Můj tichý vítr v kopcích

Když půjdete tiše, možná tam v kopcích spatříte jelena.
Jak osamocen dlouze troubí a dívá se dolů. Neruště ho, prosím. Je tak sám,ale potřebuje svobodu, ticho a klid.
Sám, navěčnost.

Já jednou do těch opuštěných kopců šel, také sám. Společníkem se mi stal jen ranec přehozený přez rameno. Slunce svítilo, přesto se vše kolem jevilo temné, zamračené. Omámil mne tichý zpěv větru. Chtěl si se mnou povídat. Donutil mne sejít z cesty a já se najednou ztratil v místech, o kterých jsem si myslele, že je důvěrně znám. Nikdy nic nepoznáte úplně. Otevřela se přede mnou úzká pěšinka.Písek a prach mi oslepili oči. Promnul jsem si je.

Najednou v dálce kráčela kolem lánů pole dívka bledá jako rusalka. Její hluboký pohled směřoval k lesu. Podzim vládl rukou barevného krále. Vše se tetelilo teplými barvami a barevný koberec z listů připomínal...co jen připomínal ? Něco velice tajemného, čas dávno uplynulý, vůně dětství, draky na nebi.

Dívka se pomalu přibližovala. Byla opravdu krásná, tak čistě krásná...NIkdy jsem ji neviděl. Odkud přichází ? Co tady hledá ? Zadívala se za obzor, nějak smutně, ale smířeně.Prošla kolem mne. Zahleděla se mi do očí. Neřekla ani slovo a šla pryč. Zmizela. Ale ten její pohled, nezmizel, zůstal ve mne na věky věků.

Příští den jsem kráčel po té cestě znova. Vítr zase zpíva stejnou melodii jak včera. Dívka už stála vysoko na kopci. Slunce pomalu zapadalo, tak i dívka scházela z kopce dolů.Ale měli byste ji vidět, jak stála na samém vrcholku, klidně a tiše. Vítr rozháněl její hedvábné vlasy, ona roztáhla dlaně. Povídala si s tichýcm větrem. Když přišla na cestu, zdvořile jsem ji pozdravil.
,,Dobrý večer, slečno," řekl jsem.
,,Dobrý večer," řekla dívka milým hláskem.
Cítil jsem, že ji něco trápí. Já ji chtěl pomoci, ale tuším, že jsem se zamiloval. Neštástně zamiloval, neb ona trpí láskou projiného, kdo ji nedal přátelství, ale jen lásku bez duše. Dívka plaše uhnula očima. Zmizela.

Šel jsem tím krajem do kopco ještě několikrát, ale už jsem opuštěnou krásku uvězněnou v nesvobodné svobodě nikdy nespatřil.Anebo ano ? Ptal jsem se mého tichého větru ,ale ten mi nic nepověděl, jen men zahnal do kopců. Kdo je ten opuštěný jelen, který stává na samém vrcholku a tiše naříká ? Každý z nás se jednou promění v takového jelena.Proč ? NA to už musíte přijít sami.