Zapomenuté děti

Zapomenuté Děti

Jdu věčně tmavou ulicí města padlých andělů.Všude jen zmar a zkáza.
Kolik času už uběhlo od chvíle, kdy pohasl plamen naděje?
Je to den,měsíc,rok nebo snad celé století?
Nikdo nezná odpověď na tuto otázku.
Kde se stala chyba?
Kdo za to vlastně může?
Do úst se dere jediné slovo:,,Proč?“
Něco hrozného se muselo stát s lidskou duší.
Já,ale nevím co!
Jdu dál temnotou města ztracených a tu mi závan větru přinesl stránku vytrženou ze starých novin.
Muchlám ten artefakt a chci ho zahodit.K čemu jsou slova tištěná na papíru.
Číst sice ještě umím,ale proč bych to dělal.Jsou tady moderní způsoby sdílení informací.Kniha a noviny jsou už dávno mrtvé.
Zvědavost mi nedá a zkouším rozluštit tu spleť čár na zmuchlaném papíře.
Nadpis zní:,,Zapomenuté Děti!“
To je dost zajímavé asi,další verze,oblíbeného tématu interaktivních hororů o únosech malých dětí.
Tak se podívám jak to pokračuje lámavě čtu:,,Ulice se stává hrobem,stopy zmizely.Žádné pátrání není.Je chladná noc,kdo mrzne je příliš slabý.Nikdo je nebude počítat,nikdo je neviděl.“
Ne to není novodobý horor.To je to, čemu dříve říkali báseň nebo snad, text písně z časů kdy ještě hudebníci potřebovali slova.Jen nechápu, proč autor ta slova sestavil zrovna takhle.
Jde z nich až strach, ale já je nechápu.
Musím číst dál:,,Osamělé a ztracené,neviditelně narozené při prvním výkřiku umrznou.Zapomenuté Děti.Jménem nepojmenované nekonečně utíkající ,ze světa vyhnané.Zapomenuté Děti.“
Obracím ten cár papíru v ruce a hledám odpovědi na otázky,které ta slova vyvolaly v mé duši.
Píše ten kdosi neznámí o nás?
Jak mohl,kdysi dávno,kdy nějaký stroj vtiskl ta slova do papíru vědět jaký bude náš osud?
On nemohl žít ve městě padlých andělů na to je ten papír moc starý.
Jak mohl tedy vědět jaký bude náš život?
Otázky bez odpovědí.
Třeba je najdu v dalších slovech:,,Ony vidí,ony cítí,rozumí přesně jako my:Oči bez štěstí,všechny sny byly udušeny.Zděšení před světlem a strach před každou tváří.Vinu,která nikoho nezasáhne čas nevyléčí.“
Po krátké mezeře jsou dva poslední řádky:,,Všechno mělo být jinak.Všechno mělo být jinak.“
Pod poslední větou je cár papíru odtržen a já jen mohu hádat co bylo dál.
Čtu to celé znovu a znovu.Stojím minuty,hodiny,dny v temné ulici.Musím přijít na to co za tím vším je.

Najednou vidím mourovatou kočku. Jemně svírá v čelistech ještě neprokouklé kotě.
Nese ho do bezpečí.Jen mým směrem, zlobně zableskne očima a já už v té chvíli věděl.
Já znal odpověď na základní otázku:,,Proč?
Proč žiji ve městě padlých andělů?
Proč jsou lidé takový jací jsou?
Oni opustili svá mláďata svoje děti.Oni zapomněli na své děti.Oni zapomněli že jsou lidé.
Ta kočka nebo třeba vlk se starají o své potomky,ale lidé se stali tak vzdělanými,že ztratili lépe řečeno zapomněli na lidskost.
Co vlastně říká poslední věta toho textu:,,Všechno mělo být jinak!“
Najednou mám oči plné slz a papír v mé ruce je pomalu vpíjí.Temnotu nad městem padlých andělů po čase delším než věčnost protnul slabý paprsek světla naděje.

Volně inspirováno písní skupiny Tokio Hotel Vergesse Kinder.