Lidé, moře a temno

Hlasy mořem připlouvají, nemůžeš je rozeznat. Je jich moc! Prolínají se a je slyšet jen hučení, hučení moře?? Ne, hlasy! Hlasy lidí, které moře pohltilo. Voda ucpala ústa, aby nemohla mluvit a znovu se nadechnout. Sůl objala tělo. Tma na dně oslepla oči! Tlak zničil veškeré možnosti pohybu těla.

Velká zář na obloze zjeví se. Východ slunce? Ba ne, tolik světla slunce nezmůže. To bůh se přišel podívat. Na moře, které tak rádo tahá lid ke dnu. Záře sílí, aby mohla v největším žáru opět zhasnout, ne úplně. Malinké světýlko zde zůstává. Naděje? Ano, nechal nám tu naději. Naději v co? V nás, aby nás přešel strach z moře. Naděje v to, že moře už nezaútočí.

Čas, se chýlí ke konci. Slunce zapadne, vítr přestane foukat, čas se zastaví. Hodiny, které tikaly přestanou a padne na ně stín! Černý, studený stín. Temné hodiny, temný čas. Doba temna! Moře se bouří, nechce neutrálnost, nechce konec, nechce dobu temna. Je vidět jen moře jak se třpytí a bouří se. Lidé klečí a prosí čas!

Stíny se odvracejí od majitelů. Nechtějí dále jít cestou s ním. Je jim zle z této situace. Lidé ztratí své stíny. Nemají nic! Zůstal jim v očích pláč a na srdci žal. Praskají jim srdce. Rány bolí, ani slzy už nestačí. V temném světě je slyšet pláč a nářky. Moře se zklidnilo! Světýlko naděje uhaslo jak svíčka!

Nikdo si nikoho nevšímá, všichni se odcizili. Rodiny se rozprchly do všech koutů. Každý je tu sám za sebe. Každý lituje sám sebe! Nenávidí se. Přes tmu se nevidí, ale ví, že vedle někdo klečí a naříká. Z úst všem stéká krev, tmavá červeň. Nechají ji téct. Krvácí srdce! Rány se prohlubují.

Nebe je černé jako uhel, jsou vidět třpytky na moři, oči lidí klečících a naříkajících dál už nic. Temno! Temno! A víc už nic! Ani míň!

Chtějí novou šanci, naříkají, sténají. Nový svět. Zaslouží si ho? Zničili tento a mají dostat nový? Ti hříšníci? Styďte se! Neproste! Jste směšní. Naříkejte, bědujte, plačte! Utrpení je z vás cítit až hanba hledět. S vámi je konec! Nezasloužíte si dál – maříte! Trest vás neminul!

Lidé vymírají. Jeden po druhém. Nemohou dýchat. Dusí se! Naposledy vyřknou „nový svět“. Zavřené pěsti, krev okolo úst, slzy v očích a bědující výraz. Pohled na okolí moře je děsivý. Tma začíná být černější nebo je to sugesce? Hroby na pobřeží slouží jako pomníky na lidstvo, které tu zmařilo a zničilo celý svět a i svůj život. Prosili… ale pozdě!