Potkala jsem anděla, který mi dal křídla

Tenhle příběh je o mě, a jak už to bývá, někde je začátek a někde zase konec. Víte, do té doby, než se mi stalo tohle jsem myslela, že můj život nemá žádný smysl, neustále jsem přemýšlela o tom, proč tu jsem a jak je možné že i když často moc chci, nakonec nikdy tenhle svět nedovedu opustit. Až dnešek mi přinesl vysvětlení, potkala jsem totiž svého anděla...
***************************************************
Dnes je sobota a tak jsem měla možnost se trochu déle prospat a taky jsem ji využila, přes noc si totiž moc spánku neužiju, vždy se jen tak povaluju po posteli a koukám do stropu, někdy přemýšlím o tom, proč tu jsem a jak to změnit.
Přemýšlím o tom, proč nedovedu tenhle svět opustit, i když bych mockrát chtěla...
No a tak k ránu, když se sluníčko vyhoupne na oblohu, dospávám co jsem měla a zaháním všechny myšlenky, které mne přes večer sužovali.
Když jsem se probudila, byli přibližně 2 hodiny odpoledne, ani mne to nezarazilo, spíš mi to přišlo i málo, na to že jsem měla dospat celý týden docela jo...
V pyžamu jsem se dobelhala do koupelny, kde jsem sem pokusila alespoň trochu upravit.
Potom jsem v kuchyni zblajzla jogurt a dvě velké porce obědu, a pustila jsem se do pečení. Mým dnešním úkolem bylo upéct dort pro babičku, které jsme měli přát k narozeninám.
Během 10 minut jsem měla připravené těsto a tak jsem budoucí dort šoupla do trouby. Mezitím co se pekl, jsem se donutila k tomu, abych napsala svá vánoční přání na kus papíru, který pak připnu na lednici, aby mi rodiče a příbuzní nekupovali nic co nechci. Kupodivu se na něm objevila jen dvě přání a já jsem na sebe byla hrdá, za to, že jsem se letos dokázala uskromnit.
Když se dort dopekl, vyndala jsem ho z trouby a nechala chladnout, mezitím jsem se šla ještě trochu prospat. Tentokrát jsem se probudila až k večeru a tak jsem měla tak trochu na spěch, rychle jsem dort potřela krémem, který mi mamka předem připravila, posadila jsem na něj marcipánovou růžičku a běžela k babičce.
Chvíli jsme slavili a byla celkově skvělá nálada, povídali jsme si o různých věcech, vyprávěli vtipy a tak různě. Ani se to nezdálo, ale tohle byla jedna z nejštastnějších chvil v mém životě.
Moc dlouho ale nepřetrvala, moje sestra se do mě začala navážet a já jsem se nechala vytočit, utekla jsem, utekla jsem daleko, ani nevím kam, posadila jsem se na velký kámen a zírala do tmy, která mne obklopovala ze všech stran. Náhle mne přepadl strach, byla jsem tam sama, bez jakékoliv šance na to abych si dovedla pomoct. Ale co, pokud mám umřít tak ať už to konečně přijde, zarazila jsem rázně své myšlenky a opřela si hlavu o ruce.
Během chvíle ke mně přiběhlo malé černé kotě, vypadalo stejně zoufalé jako já. Uvelebilo se mi v klíně a začalo spokojeně příst. Seděla jsem tam s ním takhle přibližně hodinu, než mi někdo poklepal na rameno. Polekala jsem se, ale kotě se ani nehnulo. Byl to mladý chlapec, celý oblečený v černém, byl bosý a jeho blankytně modré oči prorážely tmou a uklidňovaly mne.
Posadil se vedle mne a já si všimla, že je na něm něco divného, jen jsem nemohla poznat co.
Chvíli jsme tam jen tak seděli a mlčeli, já jsem si ho zkoumavě prohlížela a hledala co něm na něm tak znepokojuje. Až když kotě seskočilo z mého klína a začalo si pohrávat s pírky, co se mu vlnili na křídlech, došlo mi to.
V tu chvíli promluvil, ani jsem ho neposlouchala, nevěděla jsem co říká. Byla jsem šťastná, snad si mne odnese s sebou, nebo mi dá alespoň nějakou naději a důvod k tomu, abych žila.
On mne ale jen políbil, do rukou mi položil spící kotě a odletěl. Zvedla jsem se a nechápavě se snažila otočit, abych se podívala co mne tak tíží na zádech. Byla to křídla ...
Teď když se mne kdokoliv zeptá, jak jsem se zvládla vyrovnat se životem a se vším co bylo a mohlo být, odpovím: Potkala jsem anděla a ten mi dal křídla.
Mnoho lidí nepochopí význam téhle věty, ale já vím že navždy budu vděčná za dar, který jsem dostala a ať už dělám cokoliv, dělám to pro něho, pro anděla, který mi dal křídla...