Dávný příběh

Už je to dávno, co se tento příběh stal, ale já si to i přesto pamatuji jako dnes...Na naší škole už léta tradovala legenda, že kdysi dávno se v ní odehrálo cosi divného. Každý to bral jako dávnou pověst, spíše žert. Byla o klukovi, který zemřel za velmi podivných okolností. Téměř nikdo nevěřil, že by někdo takový v minulosti mohl být. Ani já nebyla výjimkou, dokud se to nestalo...

Byl pátek, po poslední hodině. Samozřejmě se všichni valili do šaten a těšili se,až budou doma. Znáte to, všichni se tlačí jen aby byli první, všude je křik a vy jste jen malá částečka v davu. Já takové chvíle zrovna nesnáším, tak jsem se radši loudala. Ohledně kam bych spěchala, autobus mi jede až za hodinu, tak co. V klídku jsem si zalezla ještě na záchod, sklopila poklop dolů a sedla si. Holky, co čekaly, až odblokuju záchod, mě asi proklínaly, ale mně to vůbec nevadilo. Zavřela jsem oči a přemýšlela. Jaké by to asi bylo odjet někam pryč, někam hodně daleko...Zapomenout na všechny ty povinnosti a zmatky...Nádhera, problesklo mi hlavou. Za tenhle týden jsem toho měla už dost, každý den téměř stejný, kde mám sakra najít alespoň trochu času pro sebe? Každý něco chce, něco potřebuje...a nejsou to jenom učitelé. Klid- jo, to je nádhera.
Pomalu jsem otevřela oči. No, už bych možná měla jít. "Tak jdem, ne?" Ach jo, už zase- můj vnitřní hlas. Vždycky chce něco úplně jiného než já. Já bych tak spala! "Vyspíš se doma, už pojď." No jo, neotravuj pořád, vždyť už jdu. Otevřela jsem dveře. Podívala jsem se do zrcadla. "Sluší ti to." To říkáš ty. Už je to tak dávno, co mi to řekl někdo jiný. Otevřela jsem další dveře. Klidná chodba. Jo-teď se mi tu opravdu líbí.
Pomalu jsem došla až do spodního patra. Cestou jsem si prohlížela fotky minulých žáků. Který z nich to asi mohl být? "O čem to přemýšlíš? Snad tomu nevěříš!" Ale ano, vždycky jsem tomu věřila. Jako štír miluju tajemno, jenom to tolik nedávám najevo. Ty jo, pohled na hodinky mi ukázal, že už je půl hodiny po zvonění. Zdržela jsem se trochu víc, než jsem chtěla. V šatně nebyl dokonce ani všudypřítomný školník. Co se to děje? Co když je už zamčeno?"Blázne, zamyká se přeci o hodně dýl!" No dobře, já přece vím. Obula jsem se, zamkla skříňku a vyrazila ke dveřím. Opřela jsem se...a nic. Až teď jsem si uvědomila dopolední hlášení- "Dnes se zamyká již v 15 hodin." Znovu jsem se podívala na hodinky. 15:15. Co teď?
Třeba je ještě někdo v ředitelně, přece tu nemůžu být sama. "Nejsi tu sama." -Cože? No jo, už zase, ještě jsem vám neřekla, že můj "voice within" mě taky milerád straší. Občas mi připomíná i strašidelné scény z hororů. "Nemáš se na to dívat." Jasně, to si říkám vždycky, nikdy ale nevydržím a stejně se podívám. Zaťukala jsem na dveře ředitelny. Nic. Vzala za kliku. Zamčeno. Já chci ven. Ach jo, vyndala jsem z batohu svůj mobil. "Baterie vybitá" blikalo mi na displeji. Super, dneska mi teda štěstěna přeje. Za mnou se ozval nějaký zvuk. Že by tu přece jen někdo byl? Tiché škrábání."Myška." Jo, myška. Znovu jsem se otočila ke dveřím ředitelny. Z obou stran byly fotografie stejné třídy, asi oblíbenci, pomyslela jsem si. Do očí mi padl jeden kluk. Byl strašně pěkný, zdálo se mi, jako bych ho znala. Na druhé fotce ale nebyl...
Škrábání zesílilo. Co to zatra je? Zdálo se mi, jako by zvuk vedl po schodišti nahoru. Tam je půda- tam jsem nikdy nebyla. "Nechoď tam." Ale prosím tě. -"Pojď sem."-Trochu mě zamrazilo. To je snad můj třetí hlas? Opatrně jsem stoupla na první schod. Něco na mě káplo. Voda, nahoře musí být vlhko- nevěděla jsem, jestli se utěšuju nebo to je pravda. To už je pravdu skoro jako v hororu, teď se kouknu nahoru a bude tam krev, ne? Koukla jsem se nahoru a...byla tam. Ne, to je barva! "Co by na půdě dělala barva?" A co by tam dělala krev?? Můj druhý hlas mě občas fakt štve.
-"Pojď sem."- Ten hlas nezněl zle, byl spíš prosebný. Druhý schod, třetí, stoupala jsem nahoru. A znovu uslyšela tichounké škrábání. -"Neboj se."- Nevím, jestli to je třetí nebo druhý hlas, už je ani nedokážu rozeznat. A hele, dveře na půdu. Zamčené zámkem. "Hurá, můžeme jít pryč." Tak tohle je stoprocentně můj druhý hlas. Ne, to nejde. Zabrala jsem za zámek. Nic. No, tak teď už můžeme jít pryč. Na jednu stranu se mi chtělo seběhnout schody dolů, na stranu druhou myslím, že mé roztřesené nohy by to nezvládly. Tak jsem radši začala dolu sestupovat. V hlavě se mi ozvalo škrábání. A zámek za mnou povolil...ne. Proč já? Proč? Teď už jsem se třásla celá. Bála jsem se otočit, ale i tak moje zvědavost zvítězila. Co jsem uviděla byste asi neuhádli. Nebylo tam nic. Nic, jen vchod na půdu. Otevřený. "Nechoď tam." -"Pojď sem."- "Ne."- "Ano."-A co teď. Tohle je opravdu dost velký úkaz toho, že něco mezi nebem a zemí existuje. A nebo taky ne. Prosakující barva a zrezivělý zámek. Byla jen jediná možnost, jak zjistit pravdu. Pomalu jsem vešla dovnitř.
Spousta knížek, skříní, starých lavic, dokonce i třídních knih. Ale ty by tady přeci neměly být, mají být někde v archivu, ne? Všechny byly z jednoho roku- 1970. Otevřela jsem tu úplně nahoře a přelítla seznam žáků. Do oka mi padlo jedno jméno. Bylo úplně stejné jako to moje, jenom v mužském rodu. Začala jsem v knize listovat. Úplně jsem zapomněla, co mě sem vlastně přivedlo. Než se za mnou ozvala rána...
Tenkrát bych se už do té školy nikdy nevrátila, to mi věřte. Bylo mi těžko, když jsem se musela loučit se spolužáky a donekonečna musela mamce vysvětlovat, že nechci ze školy odejít kvůli nim. Ale nemohla jsem jí to vysvětlit. Nemohla jsem jsem jí přeci říct, že...
Ztuhla jsem. Ne, teď se otočit opravdu nechci. Uslyšela jsem kroky. Tohle už není sranda. Ne, už bych se opravdu mohla probudit. Ale tohle nebyl sen, i když dodnes nechápu, jak je něco takového možné. Pořád jsem seděla zády k němu a pořád se ke mně blížil. Už jsem slyšela jeho dech. S hrůzou jsem si uvědomila, že ten, kdo je za mnou, je už dávno mrtvý. Copak já mám dar ho vidět? "Ukazují se jen těm, kterým se ukázat chtějí." Otočila jsem se. A on tam stál. Ne dar, prokletí. Díval se mi přímo do očí. Byly tak prázdné! Všechen cit už z nich vymizel. I vzpomínky...
Teď už to chápu. Já jsem tekrát neviděla přítomnost...
Teď tu stojím znovu. A on stojí přede mnou. Dívám se na něj stejně prázdnýma očima. A po schodech jde další kluk. Ze stropu na něj kápne kapička krve. Mé krve.
Že tomu nerozumíte? Třeba to tak má být. Já už jsem šťastná. Už nemám žádné povinnosti ani úkoly. Tenkrát jsem byla ještě mladá. Zděsila jsem se a běžela dolů do šatny. Dveře se najednou otevřely a já byla venku. Možná proto, že jsem po tom tolik toužila, možná mi otevřel někdo jiný. Dlouhou dobu mi trvalo, než jsem se odvážila na tu školu vrátit. Ale vrátila jsem se. Navždy...
Třeba se jednou setkáme, třeba to bude brzy.
Já mám času dost.