Teď jí, ale nezbylo nic jiného než odejít.
Luigi měl s jejím domovem velké plány. Stará paní odešla o po třech měsících zemřela v domově pro seniory.
Stala se prvním , ale ne posledním důkazem hesla: ,,že starý strom nepřesadíš.“ v tomto příběhu.
To jak se dokázal vypořádat s paní Buffonovou naplnilo Luigiho novým elánem.
Nájemníci v jeho domech mohli jen vzpomínat na časy ,kdy panem domácím byl Luigiho otec.
Teď bylo všechno jinak.
Chodby domu naplnil boj, které asi do té doby tyto prastaré budovy nezažili za celých sedm set let co stojí.
Ale nájemníci byli v totální defenzívě a jeden po druhém odcházeli.

Sousedé z náměstí byli šokováni jaké metody mladý muž používá, ale pomoci nemohli.
Byl v tom totiž díl pokrytectví. Nejvíc protestovali ti, kteří celé roky apelovali na Luigiho otce, aby své domy využil ke zbohatnutí. Teď když se tak stalo, byli pohoršeni metodami , které k tomu byli použity.
Přízemní byt kde žila paní Buffonová se změnil na ,,Tradiční Italskou pizzerii..“
Byla jen jednou z mnoha v historickém jádru města, ale její poloha hned v sousedství katedrály a pomníku z ní učinila velmi vyhledávané místo. )
Davy turistů jí naplňovali den co den a svému majiteli vynášela velmi dobrý zisk.
To však bylo pro něho málo.
Chtěl víc a rychleji.
Vyhodil kuchaře a zaměstnal jiného jen , tak tak kvalifikovaného. Z tradiční italské kuchyně zbyl jen název na luxusním vývěsním štítě.
Těstoviny Barilla, omáčky v prášku, španělské olivový olej z pokrutin a červené víno z kartónové krabice, to byli suroviny z kterých teď připravovali menu pro své hosty. Obyvatelé města brzy zaregistrovali změnu a každý si dobře rozmyslel než zašel k Luigimu na oběd nebo na večeři. Turisté byli v nevýhodě. Dobrá poloha, upravený interiér i exteriér a příznivé ceny přímo vybízeli k návštěvě.
Když se pak na talíři objevila porce oslizlých těstovin s lepkavou omáčkou nebo pizza ohřátá v mikrovlnné troubě bylo už pozdě.
Každý přišel jen jednou,ale to nevadilo. Pohyb turistů bohatě naplnil celou kapacitu od jara až do podzimu. Zájem byl takový, že Luigi vždy odpoledne musel pomáhat kuchaři zvládnout ten velký nápor v kuchyni.
Provozem restaurace,ale nechtěl ukončit své nové aktivity.
V místnostech sousedícím s pizzerií vybudoval obchod pro turisty.
Neváhal ho naplnit obrovským množstvím kýčů toho nejhrubšího zrna: ,,,Pravé benátské masky vyrobené v Číně.
,,Posvěcené medailony Sv. Antonína z Padovy také vyrobené v Číně.
,,Egyptské sošky made in China.“
To je jen malá část sortimentu turistického shopu.
Přes pochybnou kvalitu zboží bylo pořád plno. )
Davy Němců, Holanďanů, Čechů a dalších turistů mnoha různých národností nepřetržitě po celou sezonu skupovali předražené, nekvalitní kýče.
Když využil přízemní prostory situované do náměstí , obrátil Luigi svůj zrak k zadnímu traktu svých domů a k prvnímu i druhému patru.
Část vyčlenil pro svoje bydlení. Nebyl ani moc náročný. Stačili mu tři místnosti s výhledem do dvora. Jaká to nečekaná askeze u tak úspěšného mladého muže. Blízká budoucnost ukázala, že i v tomto konání byl jen chladný kalkul.
Luigi se totiž rozhodl z bytů s výhledem na náměstí udělat apartmány pro bohaté turisty.
A výhled na pomník a katedrálu si od svých hostů nechal velmi dobře zaplatit.
Vše šlo hladce až do chvíle, kdy se rozhodl v zadním traktu jednoho ze svých domů vybudovat kryté parkoviště pro své platící zákazníky.
Zvedla se obrovská vlna nevole mezi obyvateli okolních domů. Představa ,že uzounké uličky starého města , kterými většinou za celý den projelo jedno maximálně dvě auta budou zaplněny mercedesy a bavoráky Luigiho hostů, vyvolala nehrané zděšení.
To však našeho muže nemohlo zastavit.

Jeho argumenty podepřené tučnými úplatky otevřeli cestu ke stavebnímu povolení.
Jakákoliv stížnost od majitelů sousedních budov se od úřadů odrážela jako od gumové sítě. Nikdo z kompetentních nechtěl slyšet, že sousední domy vlivem těžké dopravy stavebního materiálu praskají jakoby byli z perníku.
Nikoho nezajímalo, že všichni obyvatelé trpí prachem a hlukem ze staveniště.
Nakonec byla stavba zkolaudovaná a z Luigiho se stal opravdu bohatý muž.
Výnos z pronájmu apartmánů překonal už tak vysoké zisky z pizzerie a obchodu pro turisty.
Luigi se protáhl, dopil capuccino a pomyslel si: ,,Hezky se to vzpomíná,ale teď je třeba něco dělat.“
Ostré zvonění mobilu ho ještě víc vrátilo do reality.
Z přístroje slyší hlas starého Paula Goretiho jak říká: ,,Doufám,že chápete důsledek svého chování. Pojistka Vám zanikla právě včera a platba na nové období stále nedorazila.“
Luigi už má starého pojišťováka plné zuby. To že pojišťoval rodinný majetek , už za éry jeho otce ho nezajímá. Ty peníze za pojistku použije jinak. Jsou to pro něho vyhozené peníze. Několika úsečnými slovy Paula Goretiho odbyl a bez rozloučení hovor ukončil.
Jeho nitro bylo naplněno spokojeností.
Zase se zbavil jedné pijavice a teď může koupit nové Maserati ať všichni závistiví balíci puknou vzteky.
Pohledem sklouzl po náměstí ke svým domům.
Co to tam je?
Musí se podívat ještě jednou.
Je to opravdu tak. Obě budovy jsou v jednom ohni!
Jak je to možné?
Vždyť před chvílí bylo vše v pořádku.
Během okamžiku je celý jeho život pryč. Má tam veškerý majetek a nic, zhola nic nemá pojištěné. Kvůli tomu , aby se vyhnul placení daní , nemá ani účet v bance. Celou hotovost má ve svém bytě ten je teď v jednom ohni.
Chce vyskočit, ale najednou ho skolí silná bolest na prsou.
Chce volat o pomoc , ale jeho ústa zůstala němá už navždy.
Číšník z kavárny zavolal záchranku.
Přijeli během okamžiku, ale lékař mohl konstatovat jen jedinou věc. Smrt!
Pak řekl zkoprnělému číšníkovi: ,,Tak mladý a zdravý muž a zemřel na infarkt.“
Zakroutil hlavou a zeptal se: ,,Nemohl se něčeho leknout?“
Číšník odpověděl: ,,Já jsem si ničeho nevšiml. Pil kávu a rozhlížel se po náměstí. Jinak se nic nedělo.“
Lékař se podíval okolo. Vidí katedrálu, vidí pomník, vidí i oba Luigiho domy. Všechno je v pořádku.

P.S. Jen muž z kamene, který zemřel pro víru možná ví jak mohl Luigi vidět celý svůj majetek v plamenech přestože nehořel.
A ten to nikomu nepoví!