Izamias

Izamias kráčel temnou chodbou. Je kroky se dunivě ozývaly v kamenných stěnách. Světla nad jeho hlavou se rozsvěcela a zase zhasínala. S každým jeho krokem bylo dunění silnější a znělo jako bušení srdce umírajícího koně. Svůj pohled upíral před sebe a nevnímal okolí, věděl kam jde a věděl proč. Bohužel, to věděl vždycky, vždycky znal cestu.
Zastavil se před dveřmi a čekal. Bylo ticho. Potom zavřel oči a vešel do místnosti. Potemnělým bytem se nesl dívčí pláč, smutný a bolestný.
„ČEKALI JSME NA TEBE!“ zaduněl hlas kdesi v temnotě. Izamias zvedl hlavu k vysoké postavě v temném plášti. I když v místnosti vzduch stál a byl těžký jako olovo, kápě na postavě lehce vlála. Otočil svůj zrak na druhou postavu. Byla v bílém a obklopovala ji nebeská záře. Zářila jako spadlá hvězda. Obličej jí překrývali bělostné vlasy.
Na posteli kolem níž stáli ležel muž. Jeho pobledlá tvář nevykazovala skoro žádné známky života. Na svraštělém čele tancovali krůpěje potu a jeho dech byl velmi těžký a slabý. Izamias na něj vrhl letmý pohled. Více jeho pozornost upoutala mladá dívka klečící u postele, držela muže za ruku a po tvářích se jí linuly černé slzy. Měla zlatavé vlasy, které se vlnily a spadaly jako jarní vodopád na její polonahá záda. V jemných rukách svírala mužovu ruku, kterou bez přestání posívala jemnými, teplými polibky.
„Kolik má času?“ zeptal se do ticha Izamias.
„Pár minut.“ odpověděla bělostná postava a poprvé zvedla svůj pohled. Měla kůži barvy sněhu a její oči byli stejně bílé. Její pohled byl tak upřímný a žalostný, že Izamias musel odtrhnout zrak.
„POSPĚŠTĚ SI UŽ BUDE KONEC.“řekla postava v kápi a pozorovala jak poslední zrníčka písku v přesýpacích hodinách pomalu mizí na dno.
„Je Váš.“řekl Izamias bíle postavě a poodstoupil. Přikývla. Položila svou ruku na mužovo čelo a pak se naposledy podívala k nebi.
Postava v kápi pozvedla černý meč a jedním rychlím úderem proťala mužovo tělo.
Pokojem se rozlehl žalostný pláč.

Izamias kráčel temnou chodbou. Je kroky se dunivě ozývaly v kamenných stěnách. Světla nad jeho hlavou se rozsvěcela a zase zhasínala. S každým jeho krokem bylo dunění silnější. Svůj pohled upíral před sebe a nevnímal okolí, věděl kam jde a věděl proč. Bohužel, to věděl vždycky, vždycky znal cestu.
Zastavil se před dveřmi a čekal. Bylo ticho. Potom zavřel oči a vešel do místnosti.
Vzduch byl hustý a páchl jako v té nejtemnější hrobce. Na posteli v rohu pokoje ležela dívka. Měla bílou pleť a namodralé rty. V jemných sametových ručkách svírala stříbřitou dýku. Temně rudá krev pokrývala její zápětí jak miliony rubínů, leskla se potemnělé svitu malé lampičky a dodávala scéně hrůzný nádech.
„Vzala si život.“řekla bílá postava. Její aura teď zářila mnohem méně a z vybledlých očí padali křišťálové slzy.
„Já vím.“řekl Izamias a svůj pohled obrátil v temné postavě s černým mečem. Ta jenom lehce přikývla. A pozvedla svůj meč vysoko nad hlavu. Černá kápě se malinko posunula a Izamias spatřil dva modré plamínky, které zazářili v prázdných důlcích.

Zůstal v místnosti sám. Díval se na mrtvé tělo, dívky, která zemřela, protože chtěla. Byl to její osud. Bílé vlasy měla rozložené po polštáři a už to nebyl jarní vodopád, který stékal z temene hlavy dolů po zádech, teď to bylo tiché a nehybné jezero. Díval se na ní dlouho, měl hodně času a nikam nespěchal.
A v tom okamžiku ho to napadlo. Pamatoval si, že už to jednou málem udělal, nevěděl sice jak, ale byl si jistý, že by to dokázal znovu. Nesměl to udělat. Nikdo neměl tu moc. Nikdo. Zvedl ruku a pomalu se dotkl jejích tváří, byli studené jako led a zároveň pálili jako rozžhavená smůla. Cítil tíhu hříchu, který na ní spočíval a cítil taky nevinnost, která byla pod slupkou jejího nevědomí schovaná. A potom aniž vědomě věděl co dělá začal ta slova odříkávat, nejdříve jednou popředu pak dvakrát pozpátku a pak ještě jednou po předu, celou tu dobu se soustředil jak nejvíc mu to jeho mysl dovolovala a potom, jej dlaně začali neskutečně pálit, pálili jako oheň jako plameny, které se nám po rukou plazí výše k tělu, cítil pálení i na spáncích a nakonec i uvnitř hlavě, ta slova mu zněla v hlavě jako by je zpívali všechny hlasy světa. A pak…křik utichl a bolest ustala. Otevřel oči zalité slzami. Pokoj byl naplněn sladkou vůní a vzduch byl najednou lehký jako chmýří. Podíval se na dívku, její aura se začala vracet.
Zhluboka vydechla, dýchala těžce, ale plynule. Potom otevřela oči. Dva modré kamínky na něj upřeli nechápavý pohled a on věděl, že je čas jít.

„Věděl si, že to nesmíme dělat!“ vykřikl hlas z temnoty někde vysoko nad ním.
„Ano, můj pane.“ řekl tiše.
„A přesto si to udělal!“ oponoval mu hlas.
„Ano, můj pane.“ řekl tiše.
„Hm, a víš co děláme těm, kteří se neřídí pravidly, která jsou taky dole i tam nahoře stanovená?“
„Ne, můj pane.“řekl tak tiše jak jen to uměl.
„Nikdo neřídí Osud! Nikdo nemá právo na to na to řídit něčí Osud. Osud je samorost řídí se sám. Osud to je celý vesmír, celý chod dějin každý den, hodina i minuta jsou v rukách Osudu. A ty si teď svým neuváženým činem udělal něco co změnilo chod celého vesmíru, víš co to znamená? “ Chvíli bylo ticho.
„Asi ano, můj pane.“ Izamias se snažil nepropadnout panice. Nemůže být přece už nic horšího než být Tady. Tohle mýtické místo, o kterém lidi sní a píší romány, básně, píše se o něm ve svatých knihách, nemůže být už nic horšího něž tohle a nemůžou s ním udělat nic horšího než co se mu stalo, když se objevil tady. Tohle je Peklo a nic horšího snad není.
„Byl si můj nejlepší,“ ozvalo se po chvíli do ticha, „a zradil´s!“
„Nevím co bych – “
„Radši mlč nebo to bude ještě horší.“odbyl ho hlas.
„Co ode mne žádáte?“zeptal se s dávkou kuráže.
„Vyhnanství.“

Na víčko mu spadlo něco ledového. A po chvilce ho to zastudělo i na tváři. Otevřel oči. Z nebe, které mělo barvu mléka se na něj snášel ledový sníh. Už tomu bylo hodně dávno co pocítil mráz v konečcích prstů. Donutil se posadit. Okolí bylo celé pokryté ledovým sněhem a
A další a další chomáče vloček se snášely dolů na promrzlou zem. Podíval se dolů na své tělo, měla na sobě černý plášť, kožené kalhoty, vysoké boty a černé kožené rukavice. Všechno tak jako obvykle. Začal přemýšlet co se stalo. Hloubal ve své paměti a hledal aspoň náznak něčeho co by vysvětlovalo, proč sedí na promrzlé zemi sám uprostřed parku. Hlavou mu kolovali útržky plné výkřiku smíchu. Začalo ho pálit rameno a tak si na něj položil ledovou ruku.
Z přemýšlení ho vytrhl štěkot psa. Stál naproti němu velký, černý a cenil na něj bělostné tesáky.
„Jonáši, Jonáši!“ parkem se nesl dívčí hlas. A za chvilku ze zatáčky vyběhla drobná postava. Doběhla až k nim a chytla psa za obojek. Izamiasovi nevěnovala zprvu velkou pozornost, až když si psal uvázala na vodítko zvedla pohled. Projela jím prudká bolest , která způsobila, že hlasitě vykřikl a chytl se za rameno.Hlavou mu zazněl hrobový smích.
„Pane je vám něco?“dívka ho jemně podpírala rukou a druhou rukou s nažila udržel vzpínajícího se psa.
„Ne už je to v pořádku.“ale věděl, že to v pořádku není. Vidí ho lidé. A to nebylo běžné, byl zvyklí, že psy a kočky a někdy i větší myši ho viděli nebo cítili, ale lidé ho vidět nemohli. Něco bylo jinak.
„Neměla, bych vám zavolat záchranku, nejste zraněný?“její hlas byl medový, sladký jako nabízené dívčí tělo, jako tekoucí karamel.
„Ne to je v pořádku, asi jsem upadl.“vytrhl se jí ze sevření.
Dívala se na něj, tím zkoumavým pohledem, jako by mu skrze oči chtěla pohlédnout až do duše. Neviděl její auru což by vysvětlovalo, proč ona vidí jeho. Také si jí prohlížel, dlouhé vlasy měli na slunci zlatavou barvy a už zase spadly na záda jako vodopád.
„Promiňte, jako bych vás už někde viděla. Neznáme se odněkud?“ vrhla na něj zkoumavý pohled.
„Obávám se, že ne slečno.“ řekl rychle.
„Ale to je divné, nechodíte někdy do bystra na rohu téhle čtvrti? Já tam totiž pracuju, ale jako by…“ její slova zmizela
„To se obávám, že nebude ono, já nejsem zdejší. Tedy chci říci, že nejsem tak úplně odsud.“vyhrkl rychle. Mlčela a dál ho probodávala dlouhým pohledem.
„Ehm, no je trochu zima, tak nedala by jste si čaj?“ Její oči se usmály a přikývla.

Seděli v té kavárně asi dvě hodiny, celou dobu mu vyprávěla ona. Co dělá, kde bydlí, co jsou její rodiče, kde studovala co ráda poslouchá za muziku, jaké má ráda malíře a spisovatele, jací se jí líbí muži, kam chodila tancovat a tak dále.
Jmenovala se Tina a pocházela z venkova do města přijela za prací.
„Před dvěma měsíci mi zemřel přítel.“ řekla nakonec a sklopila zrak.
„Víte, teď si mnohem víc vážím života. Když jsem zjistila jak snadno si ho člověk může vzít.“ Řekla a povyhrnula rukáv na pravém zápěstí, jizvy byli velmi čerstvé.
„Ani nevím proč vám to všechno říkám, ale jako by jste byl ten kdo to musí vědět, já vím zní to šíleně, omlouvám se.“usmála se.
„Ani ne.“řekl a taky se usmál.
„Ani nevím jak se jmenujete.“
„Izamias.“
„Hm, jste cizinec?“
„Tak něco.“
„Máte krásné černé oči, ani si nevzpomínám, že bych kdy viděla tak černé…oči.“
Ticho.
„Asi bych už měl jít.“
„Máte práci?“
„Možná.“
Ticho. Zvedl se ze židle.
„Nechoďte.“
„?“
„Myslí, jestli by jste mě nechtěl doprovodit.“
„Proč?“
„Někdo by mi mohl…ublížit.“ Zazněla ironie v hlase
„A jak víte že vám neublížím já?“
„?“
„Tak dobrou noc!“

Loudal se tmavými uličkami města. Znatelně cítil pach žumpy jdoucí z pouličních kanálů. Lidé ho míjeli jako obvykle. Občas někde v dálce zazněli sirény. Snažil se nemyslet. Nemyslet na nic a hlavně na Ni. Snažil se z hlavy vymazat její úsměv a její pohled očí. V nose ho pořád šimrala její vůně a někde na hrudníku ho palčivě bolelo. Sedl si na lavičku. Nedaleko místa kde se ráno probudil. Bylo ticho, občas bylo slyšet jako by stromy tiše šeptali, nebo sníh zvonivě praskal.
Sirény zesílili. A blížili se čím dál tím blíž. Podíval se směrem odkud po cestě doléhali kroky. Byl to útěk a zběsilý dech. Postavil se, aby viděl co se děje. Vyšel na cestu. Proběhla kolem něj a v patách jí byl muž s pistolí. Zastavila ji až zeď obepínající park. Žalostně plakala.
Byla tak udýchaná, že nemohla volat o pomoc. Muž namířil pistoli a střelil. Izamias ucítil jemné píchnutí. Upřel svůj pohled na ránu, kterou kulka udělala do jeho břicha, potom svůj pohled zvedl k nechápajícímu muži, ten odhodil pistoli a spěchal parkem pryč. Izamias si vyndal kulku z břicha a mrštil jí do křoví. Rána se okamžitě zatáhla.

„Pořád to nechápu.“řekla a usrkávala hrnek černého kafe.
Mlčel.
„Jak jste, vy jste.“koktala. Zvedl k ním oči.
„Kdo jste?“ řekla nakonec. Ta otázka zabolela. Nevěděl si rady, kdyby mohl zmizel, ale stačilo, že se uměl záhadně zjevovat. Mlčel a snažil se nevěnovat jí pozornost.
„Viděla jsem co máte na ruce.“
„?“
„No to tetování nebo co to je.“
Podíval se na roztržený rukáv. Vypálený pentagram na kůži zářil jako rozžhavené železo.
„Jste satanista?“
„Tak něco.“
„Fajn.“
„Být vámi, tak moc fajn neříkám.“ Zmlkla.
„Mám se bát?“
Usmál se.
„Tak kdo krucinál jste? Zjevíte se jen tak v parku úplně náhodu, břichem vám projede kulka a vám se nic nestane?“ Mlčel.
„A přestaňte se dívat takhle! Buď mi ihned řeknete kdo k sakru jste nebo zavolám policii!“
„To můžete, v tom vám bránit nemůžu.“řekl a odešel do koupelny.

Ruce strčil pod studenou vodu. Tekoucí proud mu z nich omýval zaschlou krev. Podíval se na svůj odraz do zrcadla a zrcadlo náhle promluvilo.
„Ona musí zemřít. Osud to tak chce a ty to mu nemůžeš zabránit.“
„Co kdyby jste se vy tam nahoře laskavě starali o svý věci?“ řekl, vypnul kohoutek a sáhl po ručníku. Bílá postava stála za ním. Její sněhobílé vlasy vlály a dodávali tak ještě větší záři její auře. Viděl ji.
„Ano, správně. Už zase vidíš auru, dostáváš druhou možnost jak napravit svou chybu. Musíš dát věci do pořádku, tak aby vesmír zase fungoval jak má. Smrt ji chce.“ řekla ledovým hlasem.
„Nevím jak.“
„Ale víš, jenom si ucítil to co z tebe zbylo z tvého života, když jsi byl člověkem, je v tobě láska.“
„Ne, to co bylo, si nepamatuju.“
„A proto to nedokážeš ovládat. Ucítil si lítost.“
„Lítost je slabost, je jenom pro pozemský život.“
„Mě to vysvětlovat nemusíš.“ pousmála se.
„Tak co tedy radíš?“
„Můžeš si vybrat buď ty nebo ona.“
„A když já?“
„Obětoval by ses pro člověka?“
„…“
„Když se obětuješ, ona stejně zemře a tebe vesmír pohltí a po tobě nezbude nic než jenom černá tečka v nekonečnu věčnosti…“ zmizela.
Izamias otočil svůj pohled opět do zrcadla. Po tváři mu přelétl letmý úsměv. Otevřel dveře a vyšel z koupelny.

Zůstal v místnosti sám. Díval se na mrtvé tělo, dívky, která zemřela, protože chtěla. Byl to její osud. Bílé vlasy měla rozložené po polštáři a už to nebyl jarní vodopád, který stékal z temene hlavy dolů po zádech, teď to bylo tiché a nehybné jezero. Měla bílou pleť a namodralé rty. V jemných sametových ručkách svírala stříbřitou dýku. Temně rudá krev pokrývala její zápětí jak miliony rubínů, leskla se potemnělé svitu malé lampičky a dodávala scéně hrůzný nádech.
Díval se na ní ještě dlouho potom ji vzal za ruku a zavřel oči. Doufal, že to co dělá je správné.