Propast Mrtvých

Už zase jsem tady. Jako vždy a pokaždé neodolám a vrátím se tady na toto místo! I když to nechci, nechci tady být, ale prostě mě sem něco táhne. Nechápu to. Strašně mě bolí u srdce, když to musím udělat, když tohle způsobuji, ale já musím! A nejhorší na tom je, že proti tomu se snad nedá nic udělat. Ono mě to děsí a při tom láká. Čím více s bráním, tím víc to bolí ale také tím víc to musím udělat! Za chvíli to přijde zase. Cítím to. Blíží se to. Zrychluje se mi tem a cítím jej ve spáncích. Hlava mi chce vybouchnout. Najedou mám spousty energie. Já MUSÍM! Zrychluji chůzi a ani si to neuvědomím a běžím! Zrychluji jak nejvíc to jde. Vítr sviští kolem mě. Zběsile ze sebe strhávám kousky oblečení. Přímo je ze sebe rvu, trhám. Škrtí mě!. Chýlím se ke konci stezky. Nohy už necítím, běží samy. Konec skály! Odraz. Bolest. A pak… Nic. Na zádech jen cítím jemný tlak a slyším šustění. Tak šustí má křídla! Ano, křídla. Havraní křídla. Krásné, ohromující, na slunci se sametově lesknou. Plachtím vzduchem. Ano, přesně tak. Měla bych padat. Měla bych teď padat dolů do skalní propasti na jejíž dno nelze dohlédnout. Ale já tam byla. Poprvé, když se mi tohle dělo. Padala jsem, nevěděla co se děje. Měla jsem strach, myslela jsem že mě tam dole čeká smrt. Sice čekala, ale jen aby mi prozradila můj úkol tady, tady na tomhle světě. Hrůzou jsem zavřela oči, čekala jsem tvrdý dopad, ale nic se nedělo a tak sem je opět otevřela,. Snášela jsem se asi tři metry nad zemí, pode mnou byla mrtvá, hnijící těla dokonce už i pár koster. Nejprve jsem se zděsila. Ale pak mi jich přišlo líto, ale zároveň touha po něčem. Po čem? !
Chvíli jsem si propast prohlížela. normálně by se mi zvedal žaludek. Ale tentokrát to bylo jiný, necítila jsem odpor, nechuť nebo něco takového. Ale naopak. Cítili jsem lítost, zděšení. Vždyť ten jeden obličej mi byl povědomý. Byla to dívka. Tělo tu již zeje déle. Ale ta tvář! Někoho mi připomíná! Ano! Je to ta dívka, co ji nedávno hledali. Byla krásná a mladá. Z ničeho nic se ale vytratila z domu a už nikdy se nevrátila. Teď už vím proč!
Přesně takové pocity jsem kdysi měla a stále mám. Ale teď už tomu nevěnuji tolik pozornosti. Teda, spíše se už tomu nedivím. Protože už vím proč tomu tak je! A Kdo a co tohle způsobuje!
Vylétnu ještě výš, tak aby mne nikdo nemohl zahlédnout. To je jedno z pravidel. Nesmím být spatřena lidským okem, dokud ještě nepřišel ten správný čas. Co by se stalo, kdybych to neudělala?! Co kdybych se schválně ukázala dřív než mám?! Ne to nesmíš! Přeci nechceš zkončit jako ti druzí. A co když ano?! Co když chci být raději v té nicotě, než abych tady trpěla? Jak se to tam vlastně nazývá?! Místo bílých andělů?!
Křeč! Šimrání v bříšku! No jo, dyť už jdu! Teda letím. Dneska to bylo rychlý! Do všch mých zakončení stoupá energie. Máchnu jednou, podruhé letím vstříc to co mě čeá a nemine!
Nenávidím tenhle svět! Proč mi všichni diktují co mám a nemám dělat, co je a není správně?! Proč mi ten hajlz neřekla pravdu?! Raděj kdyby mi řekla pravdu. Přiznal se. Ne! on ne! Ja ho prostě musela přistihnout v nejlepším s tou kurvou! Po tváří se mi opět kutálí slzy! Sakra! A ještě k tomu tu do mě hučí máma. Zase se hádáme. Už ji ani nevnímám. Zvyk. Seberu něco na sebe. Prásknu dveřma. Běžím! Daleko odsud. V jednom malé lesíku zastaví, abych popadla dech. Nač vůbec utíkat. Lepší život už nechytím! Kecnu na jeden z pařezů. Vytáhnu z kapsy ten malý lesklý plíšek. Ten, jenž má nadmnou moc a bude mít snad ještě větší. Kolikrát již cítil teplo mí kůže. Pocítí naposled. Pevně jej sevřu v pravičce. Přiložim k levé ruce a tlačím a zaroveň jí táhnu. Fyzická bolest přehluší bolest v nitru mého srdce. Objevují se první kapky rudé tekutiny, jež dosud kolovala mým tělem. Přidá mi to kuráž. Přitlačím ještě víc. Už steká proudem. Vytáhlu žiletku. Asi jsem to přepískla. Chce se mi spát. Krev smáčela mé černé šaty. Pokropila kapradí kolem. Všchno splývá, rozmazuje se. nic nevidím. Tma.
Opět a zase. Další duše, která chce za NÍ jít tak brzo, kdy ještě není ten správný okamžik a čas odejít za brány smrti. Další lidské mládě, které se vzdalo života kvůli lásce, ať už jakékoliv. Láska je mrcha. I když…
Chudák holka, neměla to lehké. Chvíli ji pozoruji na tomto tmavém místě. Nechávám ji chvíli tápat ve svém svědomí , aby su uvědomila, co udělala. Slyším ji tiše plakat. Musí za ní, teď je ta chvíle. „Tohle je konec?!“ zašeptá sama sobě do ticha, aniž by tušila, že není sama.
„Ne!“ odpovím, chudák sebou škubne úlekem. „Tohle je teprve začátek“

***
V temnu sedí
Do tmy hledí
Přemýšlí co dál
Proč ji nůž život vzal
Pokud tohle konec měl být
Chtěla by znovu žít
Otočím se po hlase. „Kdo jsi?!“ Nic, žádná odpověď, to je divný. Nejhorší je, že nic nevidím.Sakra pokud tohle je konec, chtěla bych žít. Byla jsem hloupá. I když to zrovna neklapalo, milovala jsem západy slunce, tady je tma. Milovala jsem vůně růží, tady nic necítím, jen úzkot a samotu…
„Říkám, že tohle konec není!“ Už zase. Bystřím zrak do tmy. Tuším blízko mě pohyb. Kdo to je? Co chce?!