Laura - díl 1.

Tak… čím bych začala? Asi jedenáctým květnem. Byl to den plný kouzel. Vzduch jemně voněl po květinách, tráva se mi nikdy nezdála být tak měkká a zelená… Obloha byla jasně modrá, a když cestou do školy padal déšť, stále zářilo slunce a duha se jemně klenula nebem. Zní to jako z pohádky že?
Ten den jsem šla do školy, prozpěvovala jsem si svou oblíbenou písničku, aniž bych tušila, že ode dneška bude všechno jinak.
U vchodu na mě čekala moje nejlepší kamarádka – Mercedes. Jako obvykle měla svoje dlouhé tmavé vlasy rozcuchané větrem a tvář rozzářenou úsměvem. Uvítala mě slovy:
,,Tvůj miláček má nový účes!“
Mým miláčkem myslela Luka – jinak živá duše nevěděla, že se mi líbí.
,,Že je sladkej?“ zeptala jsem se.
,,Pff…“ odfrkla si tehdy Mercedes ,,Víš jakej mám na něj názor. Myslím že jsi pěkná kráva, když po něm tak šílíš.“
Hrozně jsem se naježila… Takový krásný den mi zkrátka Mercedes musela zkazit! Následovala hádka. Tu ale ve svém vyprávění vynechám, protože obě známe velmi zajímavé výrazy…
Najednou jsem klopýtla a padala jsem ze schodů… Když jsem otevřela oči, seděla jsem na malé bílé židličce, ve velké bílé místnosti. Nikde nikdo nebyl… Bylo kolem až podezřelé ticho… najednou se objevil nějaký maník v černém obleku, s pěkně hnusnou kravatou. Zeptal se mě: ,,Vy jste Laura Misiarzová?“
,,Ano.“ pípla jsem.
Neznámý muž s kamennou tváří pokračoval:
,,Budu vám muset oznámit něco, co vám pravděpodobně ovlivní plány na víkend. Nešťastnou náhodou jste…zemřela.“
Nevím, proč jsem nezačala být hysterická, anebo alespoň poplašená. Vzala jsem to kupodivu poměrně klidně, jakoby mi právě řekl, že mám dvě oči. Stále ale mluvil:
,,Máme tady kvůli vaší smrti menší problém. Vaše přítelkyně musí něco vykonat, ale její rozhodnutí by vaše smrt mohla velmi vážně ovlivnit. Bude si onu hádku celý život vyčítat a ony výčitky by ji mohly dovést k pasivitě… Musí se dozvědět, že jí odpouštíte. Máte na to týden – pokud to dokážete, čeká vás nebe. Pokud ne…“ odmlčel se ,,Pokud ne, čeká vás to druhé místo.“
Zeptala jsem se poplašeně: ,,Kotle? Oheň a tak?“
On nic neřekl a místo toho mi posunkem naznačil, abych šla k oknu. Výjev, který jsem viděla byl opravdu děsivý. Výjev byl až strašidelně nudný. Všechna auta byly béžové škodovky, na hřišti byli houpací, zrezivělí koně, byly tam samé paneláky, počasí bylo neuvěřitelně obyčejné… Nedokázala jsem se na to dívat. Věděla jsem, že musím Mercedes odpustit, přestože jsem byla stále trochu dotčená tím, že považuje Luka za debílka…
Najednou mě něco napadlo: ,,Ale jak jí to mám dát najevo?“
Muž v černém se poprvé usmál a řekl: ,,Použij fantazii. Té máš určitě dost a dost!“
Hrklo ve mně – kde na mě vyhrabali tohle?!
Odploužila jsem se z místnosti a málem jsem umřela podruhé – tentokrát na infarkt. Ocitla jsem se v Mercedesině pokoji! Napadlo mě, že bych jí mohla napsat rtěnkou na zrcadlo vzkaz. Poplašeně jsem se rozhlédla kolem – žádný rtěnkoidní sajrajt v dohledu! Začala jsem zoufale prohledávat její skříňky – všechno jsem vyhazovala, protože ač jsem poměrně pořádkumilovný člověk, dost jsem spěchala. Knížky, deník ( pár minut jsem obětovala důkladné prohlídce ), kalhotky i plyšáci… všechno se válelo po podlaze. Nakonec jsem našla řasenku. Vítězoslavně jsem jí začala čmárat po zrcadle, ale mělo to malou chybu. Řasenka se mým veleodborným zásahem rozmazala, takže místo – Odpouštím ti – Laura, se tam objevilo něco jako – Ošmila. Začala jsem hledat nějakou tužku a papír, ale najednou jsem slyšela kroky. Ani ne tak kroky, jako dupot – Mercedesina fanfára. Kdykoliv jsem ji na tu její demolici schodů upozornila, prohlásila dotčeně:
,,Já nedupu! Já ladně kráčím!“
Strnula jsem hrůzou, ale nakonec jsem si řekla – tak jí to řeknu osobně. Ale když Mercedes vtrhla (och její nebohé dveře ) do pokoje, prostě mě…neviděla. Místo toho se rozhlédla po nepořádku kolem a zaječela:
,,Lucy!“
V tom okamžiku jsem její mladší sestry upřímně litovala. Vždycky mi přišlo divné, proč se sestry pořád hádají – to já se se svým bráchou nehádám. Už spolu nemluvíme… zhruba dva roky. Bude litovat že jsem zemřela?